Přádelna bavlny, mechanická tkalcovna, šlichtovna a úpravna A. Čerych & synové v Josefově

Antonín Čerych byl jedním z nejpodnikavějších a nejprozíravějších podnikatelů své doby. Narodil se přitom 1. dubna 1829 v Nechanicích do rodiny zchudlého mlynáře, po jehož smrti byl v pouhých 6 letech vyhnán macechou z domova. Díky svému strýci, který byl nejprve kaplanem v Poděbradech, se vyučil řezníkem a hned poté odešel „na vandr“ do Vídně, odkud po delší době odešel do Uher a prošel tehdy snad celým dnešním slovenským územím. Odtud se vrátil do svého rodiště a ve svých 19. letech se oženil. Jeho manželka mu tehdy přinesla 80 zlatých věna, což byl prvopočátek jeho kapitálu a podnikání vůbec.

Právě za ně si totiž pronajal hostinec, jenž spolu s řeznictvím velmi prosperoval. Za nějakou dobu přenechal prosperující hostinec s řeznictvím své manželce Otylii a začal fungovat jako stavitel. Od staveb silnic přešel k výstavbě školních budov a far a nakonec se živil stavbami cukrovarů, věznic, kruhových cihelen, pivovarů a dokonce rovněž železnic. Díky svých cestám po Čechách se zahleděl do Karlových Varů, kde zakoupil skalnatý svah za městským parkem, kopec vylámal dynamitem a na vzniklém místě nechal vybudovat řadu domů, prazáklad pozdější Parkstrasse. Jeho kapitál prudce rostl, a tak se ho rozhodl investovat do nákupu pozemků ve svém rodišti, kde následně navíc postavil parní mlýn. Jeho majetek a věhlas mu dopomohl též do obecního i okresního zastupitelstva a stal se také starostou Nechanic. V tomto úřadě se blýskl zejména ve válečném roce 1866.

Netrvalo však dlouho a Nechanice se mu zdály příliš těsné. V roce 1872 zakoupil spolu s Adolfem Píšou josefovský akciový rolnický cukrovar, který byl založen roku 1870, ale po několika letech upadl do konkursu. Vznikla tak firma „Pischa a Čerych“. Posléze založil rovněž cukrovar v Černožicích, stal se spoluzakladatelem Záložního úvěrního ústavu a jeho peníze stály i za jinými podniky, jež v té době na Královéhradecku vznikaly, kolikrát totiž byl pouhým tichým společníkem a na veřejnosti se neprezentovat, že za touto ideou stojí de facto on.

Když v roce 1886 cukrovar v Josefově vyhořel, rozhodl se přenést většinu svých podnikatelských zájmů do Mitrovice ve Slavonii, kde založil továrnu na tanin, extrakt z dubového dříví. Zprvu mu kladla značné překážky anglická konkurence, ale ve vzájemném boji nakonec obstála právě Čerychova továrna. O několik let později tak k ní mohl přistavět závod na výrobu methanolu, tehdy známého pod pojmem dřevitý líh. Ale i ve Slavonii nestrávil dlouhou dobu a svůj byznys přenechal synům Františkovi a Josefovi.

Vrátil se zpět do Čech, kde si za Josefovem najal zanedbaný dvůr Doubravice, který se pod jeho vedením dostal v krátké době z červených do černých čísel. Roku 1897 vybudoval na místě spáleniště po cukrovaru mechanickou výrobnu vázaných koberců, jíž rozjel k 1. dubnu téhož roku pod firmou „A. Čerych & synové, A. Čerych & Söhne“, tovární závod na výrobu koberců a potřebných k tomu surovin v Josefově. Jejími veřejnými účastníky byli: továrníci Čerychové: Antonín a Oldřich v Josefově, Bohumil v Černožicích, František a Josef v Mitrovicích ve Slavonii a Otakar v Praze, přičemž právo podepisovat firmu měli pouze Antonín, Bohumil, Oldřich a Otakar Čerychové, ale vždy ve dvojici, nikoliv samostatně. Brzy však poznal, že v tomto oboru je velmi silná konkurence, jíž nemůže dlouhodobě čelit, a tak kobercárnu přeměnil na mechanickou tkalcovnu bavlněných látek, což bylo také posledním, co dokázal vedle získání místního hotelu „Pretoria“ dotáhnout úspěšně do konce, neboť 1. května 1902 zemřel. Svého syna Antonína Čerycha mladšího tak o mnoho let déle nepřežil, protože ten zemřel 24. března 1897 ve věku pouhých 40 let.

V jeho šlépějích kráčeli úspěšně jeho synové (dcery se výhodně vdaly – Hedvika za notáře JUDr. Josefa Štolbu, Olga za prof. MUDr. Jaroslava Hlavu a Otylie za pražského městského inženýra Josefa Hajského), kteří mechanickou tkalcovnu rozšířili v letech 1906-1907 o přádelnu s 34 000 vřeteny, z nichž 20 000 začalo pracovat ještě v roce 1907. Přitom ještě v době úmrtí zakladatele měla tkalcovna pouhých necelých 500 stavů. Pak však během několika let přišel strmý pád. Nejprve šlo v letech 1908-1910 o problémy s mzdami, díky nimž nejprve dělnictvo stávkovalo, později odešla řada mistrů z továrny a nedlouho po rozpoutání 1. světové války se zase začala výroba v závodě omezovat, až 9. prosince 1915 přestala kvůli nedostatku surovin i pracovních sil pracovat úplně, aby se později produkce opět rozběhla. Protože však byli vlastníci závodu šetrní a v době růstu ukládali a investovali značné prostředky „pro strýčka Příhodu“ (byli mj. majiteli Společné cihelny ve Svobodných Dvorech), dokázali projít válečnými léty bez velké újmy a navíc svými financemi pomáhsat potřebným, vždyť jen v květnu 1917 firma věnovala strádajícím 2 000 K a její dělnictvo vybralo mezi sebou dalších 500 K k témuž účelu, a to nepočítáme naturální dary, s nimiž závod pokračoval i v porevolučním období, natož tehdejší válečné půjčky. Velkou pomocí jim bylo též to, že Oldřich Čerych byl místopředsedou Spolku českých průmyslníků textilních v Praze a členem výboru Válečného svazu bavlnářského. Díky těmto dvěma funkcím dokázal mnohé ze svých zájmů obhájit. Za války se však udála ještě jedna změna, když z ní v roce 1917 vystoupili nezletilí dědicové po 22. dubna 1913 zemřelém veřejném společníku Otakaru Čerychovi – Věra, Zora a Bořek Čerychovi.

Další boom tedy nastal až po vzniku ČSR, kdy bylo v závodě zaměstnáno již na 750 dělníků. Tehdy byla v přádelně vyráběna americká příze, jejíž většina byla setkávána ve vlastní mechanické tkalcovně balvněného zboží. Díky účasti na mnoha výstavách a veletrzích (diplom zlaté medaile ve třídě textilního průmyslu na Jubilejní výstavě obvodu obchodní a živnostenské komory v Praze roku 1908; Hospodářsko-průmyslová výstava severovýchodních Čech v Jaroměři v roce 1926) se věhlas výrobků této firmy rozšířil nejen po ČSR, ale také po dalších nástupnických státech bývalé habsburské monarchie a své zboží začala rovněž exportovat na Balkán, do Orientu a do Pobaltí.

Díky tomu došlo v roce 1925 k dalšímu rozšíření produkce, neboť vedle přádelny vznikla přístavba tkalcovny, zpracovávající z příze tkané látky. V letech 1926-1929 proběhlo několik stávek kvůli opětovným nesrovnalostem ohledně mezd a proplácení dovolených a v řadě tehdejších periodik byla propírána kritika chování k dělnictvu ze strany vedení továrny i úřednictva. Roku 1941 vystoupil z firmy veřejný společník František Čerych. Krátce nato došlo k nucenému zastavení přádelny. Ta byla obnovena až po tříletém období nečinnosti v roce 1945.

O 3 roky později byla společnost znárodněna a stala se součástí závodu TIBA, jenž produkoval přízi a tkané látky. Roku 1987 však tkalcovna vyhořela a výroba tkaných látek nebyla obnovena. Pokles zájmu o produkci firmy a postupná ztráta zahraničních trhů způsobily, že výroba byla omezována a prostory zely prázdnotou. V roce 1992 byla zprivatizována přádelna a jejím novým vlastníkem se stala společnost CLASIC COTTON. Ta v ní opět rozjela výrobu a v zrekonstruované tkalcovně vznikly sklady a výrobní prostory různých podnikatelských subjektů. Roku 2013 došlo k rozdělení firmy na 2 společnosti, přičemž pouze jedna převzala výrobu a vše s ní spojené - CLASIC COTTON - přádelna s. r. o., od roku 2020 známá jako CLASSIC COTTON s. r. o. Více o této firmě zde: http://www.clasic-cotton.cz. Druhou firmu od roku 2020 známe jako TIBA - Jaroměř s. r. o.