Lačnov - Muzeum vypálených usedlostí Vařákovy paseky

Před nedávnem vyrostl na horním konci Lačnova nad místní částí Kozinec areál roubených staveb, připomínající malý skanzen. Tvoří jej několik obytných stavení a hospodářských objektů (např. stodola a sušárna ovoce s pecí), umístěných v mírném svahu nad plochým temenem kopce s příjezdovou cestou, velkým parkovištěm a dětským hřištěm. Přitom se nejedná o žádný skanzen, ale o vědeckou rekonstrukci souboru staveb lidové architektury Vařákových pasek z doby těsně před jejich vypálením 2.května 1945.

Autorem projektu tohoto originálního muzea se stal Ing.Antonín Závada z Valašského Meziříčí a jako vzorové stavení si vybral dům č.p.81, který s rodinou obýval Tomáš Vařák. Bohužel se k němu (stejně jako ke dvěma po válce opuštěným a poté zaniklým chalupám) nedochovala žádná dokumentace. Repliky proto zhotoveny podle podobných staveb v regionu, zápisů v katastru nemovitostí a v neposlední řadě dle zaznamenaných vzpomínek pamětníků.

V areálu je umístěna expozice o tragickém údělu Vařákových pasek a tragédii slovenské obce Mladoňov, vypálené v říjnu 1944. Obě výstavy se vzájemně prolínají (leckde i doplňují) a oslavují největší hrdiny protinacistického odboje na Valašsku a na Kysucích – prosté pasekáře, kteří kvůli podpoře partyzánů zaplatili tím nejcennějším co měli - svými majetky a životy.

Muzeum bývá otevřeno (mimo zimní období) o sobotách a nedělích v době od 13 - 17.hodin. Vstupné pro dospělé činí 40 korun, za děti do 15 let se platí polovic.

 

Protože je většině národa znám jen neblahý osud blízké Ploštiny, dovolím si zde převyprávět vše podstatné o historii Vařákových pasek, kterou jsem si vyhledal v článcích na webu:

Velkou louku na hlavním hřebeni Vizovických vrchů, vypínajícím se v nadm.výši 700 m a oddělující katastr Pozděchova od toho lačnovského, si za svůj nový domov roku 1870 vybral pozděchovský občan Martin Vařák.Vystavěl si tu chalupu a o dvacet let později už tu stály tři usedlosti, v nichž žilo 18 osob. Za další dvě dekády přibyl další pasekářský barák a počet obyvatel se zvýšil na 26. Všichni nesli příjmení Vařák, protože otcové rodin byli synové „patriarchy" Vařáka. Před koncem druhé světové války zde stálo 10 chalup (dvě stavení byla vzdálena), v nichž žilo 56 osob. K obživě jim sloužilo množství drobných, málo úrodných a dlouhých políček s pastvinami kolem. Protože tito pasekáři byli evangelíky, navštěvovali o nedělích kostel v Pozděchově. Devět usedlostí spadalo do katastru této obce, jedna k Lačnovu a podle toho navštěvovali děti také obecní školy. I přes svoji chudobu se pasekáři nebránili dávat z toho mála co měli partyzánům, kteří Vařákovy paseky mnohokrát využili jako své útočiště. Hlavně se tady a v bezprostředním okolí zdržovali po vypálení Ploštiny (18.4.1945), čímž pasekářům působili dlouhodobé psychické strádání.

Němci při pravidelných pochůzkách po pasekářských osadách na ukryté partyzány nikdy nenarazili, ale zřejmě na udání byl zatčen Tomáš Vařák a na následky bití při výslechu dne 23.dubna zemřel. (To byla první oběť Vařákových pasek.)

1.května navštívil tato místa německý radiotelegrafický oddíl, aby tu nainstaloval vysílačku. (Jak vidno, ani blízká přítomnost fronty a doba do osvobození, která se počítala už jenom na hodiny, nezabrzdila chod rozjeté německé mašinérie!)

Pak přichází 2.květen a tragický osud Vařákových pasek, který je znám ze vzpomínek tehdy desetileté Boženy Vařákové, dochází svého naplnění:

 

Před polednem přišli na paseky v dobrém úmyslu čtyři němečtí vojáci z radiotelegrafického oddílu, kteří si zbraně odložili ke skříni v jejich chalupě. Mezitím, co se chystali odejít na rozhlednu k vysílačce, kontaktovala pobíhající a hrající si děti u lesa skupinka partyzánů. Vyzvídali po nich, co tu Němci dělají.... a pak, aniž by děti varovali, aby se se svými matkami schovaly, se rozhodli na neozbrojené Němce zaútočit. Výsledkem jednostranně vedené přestřelky byl jeden mrtvý Němec a partyzán Josef Mikulín! „Hrdinní" partyzáni následně Vařákovy paseky opustili a zoufalí lidé se utekli schovat do lesa. Padal ale sníh, byla zima a tak se později vrátili do svých domovů.

Protože ten samý den předtím v lese partyzáni zastřelili další tři Němce, přihnal se sem v podvečer německý trestný oddíl. Všichni lidé byli vyhnáni z chalup ven, z chlévů dobytek a osm domů Němci podpálili. ( Dvě stavení, stojící o kus dál a na které odsud nebylo ve večerní tmě vidět, ohnivému „kohoutu" unikly.)

Střecha jedné ze stodol byla pokryta v té době módním eternitem, který začal v žáru praskat a „střílet", což vedlo Němce k domněnce, že to vybuchuje ukrytá partyzánská munice. Jen pláč, křik obyvatel a jejich zoufalé prosby, než se to vysvětlilo, zabránily tomu, aby je fašisté na místě všechny nepostříleli. Všech zadržených 16 osob pak hnali nocí až do Valašské Polanky. Na přímluvu faráře v Polance (hlavně jeho německé hospodyně) byly matky s dětmi propuštěny na svobodu. Ale František Žák, Jan Polčák, teprve dvacetiletý Karel Vařák a Rozálie Šopová (dvaadvacetiletá slečna, která na paseky přijela v tento den na návštěvu a ocitla se tak v nesprávný den na nesprávném místě) byli gestapem převezeni do Hošťálkové a tam v noci na 3.května brutálně umučeni.

Stalo se tak v den, kdy už v mnohých valašských obcích slavili jejich obyvatelé své osvobození rumunskými oddíly, které byly součástí Rudé armády!

Těsně po válce opustily lokalitu Vařákových pasek i obyvatelé dvou nevypálených chalup a meze původních políček byly časem rozorány. Na místě tragédie zůstalo stát několik ovocných stromů a dvě lípy. V roce 1965 tu byl slavnostně odhalen pomník se šesti jmény obětí. V roce 2005 byly při šedesátém výročí obě lípy vyhlášeny za památné stromy a od té doby nesou jména dvou nejmladších obětí - Lípa Karla Vařáka a Lípa Roziny Šopové. Roku 2009 došlo k další úpravě tohoto místa a památník získal mnohem důstojnější podobu.