Akciový rolnický cukrovar v Josefově

Když bylo jasné, že pevnostní časy Josefova pomalu odvál čas, začalo se jednat s erárem o poskytnutí volných pozemků k různým účelům, ať již k výstavbě nových domů, tak k vybudování potřebných průmyslových podniků a různých dílen, což je vidět v reambulaci stabilního katastru z roku 1877 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_2633_3 a https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=orm&idrastru=B2_a_4C_2633_1). Zejména však šlo o lokality při cestách do Jaroměře, což bylo jasné z hlediska položení železnice i ostatních cest. Z nich pak zpočátku figuroval zejména cukrovar, od něhož si místní slibovali mnohé.

Tento podnik vznikl podle společenské smlouvy ze 30. srpna 1870, jež byla schválena výnosem c. k. místodržitelství z 18. září 1870 na základě uděleného zmocnění od ministra vnitřních záležitostí z 19. července 1870. Prezidentem se stal purkmistr Josef Traxler z Josefova a viceprezidentem Vilém Alter, císařský rada a administrátor v Kuksu. První správní radu tvořili: Václav Arazym, penzionovaný důchodní v Jaroměři; August Kinzel, měšťan v Josefově; Jindřich Traxler, měšťan v Josefově; Antonín Košťál, kupec v Josefově; František Rozsívač, kupec v Josefově; Josef Bukovský, kupec v Jaroměři a Jan Kulíř, měšťan v Josefově. Do rejstříku firem byl c. k. krajským soudem v Hradci Králové zapsán pod názvem „Actien-Zuckerfabrik Josefstadt/Akciový cukrovar Josefovský“ 18. prosince 1870 Antonínem Čerychem a Jindřichem Traxlerem, kteří však nedokázali sehnat dostatečné peněžní prostředky, takže jejich závod se stal jedním z prvních, který padl za oběť všeobecné krizi, panující začátkem 70. let 19. století. Hned první kampaň byla špatná. Kvůli neoblomným předpisům pevnostního velitelství byla postavena továrna v nížině a kanály, kouřový i pro přivádění vody z Labe, byly příliš hluboko založeny. Při vyšší hladině řeky se tak voda dostávala až do kotelny pod rošty.

Již zmíněný nedostatek peněz a nemožnost získání úvěru přivodil to, že roku 1872 zastavil cukrovar platy. Zpracoval totiž ročně asi 60 000 centů řepy a to bylo velmi málo! Základní kapitál obnášel pouhých 240 000 zlatých (původně byl zamýšlen ve výši 300 000 zlatých) a přitom sama stavba vyšla na 440 000 zlatých! Došlo tak k ohlášení konkursu a konkursním komisařem se stal jaroměřský okresní soudce Čistecký a prozatímním správcem konkursní podstaty královédvorský notář Heindl. Přihlášky ke 4. červnu 1872 zaniklého cukrovaru byly přijímány do 5. srpna 1872, schůze věřitelů byla svolána na 15. srpna téhož roku a likvidace měla být provedena 21. srpna 1872.

Cukrovar byl následně pronajat a začalo ho řídit družstvo nájemců, jehož předsedou byl jaroměřský továrník Josef Ettrich, který vystřídal v této funkci prvního předsedu Jindřicha Traxlera, purkmistra v Josefově. Technická správa byla svěřena řediteli Juliu Soukupovi, adjunktu Otakaru Červenému a asistentovi Leopoldu Durdíkovi. Administrativní správu měl na starosti účetní J. K. Lešer. Pracovat se v cukrovaru začalo 20. září 1872.

Toto družstvo se rozešlo po 2 letech a továrnu si nejprve za 10 000 zlatých najali a posléze koupili v exekuční dražbě (stanovené na 7. ledna, 8. února a 8. března 1875, podnik se vším příslušenstvím i s pozemky byl odhadnut na 241 200 zlatých 62 ½ krejcaru a dražební vadium bylo vyměřeno na 10 % z této částky, valná hromada věřitelů byla svolána na 3. února 1875) společníci Adolf Píša ze Správčic a Antonín Čerych z Hradce Králové, kteří za ni zaplatili 121 000 zlatých, přičemž ještě při 2. dražbě 8. února 1875 byla její vyvolávací cena 241 200 zlatých. Za nového ředitele si vybrali známého odborníka Arn. Röhrse z Hradce Králové. Firma „Cukrovar v Josefově Pischa & Čerych/Zuckerfabrik in Josefstadt Pischa & Čerych“ byla zapsána do rejstříku firem 22. května 1875 a 13. listopadu 1876 si nechala zapsat to, že každý společník ji může samostatně a právoplatně zastupovat. Posléze se však jejich cesty rozešly. 9. července 1880 byla firma na žádost Antonína Čerycha zapsána do register firem jednotných jako „Cukrovar v Josefově A. Čerych“. 16. srpna 1881 bylo na žádost téhož zapsáno to, že firma se jmenuje jako „Cukrovar v Josefově/Zuckerfabrik Josefstadt“ a jediným, kdo ji může zastupovat, je on sám. Následně se změnilo rovněž osazenstvo cukrovaru, když se jeho ředitelem stal Jan Košťál, účetním byl František Kehraus, pokladníkem Miroslav Tolman, technickými adjunkty Jan Pertold a Theodor Teyšl a administrativním adjunktem Jan Lemberk. Z roku 1886 máme zprávu o tom, že podnik měl celkem 10 parních kotlů.

21. ledna 1887 však cukrovar vyhořel. Tehdy před 18.00 hod. si všimli dělníci, kteří se chystali k odchodu, že se v podkrovních oknech v západní části továrny objevilo silné světlo. Každému okamžitě došlo, že jde o požár. Správce spolu s několika muži vyrazil s nejnutnějším hasičským náčiním k ohroženému místu, ale po otevření dveří bylo jasné, že nic nezmůže, protože v plamenech byla i sama prkenná podlaha nad skladištěm a netrvalo dlouho a prohořela rovněž celá střecha, čímž nabyl oheň vzduchu a vzmáhal se ještě rychleji, že přeskakoval z jedné střechy na druhou. V této chvíli již nebyla k ničemu ani tovární stříkačka. Z Jaroměře sice dorazili v rekordním čase místní hasiči s další stříkačkou, ale v tu dobu byl již celý areál v jednom plameni. Oheň byl totiž mnohem rychlejší než ti, jež ho hasili. Zanedlouho přijela i druhá jaroměřská stříkačka a dostavily se SDH se stříkačkami z Rychnovka, z Čáslavek, z Černožic, z Jasenné, jakož i fortifikační z Josefova. Na požár se tak hrnuly proudy vody, ale proti takovému živlu byly jen pouhou „kapkou v moři“. Když se vzňaly i velké zásoby cukru, které se propadly prohořelou podlahou dolů a zapalovaly vše, co jim v dolních místnostech stálo v cestě, bylo jasné, že není šance cokoliv zachránit. Filtrační věž poskytovala hrůzné divadlo, když se z ní sypaly proudy jisker všemi směry. Po 20.00 hod. začaly povolovat všechny stropy a padat těžké stroje. Cukrovar měl tedy své dny sečtené. Během tří hodin tak byla zničena varna, skladiště, půdy, melasník, lokál pro kalolisy, centrifugální a osmosová místnost a filtrační věž. Nadlidskou silou všech hasičů se alespoň podařilo zachránit kotelnu, špodárnu a část řepníku. Kancelářské, obytné a hospodářské stavby díky své vzdálenosti také vyvázly v pořádku. Škoda byla na místě odhadnuta na 650 000 zlatých, ale byla ještě mnohem větší, protože byla úplně zničena zásoba 6 000 metrických centů surového cukru a 9 000 metrických centů zavařené cukrové masy. Kromě toho shořelo na 300 metrických centů řepného semene a dalších zásob. Pojištění u „Riunione Adriatica di Sicurta“ a u „Aziendy“ obnášelo 850 000 zlatých.

Po požáru se na místě vyhořelého cukrovaru dlouho nic nedělo. Důvodem, proč bylo upuštěno od jeho znovuvybudování, byl roku 1871 vystavěný cukrovar v Černožicích, jenž byl i lépe vybaven než ten josefovský. Teprve v roce 1897 zde byla zařízena mechanická výrobna vázaných koberců, která však byla následně přeměněna v mechanickou tkalcovnu bavlněných látek a roku 1907 rozšířena o přádelnu s 30 000 vřeteny. Zajímavé však je, že firma „Cukrovar v Josefově“ byla vymazána z obchodního rejstříku až roku 1894.