Rebelie kvůli židovskému pronájmu obecní vinopalny v Jaroměři v roce 1816

Stejně jako jinde, i v Jaroměři se postupem času usazovali Židé, což bylo mnohým trnem v oku, zejména když měli protekci na magistrátu. V roce 1816 si najal ve veřejné dražbě jaroměřské městské právo vinopalné josefovský Žid Šalomoun Winternitzovi (psán též jako Vinternic), které měl již předtím najaté, na dalších 6 let. Stalo se to však proti vůli měšťanstva, které jej tehdy chtělo z dražby vyloučit, aby po dlouhé židovské éře znovu toto právo získal místní člověk.

Když si pak zakoupil hospodu na Pražském Předměstí, řečenou „Dupačka“, která byla vystavěna roku 1788 a nacházela se na hrázi Podklouzkovského rybníka, a za protekce magistrátu se tam chystal postavit novou vinopalnu, tu nevole sousedstva, jež nechtělo mezi sebou mít jako osedlého Žida, obávajíc se navíc zmenšení svých živností a obchodů, vzrostla takovou měrou, že se nejprve začali nespokojenci scházet po hostincích, kde bouřlivě debatovali, až se 12. srpna 1816 shlukl zástup občanů na místě zahájené stavby a přichystaný materiál a další potřeby začal ničit.

Jakmile se o tom dozvěděl jaroměřský purkmistr, poslal tam městského písaře, aby sepsal každého, kdo se tam nachází. Všichni v soupisu uvedení byli druhého dne povoláni na úřad a mnozí z nich zavřeni do městské šatlavy, což rozčílilo ostatní občany, kteří se shlukli před radnicí a žádali o vydání uvězněných sousedů, křičíce, že když nebude po jejich, radnici rozboří.

Magistrát se okamžitě sešel na jednání, kde přemýšlel o řešení nastalé situace. Nakonec se většina z nich shodla na tom, že se musí s těmi rebelanty zakročit, aby purkmistr dokázal, že pánem ve městě je on a ne pouliční lůza.

Purkmistr Jan Goll (přišel z Kostelce nad Orlicí), který se spolu s prvním radním Františkem Mittnerem (předtím justiciár v Králíkách) dostal do Jaroměře před 2 lety, se nejdříve zdráhal jakkoliv proti vzbouřeným měšťanům zakročit, považujíc celou situaci za pouhý žert. Teprve po naléhání ostatních magistrátních úředníků povolal vojenskou asistenci z Josefova, kdy čelnější občané dostali do domu vždy po 2 vojácích. Lidé však neustoupili, nadále se nadávajíc shromažďovali, a tak krátce nato bylo od komise politické 26 dosud bezúhonných osob, většinou žen, ze zločinu veřejného násilí obviněno a do vyšetřovací vazby v Hradci Králové dopraveno. Jaroměřský měšťan Václav Zouzal o tom ve svých zápiscích píše toto:

„Kdo nešel dobrovolně, byl tam dodán vojáky. Vyšetřování tam vedl kriminální rada Ludák a sice holí. Nechal je tam flákat, lidé při tom přišli o zdraví, u mnohých to mělo následky až po dnes. Neboť ty ženštiny, manželky mnohých občanů, co byly těhotny, porodily při tom mrzáky, jako Rydlová, Rejchrtka atd. Jak se v Hradci s ubohými zacházelo, nejlépe vysvítá z toho, že když Janu Ottovi na starém krytém mostě vyřídili, že musí opět k Ludákovi do Hradce, raději volil smrt a skočil z dřevěného mostu do Labe; u cesty co vede pod radnicí na Ptáky jej vytáhli. Měšťané v Hradci odsouzeni byli a pokutováni vězením a pokutami peněžnými, čímž nešťastná věc skončena.

Od té doby obdržel ovšem měšťanosta Goll v Jaroměři vrch práva, ale stal se neoblíbený, a každý se jej bál. Nikdy žádný nemohl nad ním zvítězit, každý se jej bál, na koho se usmál byl šťasten, komu chtěl pomoci, tomu pomohl, musel vyhrát, a tak byla nad městem osudná – hvězda, železná ruka: muž vášnivého života vládl nad měšťany, kteří se děsili škaredého jeho pohledu. Roku 1844 odebral se do krajin boluprázdných a odpočívá u malého kostela u dveří.

Lid pravil, že kdyby byl dočkal rok 1848 konstituční, že by jej byli na tisíc kusů roztrhali.“

Po odsouzení výše zmíněných měšťanů podala trojice zdejších měšťanů – Josef Stráník, Václav Hošek a Josef John – 7. října téhož roku prosbu k císařské kanceláři za prominutí nebo prominutí trestů, neznámo však s jakým výsledkem. Do dnešní doby se o výsledku žádosti nic nedochovalo. Hromadné odsouzení, věznění a bití během výslechu i žen těhotných a nemocných vyvolalo nevoli mezi místními.

Stavbě vinopalny u sv. Anny a usazení Žida však nebylo zabráněno, protože místní se od té doby vedení města báli a neměli žádnou moc se proti němu postavit. Purkmistr Goll tak zůstal v čele města přes 30 let, neboť zemřel 11. listopadu 1844 ve věku 67 let a 1. února 1845 referoval magistrát, že uprázdněné místo purkmistra u jaroměřského magistrátu bylo substitováno magistrátním a kriminálním radou Vojtěchem Svobodou. O 3 roky později měl padnout nájem z obecní vinopalny v Dupačce na výzbroj místní národní gardy, tj. 100 pušek za 1 400 zlatých, což vyvolalo spory mezi vedením města a velením národní gardy. Největší odpor proti nákupu této výzbroje dal najevo magistrátní rada František Mittner, blízký spolupracovník zemřelého purkmistra Golla. Jak vidět, kolem obecní vinopalny v Dupačce, jejíž nájem po Šalomounu Winternitzovi převzali jeho synové Leopold a Mojžíš (pachtovní smlouva s městem byla podepsána do roku 1848), bylo vždy veselo, ale nájem z ní byl vždy velmi dobrým příjmem obecních důchodů, takže v základech se s ní prakticky nic nedělo ani v následujících letech, což můžeme vidět z inzerátu, uveřejněného v "Národních listech" 21. května 1863:

"Vinopalna v Jaroměři, od městské rady v královském věnnném městě Jaroměři se v známost uvádí, že zdejší výsadní vinopalna "Dupačka" na šest po sobě běžících roků za pozůstávající roční nájemné 1260 zl. r. č. v cestě písemného podání se pronajme. Najmu chtiví ať své podání zaopatřené vyjádřením že se pronájemním výmínkám v celém obsahu podrobuje, nejdéle do 31. května 1863 zašle, s tím dodatkem, že ten který první se přihlásí výminkám se podrobí a žádané vlastností vykáže, co nájemník vinopalny přijat bude.

V Jaroměři 13. května 1863 Frant. Bollech, starosta."

Na závěr je třeba ještě zmínit, že se tato rebelie dostala rovněž do literatury. Příkladem může být kniha "Naše zlatá matička. Díl třetí. Svítání", v níž Václav Řezníček píše toto:

"Když potom starý pantáta Hanka z Hořiněvsi seděl se synem a některými jeho kamarády v hospodě, tázal se ho spisovatel Hýbl, co je na jeho straně, jako u nich, nového. A tu pantáta ochotně vyprávěl nejnovější historii ze svého domova.

»Ale v Jaroměři měli velkou melu. Najal si tam josefovský žid Šalomoun Winternic ve veřejné dražbě jaroměřské městské vinopalní právo, které již před tím měl najaté, na dalších šest let. Stalo se tak proti vůli měšťanstva, které jej tentokráte od dražby vyloučena míti žádalo. Když potom zakoupil si na předměstí pražském hospodu řečenou »dupačku« a za protekce magistrátu chystal se tam stavěti vinopalnu, tu nevole sousedstva, jež nechce míti mezi sebou Winternice usedlého, obávajíc se ztenčení svých živností a obchodů, vzrostla tou měrou, že jednou k večeru zástup obyvatelů, zvláště z předměstí, shlukl se na místo počaté stavby a přichystané hmoty a potřeby stavební jal se násilně ničiti. Purkmistr Jan Goll povolal z Josefova vojenskou asistenci a brzy na to bylo od politické komise šestadvacet doposud bezúhonných osob, většinou žen, obviněno ze zločinu veřejného násilí a dopraveno do vyšetřovací vazby do Hradce Králové. Po odsouzení jejich podali jejich příbuzní a jakož i jménem měšťanstva representanti prosbu k císaři pánu za prominutí nebo zmírnění trestů. Hromadné to odsouzení a věznění i žen těhotných a nemocných na veškeré město i na celý kraj činí dojem nanejvýš trapný. Stavba vinopalny a usazení se tam Winternice nebyly zamezeny, byloť měšťanstvo málomocno vůči magistrátu, jenž v té věci jest náhledu opáčného,« povídal pantáta. »A co tady máte nového?« otázal se."

A z takovýchto střípků se poté skládaly antisemitské nálady, které byly podporovány různými stereotypy, nesoucími se staletími a jak vše smutně vyvrcholilo, o tom se již nemusím nikomu zmiňovat, protože události šoa jsou všeobecné známé a nemělo by se na ně nikdy zapomenout, už jen jako příklad toho, co je jeden člověk schopen udělat tomu druhému. I když je vidět, že se lidstvo z tohoto nepoučilo a nejspíše ani nikdy nepoučí, ale v tom případě to bude znamenat jeho zánik.