Jak v Zálesí v roce 1887 zastřelili basu

Zálesí, dříve známé jako Zálezly, je dnes součástí Batňovic, obce nedaleko strání Jestřebích hor. Význam této osady, nacházející se již od 14. století při pobočce trutnovské zemské stezky, spočíval zejména ve zdejší škole, jejíž první známý učitel Matěj Šrejber byl zmíněn v roce 1690, od roku 1357 připomínaném kostelu sv. Bartoloměje, apoštola a přilehlém hřbitově pro celou kolaturu. Právě s ním je spojena historka, k níž došlo těsně po ukončení masopustního veselí koncem února 1887.

Tehdy se brzo ráno vypravil kostelník zvonit ranní klekání, jež se vyzvánělo tradičně po 5.00 hod. Všude byl klid, ve všech chalupách lidé ještě spali, takže rovněž on sám byl ještě částečně ve stavu dřímoty. Když však došel k hřbitovním vratům, jimiž musel projít ke kostelní věži, tak strnul. Na bílé peřině z prachového sněhu ležel neobvyklý obtloustlý předmět, který mu připomínal měch.

Zprvu se kostelník zarazil, ale nelekl se a chvíli se díval směrem k tomuto předmětu, který se stále nehýbal. Zdálo se mu však, že je živý a číhá na to, až se ranní poutník dostaví přímo k němu, aby na něj mohl zaútočit. Protože kostelník nevěděl s čím má tu čest, rozhodl se to zjistit. Vzal kus ledu a mrštil jím po tomto příšerném zjevu, aby ho vyprovokoval k nějaké akci a zjistil tak, co má za úmysly.

Kousek ledu zasvištěl a zjev hned po ráně nevrle zabručel! Tím se kostelníkovi prozradil, protože ten si uvědomil, že se mu v minulých dnech donesla zpráva o tom, že se do Krkonoš zatoulal ze Slezska medvěd a ten si tedy podle něj nejspíše ustlal před hřbitovními vraty. Dech se mu zatajil, srdce začalo prudce bít a nohy poklesly. Co jen s ním? Jak má odzvonit ranní klekání, když se k chrámu nemá šanci bez úhony dostat. Co by na to řekl úpický pan farář Edvard Pelhřimovský? Ten by mu huboval! Nějakou chvíli přemýšlel a nakonec se odhodlal vzít nohy na ramena a doběhnout k jednomu z nejbližších stavení, v němž bydlel jakýsi Donát, o němž se vědělo, že dříve býval kanonýrem. Ten mu jistě poradí a pomůže!

Po krátkém zaklepání mu Donát otevřel a vyslechl si vše, co kostelníka trápilo. Doma si hned vzal pušku a řekl kostelníkovi, aby mu šelmu ukázal, kde si to dovolila ustlat. Oba kráčeli srdnatě kupředu a potvora ležící u hřbitovních vrat se však ani trochu nehnula, natož aby vydala hlásku. Jediné, co bylo slyšet, bylo vrzání sněhu pod jejich nohama. To jim dodalo ještě víc odvahy, protože si řekli, že vyhladovělá šelma je zesláblá nebo dokonce mrtvá. I tak však neriskovali a Donát raději na domnělého medvěda vypálil z pušky, načež nevrle zabroukla i obluda u vrat.

Střelec myslel, že jedna rána je málo, a tak se rozhodl opět nabít, aby mohl znovu vystřelit. V tu chvíli však zaznamenali oba nějaký pohyb a z příkopa zaznělo hlasité nadávání, jež se nedá ani opakovat, a před útočícími hrdiny se zjevil muzikant Chmelař, který se k nim potácejícím krokem chvatně blížil. Když došel k vratům, tak spustil: „I vy raubíři, vy jste mně zastřelili basu!“ To proto, že šel totiž z Batňovic od muziky a přemožen alkoholem usnul u záleského kostela a basu postavil u vrat, kde ji pak kostelník s Donátem považovali za onoho medvěda.

Výsledkem toho nebyla však jen všeobecná veselost a dobírání si obou hrdinných reků, ale i dvojice soudních pří, protože muzikant žaloval Donáta, že mu zastřelil basu, a nájemce honitby Karel Jirman ho stíhal za to, že na jeho revíru bez honebního lístku lovil medvědy. Basu zaplatit nakonec musel, od obvinění z pytláctví byl osvobozen. Ještě mnoho let poté se celý kraj bavil tím, jak skončil záleský masopust zastřelením basy. Nebýt vyprávění zdejšího řídícího učitele Františka Jörky a článků v dobovém tisku, dnes by tomu málokdo uvěřil, že k něčemu takovému někdy mohlo vůbec dojít.

Jak v Zálesí v roce 1887 zastřelili basu na mapě