Neratov – lávka přes Divokou Orlici (Jánský most)

Je až neuvěřitelné, jak minulý režim, který se sám označoval za ten nejspravedlivější v celé historii lidstva byl pokrytecký a nepřátelský i k těm, co v socialismus a komunismus téměř bezmezně věřili.

Nejen, že kriminalizoval a často i likvidoval ty, kteří s tímto zřízením příliš nesouhlasili. Vlastně udržoval spoustu lidí v nevědomosti, případně neumožňoval vykonávat to, co halasně proklamoval.

Takovým příkladem mohl být vzývaný proletářský internacionalismus, tedy teorie, že všichni pracující světa jsou podobného názoru a div ne bratř (a sestry). Ale abychom se náhodou nebratřili a nesestřili, západní hranici obehnal ostnatým drátem a na hranici s „bratskými“ státy alespoň nechal strážit pohraničníky, hranice se dala překročit jen na určených místech a leckdy k tomu musela být nějaká administrace. Do socialistických států sice stačila doložka k občance, ale už do takové Jugošky byl tuším nutný pas a valutový přípis (pokud jste tam neměli nějakého sponzora). No i tak se muselo vyplnit celní prohlášení, co sebou máte (např. tranzistorák, hodinky, fotoaparát apod.).

K nápravě takových poměrů musel přijít až rok 1989 a další roky, i tak to trvalo, než se styk kolem hranic upravil do dnes celkem normálních poměrů, kdy už se můžeme přes hranici ke svým „soudruhům“ podívat, nemluvě o tom že se tak dá klidně i k takovým „Západoněmeckým soudruhům“.

Neratov (Bärenwald) bývalo místo, kde paradoxně přeshraniční styk trval i v době, kdy Divoká Orlice dělila od sebe celkem ne zrovna přátelské země. Do vlády Marie Terezie nebyl větší problém, Kladsko patřilo k tradičním zemím Koruny České, ovšem po prohraných válkách s Prusy jsme o historickou zemi přišli, sice po roce 1866 došlo k určitému narovnání vztahů, ale Německo nebylo Československé republice 1918–1938 zrovna dobrým sousedem. A vše změnila následující válka.

Kolem hraniční Divoké Orlice povětšinou žili lidé, kteří se snadno (německy) domluvili také se i stýkali. Někdy od 17. století stával v Neratově dřevěný most (1618), v roce 1730 jej nahradil most kamenný. Nebylo to ale jen kvůli rozrůstajícímu se poutnímu místu, ale i faktu, že místní zemědělci mohli mít své pozemky tam i tam (nehledě na státoprávní poměry). Most tu stál v havarijním stavu až do konce 2. světové války, kdy byl i z části odstřelen, zbytek padl při povodni 1997. A rok povodně je paradoxně velmi blízký době, kdy se v Neratově začalo s obnovou nejen kostela ale i vznikem chráněných dílen. Zřejmě i tehdy se už začalo uvažovat o nějakém přemostění, ale i tak to trvalo, než se otevřel nejdřív přechod v Bartošovicích (kam Neratov správně patří). Další přechod vznikl severně v Orlickém Záhoří a ač je Neratov takřka přes potok (tedy řeku) na dosah dnes polskému Kladsku, šlo to jen brodem. Mám pocit, když jsem byl předposledně v Neratově (2019), byla přes řeku nějaká fošna.

Zrovna ale v zmíněném roce na podzim došlo k výstavbě nového přemostění, která využilo zbytek historického mostu (samozřejmě náležitě opravený). K tomu pak doplnění dřevěné konstrukce která slouží k přechodu pěších a cyklistů, myslím ale, že by projelo osobní auto ( s tím se počítá, např. záchranka).

Stavbu zaštítil Spolek Neratov ve spolupráci s obcí Bartošovice v Orlických horách. Stavba proběhla v rámci česko-polského projektu hřebenovky Česko-polská hřebenovka. Náklady přišly zhruba na 1,4 mil . Kč. A ačkoliv Orlické hory nejsou od nás tak daleko, stihl jsem to až letos.

Most byl slavnostně otevřen 20.12.2019, tedy pěkně na Vánoce.

Co se týče české strany, je most vlastně součástí zástavby Neratova, v Polsku je nějaké sídlo trošku dál, do Poniatowa vede polská žlutá TZ asi 400 m lesní cestou, pak kousek po silnici. Nicméně po polské straně hranice vede celkem pěkná asfaltka s cyklotrasou, čili výletníci ze zahraničí to mají kousek.

Původní most byl zasvěcen sv. Janu Nepomuckému. Bývala tu i světcova socha, která ovšem nepřežila nápor věků. Ale aby současný most nebyl zcela bez strážce, nahradil sochu kovový patron.