Olomouc - Ušatý dům

Moderní architektura polyfunkčních domů 21. století se pomalu, ale jistě, stává určitým druhem současného umění. Do jisté míry navazuje na funkcionalistickou architekturu staveb minulého století. A jak kdysi prohlásil jeden nejmenovaný český génius: “Můžete s tím nesouhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak vše, co proti tomu můžete dělat”. Je sice jasné, že málokterá stavba současnosti má šanci konkurovat pražskému Tančícímu domu (1994-1996), ale objekty, které jsou schopny rozdělit laickou i odbornou veřejnost na dva nesmiřitelné tábory najdete i jinde. Například ve stotisícové hanácké metropoli, tedy v Olomouci.

Takovou stavbou je i zdejší polyfunkčni dům na Wellnerově ulici (přesněji na křižovatce ulic Palackého, Wellnerova a Hynaisova), nedaleko historického centra města. Tento olomoucký dům, ve kterém najdete byty, obchody, kanceláře a služby patří mezi nejkontroverznější „porevoluční“ stavby města i kraje a místní mu říkají „Ušatý dům“ nebo zkráceně „Ušák“. To, že dům dostal od obyčejných lidí své jméno, je všeobecně považováno za nejvyšší možné ocenění pro jeho autory. V Olomouci se říká, že je to dům, který je občany města současně nenáviděný i milovaný, odsuzovaný i velebený, ale jen málokým lhostejně míjený.

Stavba Ušáku probíhala v letech 2000 až 2004 a jeho projekt vznikal v ateliérech BONMOT, spol. s r.o. Olomouc a STATIKA Olomouc, s.r.o. Olomouc. Těmi, kteří budou příštími generacemi označováni za autory této „památky“, jsou Ing. arch. Stašek Žerava (architektonický koncept), Ing. Daniel Lemák Ph.D. (konstrukční část) a Ing. Zuzana Staňková (stavební a dispoziční řešeni). Investorem stavby byla firma MERA CZECH a.s., dodavatelem pak táž společnost, doplněná firmou VALTR, gen. dodavatel staveb, s.r.o. Současným majitelem objektu je Společenství pro dům Wellnerova (SPDW).

A jak viděl zpětně své dílo autor projektu? Zde je jeho komentář: „Dům vznikal v době, kdy mě totalita globalizované architektonické produkce nelákala o nic víc než ta politická, které jsme se tak nedávno zbavili. Každá doba a každá společnost se musí vypořádat se svými traumaty. A potřebuje k tomu čas. Prostě nevěřím, že socialistická generace odkojená do úmoru opakovanou konfekcí panelové plochosti, liniovosti, ztrátou individuálnosti a organičnosti, že tato generace je schopna mávnutím kouzelného proutku (resp. zacinkáním klíči) pochopit, ocenit a zatoužit po funkcionalistickém baráku – formálně stejně strohém, puristickém, byť kultivovaném … Je to velké dilema pro architekta, který si uvědomuje, že architektura je (ať chce, či nechce) zrcadlem doby, ale na druhé straně stejně dobře ví i to, co momentálně „frčí“ v Paříži. Volil jsem poctivost a pohrdaní – jednak kritiků (těm rozumím), jednak zamindrákovaných a po mezinárodním uznání toužících kolegů architektů (z těch mám legraci) a jednak lidi bez názoru, kteří se vždy rádi přidají na vítěznou stranu (ty neřeším). To je asi vše, co se k tomu dá říci. Snad už jen drobnost: „Ušák“ není návod „jak dál“. Je to pokání. A výpověď. O době, která ho zrodila. Takoví jsme byli … A jestli jsem s tím barákem spokojený? Samozřejmě, že ne. Až příliš mnoho úsporných změn materiálů, stavebních prvků, žádný autorský dozor v rozhodujících etapách výstavby. Ale i to je stigma té doby.“