Kterak skály Mlčačky ke svému jménu přišly

V podstatě za jejich název může vpád slovenských povstalců – kuruců, na východní Moravu na začátku osmnáctého století. Tito vzbouřenci prosluli svou krutostí, vražděním i znásilňováním a hlavně tím, že absolutně nikoho nešetřili. Všechno, co mohli pobrat, vzali sebou zpět do Uher, co ne, to zapálili.

Není divu, že obyvatelé jimi napadnuté oblasti raději své dědinky opustili a pokud nenalezli ochranu za zdmi několika zde stojících hradů, ukryli se i se svým skromným majetkem v hlubokých hvozdech.

Začátkem listopadu LP 1704 se nad Petrůvkou, vesnicí stojící na kopci, objevil vysoký sloup dýmu, který obyvatelům okolních osídlení, kteří ještě neopustili své domovy, zvěstoval, že už jsou nájezdníci tady. K těm několika opozdilcům patřil i pozlovický farář Jan Václav Mlček. Spolu se zbývajícími věřícími rychle pobral z kostela cenné bohoslužebné předměty i ta nejkrásnější roucha a vydali se ku hradu Starý Světlov. Ten už ale byl uprchlými vesničany zcela přeplněn, takže jim nezbylo, než pokračovat dál.

Azyl nakonec našli v zalesněném údolí v místě, kde se nad soutokem dvou potůčků vypínal skalnatý ostroh. Naproti skalám si lidé vybudovali proti nepřízni počasí prosté chýše a nebýt faráře, žili by tu jak ta lesní zvěř. Ten jim ale v krušných časech, jež zde museli strávit, pozdvihoval ducha neustálým povzbuzováním a dokonce z jednoho skaliska i kázával a sloužil tu mše.

Když kuruci z Pozlovic odtáhli, našli původní obyvatelé vypálenou dědinu i faru, ale samotný farář se s nimi nevrátil. Měl totiž obavy z toho, že by po něm kuruci kvůli zlatým předmětů z kostela, které vzal sebou, dál pátrali… a navíc těžce onemocněl. Přes zimu se skrýval na blízké samotě Pradliska, kde v Máčalově stodole tajně sloužil mše, ale na jaře následujícího roku – v květnu 1705 své nemoci ve stáří 46 let podlehl.

Rodáci z Řetěchova, odkud farář pocházel, mu vystrojili veliký a slavný pohřeb a jeho ostatky byly uloženy do pozlovického kostela.

 

Skály, u nichž se farář se svými druhy v lese ukrýval, poté začali místní nazývat Mlčačkou či Mlčačkami…

 

V současnosti už okolo této pozoruhodné „skalní dědinky,“ vypínající se z ostrohu nad roklinami a soutokem dvou potoků, vede z půl kilometru vzdáleného poutního areálu Maleniska trasa NS Pod Starým Světlovem.

Já už jsem o zdejším skalním seskupení kdysi dávno psal, takže jen stručně připomenu, že je dlouhé asi 50 m, ostroh je posetý množstvím balvanů, skalek a několika většími útvary.

Ten největší – vlastní Mlčačka, dosahuje při délce bezmála 20 m výše osmi metrů. Na spodním konci poblíž soutoku se vypíná bizarní skála tvaru typické kazatelny. Všechny útvary patří k flyšovému pásmu západních Karpat a jsou tvořeny luhačovickými vrstvami, skládající se z hrubozrnných arkózových a drobových pískovců a drobnozrnných slepenců.

Skály mají charakter Lačnovských skal a jejich žluté až okrové stěny jsou perforovány velkým množstvím mělkých i hlubších kulovitých otvorů, místy přecházejících v ukázkové tafoni. Dalším unikátem jsou stěny, pokryté nádhernými sítěmi voštin… a kromě již zmíněných Lačnovských skal patří Mlčačky k nejhezčím výtvorům „neživé přírody“ ve Vizovických vrších.

 

Trasa NS Pod Starým Světlovem od skal pokračuje 400 m po lesní cestě dolů dolinkou okolo potoka, u chat se komunikace mění na asfaltovou silničku a po dalších 200 metrech dosáhne hlavní silnice a zastávky busu Maleniska.