Internace polských revolucionářů z tzv. lednového povstání v Hradci Králové

22. ledna 1863 vypuklo tzv. lednové povstání proti ruskému záborci, jež zasáhlo Polské království a tzv. zabrané země - Litvu, Bělorusko a část Ukrajiny. Trvalo do pozdního podzimu 1864 a poslední vojenské jednotky, které se nechtěly vzdát Rusům, ustoupily po vystřílení veškeré munice do rakouského záboru, do Haliče. Tady byly odzbrojeny a jejich příslušníci odvezeni na různé rakouské pevnosti a tam internováni. Početná skupina Poláků byla odvezena i na královéhradeckou pevnost.

V posledních dnech listopadu roku 1863 přijel z Prahy do Hradce Králové pozdější policejní rada (od roku 1867) František Dedera (15. listopadu 1817 Jindřichův Hradec - 17. srpna 1878 Praha), tehdy ještě vrchní policejní komisař, jenž byl ustanoven nejvyšším dozorcem internovaných Poláků ve městě a s ním zároveň přibylo také silné oddělení policejních strážníků.

Posledního listopadu se po Hradci Králové roznesla zpráva, že první Poláci přibudou téhož dne večerním vlakem od Pardubic, a tak se velké množství místních obyvatel vydalo na nádraží přivítat tyto hrdiny. Zklamáním však bylo to, že z vlaku vystoupilo jen několik cestujících a po Polácích nebylo stopy. Ti se objevili až druhého dne z rána na Velkém náměstí, kde se procházeli v průvodu stráží, neboť byli přivezeni do města 1. prosince o 6. hodině ranní.

Zpočátku byl komisař Dedera velmi přísným a opatrným dozorcem, a internovaní Poláci si stěžovali nejen soukromě, ale i v Národních listech se objevil 13. ledna 1864 dopis z Hradce Králové, který obsahoval mnohé stížnosti internovaných. Například se v něm píše toto: „...Jednou smíme jít do města bez stráže (platíc za tu procházku denní žold 30 kr.), po druhé zase se stráží; jednoho dne smíme svítit v kasárnách tak dlouho, jak máme zapotřebí, druhého dne zas jen do 8 hodin večer a pak vyležet na tvrdém loži jako v mučírně do 8 hodin ráno. Po těchto dvanácti hodinách noční muky následuje druhých dvanáct denní, kdežto musíme přeslyšet všelijakých potup a pořád nových a nových předpisův...“

Později ovšem tato přílišná přísnost značně ochabla a internovaní se mohli procházet po městě bez průvodu stráží, směli navštěvovat i soukromé byty a čelnější z nich se dostavovali v parádních uniformách do veřejných zábav, pořádaných vlasteneckými spolky královéhradeckými. Nejčastěji byl jimi navštěvován seminář, což se dá vysvětlit štědrou pohostinností tehdejších bohoslovců. Našli bychom je však též až v kuklenských hostincích.

Počet internovaných se stále zvyšoval; skoro každý měsíc přicházely nové transporty, dílem přímo z Haliče, dílem z Olomouce, z Jihlavy a z Telče na Moravě. Zejména v prvních dnech února 1864 přibylo do Hradce Králové najednou 250 mužů z Olomouce, mezi nimiž byli i jakýsi „kapitán kosinníků“ Cieszkowski, jemuž při odchodu z Olomouce věnovaly moravské listy vřelou vzpomínku, a který se i ve městě těšil všestranné přízni, pak starý, 63letý „plukovník“ Zdelbel, jenž bojoval v povstání již ve 30. letech a později sloužil i v cizinecké legii v Alžírsku, odkud se vrátil do Polska, když tam znovu vypukl boj proti carovi. Mezi internovanými bylo vůbec mnoho zajímavých postav. Byli zde internováni také polští malíři Bronisław Abramowicz a Tytus Maliszewski.

Zprvu dosti tuhé internování polských vlastenců, z velké části šlechticů, bylo uvolněno na jaře roku 1864, kdy bylo některým dovoleno vystěhovat se do Švýcarska, Francie, Anglie, Bavorska i Saska. Jen málo jich použilo amnestie a vrátilo se do vlasti; bezmála sto (93) jich raději vstoupilo do mexického vojska císaře Maxmiliána I. Mexického. V říjnu 1864 bylo v Hradci Králové celkem asi 400 internovaných a stále jich přibývalo, i když zároveň též ubývalo.

Nevelký počet, co jich nakonec v Hradci Králové ještě zbyl, byl roku 1865 dopraven do Olomouce (5. dubna 1865 opustili město poslední Poláci), až na 12, kteří zůstali, ale i ti do roku 1866 město opustili. Velké množství z nich zde však i zemřelo. Na to vzpomíná např. Ignát Herrmann v Národních listech ve své črtě z roku 1895, nazvané „Černý útržek!“

Nejznámější postavou byl poručík Stanisław ze Świrckich recte Seweryn Swirzawski, zemřelý na tyfus 20. dubna 1864 a mající hrob na I. oddělení hřbitova na Pouchově pod číslem 158. Jeho skutečné jméno však znělo Seweryn Swieźawski a narodil se 4. ledna 1833 v obci Łykoszyn v lubelském vojvodství.

Celkem jich bylo do Hradce Králové posláno 930 a ubytováno ve dvou pevnostních kavalírech, zejména v kavalíru č. 35, nacházejícímu se proti zámečnické škole (dnes tu stojí krajský soud), a ve městě. Královéhradecké obyvatelstvo s Poláky sympatizovalo a mnohým pomohlo i při útěku. Zmiňme například místního obchodníka Jana Jiráska, který dopomohl k útěku šestici zajatců a navíc je doprovázel. Bohužel všichni byli zadrženi a on dodán okresnímu úřadu k potrestání. Kromě toho tu byla ještě choť polského lékaře, kterého následovala do zajetí s 2 chlapci a třetího porodila za svého pobytu v Hradci Králové. Dodejme, že ve městě za celou dobu zemřela jen čtveřice internovaných Poláků, tři ve vojenské nemocnici (tyfus, tuberkulóza) a 1 se utopil při koupání v Orlici.

Co do národnosti bylo dle úředního výkazu, později uveřejněného, mezi internovanými 546 Poláků z Kongresovky, 226 z Volyně, 48 Podolanů, 32 Ukrajinci, 61 z Litvy, 7 tureckých poddaných, 5 Italů, 3 pruští a 2 francouzští poddaní. Co do stavu bylo dle jejich vlastního udání, kteréž ovšem nebylo vždy spolehlivé, 217 „šlechticů“, 12 kněží, 1 studující teologie, 76 bývalých ruských a pruských důstojníků, 121 bývalých poddůstojníků a prostých vojínů dílem z armády ruské, dílem pruské a rakouské, 2 lékaři, 2 kandidáti lékařství, 2 malíři, 6 ranhojičů, 2 doktoři práv, 1 kandidát práv, 67 bývalých ruskopolských úředníků, 137 rolníků, 2 herci, ke 300 různých řemeslníků atd.

Vzpomínka na ně se nevytratila ani v následujících letech. Jednou z nejcennějších památek na ně je památník, v modrém plyši vázaný, v němž několik internovaných Poláků napsalo vlastenecká hesla, epigramy, verše apod. Zvláště jímavá je „Ukolébavka“, napsaná neznámým Polákem podle naší „Spi, děťátko, spi“ - „Neplač, dítě, ne, duše smutkem schne“, nebo elegický epigram „Z velké lásky a z mnoha obětí, z velkého cíle - nic, než krev a slzy!“ R. S. Sadowski napsal do Památníku epigram, věnovaný Čechům, v němž praví, že jedním jsme národem a budeme-li se milovat, budeme silni a nezhynem! Někteří ze zajatců nechali milou vzpomínku též v tom, že ze svých skromných financí darovali peníze na opravu katedrály sv. Ducha. Většinou šlo od každého o 20 - 40 krejcarů.

16. května 1925 si památky na polské revolucionáře prohlédl polský ministr zemědělství Stanisław Janicki. 14. října 1933 navíc do města přijelo v rámci oslav 5 téměř stoletých veteránů (nejmladšímu bylo 90 a nejstaršímu 97 let) zavzpomínat na svoji internaci v Hradci Králové a blízkém Josefově, kde jich bylo drženo téměř tisíc, i se svým vůdcem Marianem Langiewiczem, zadrženým 19. března 1863 po přeplutí řeky Visly. Hradecká Osvěta lidu a Česko-polská společnost v Hradci Králové vydaly k jubilejním slavnostem v Hradci Králové spis „Polští povstalci v Hradci Králové internovaní v letech 1863-1865“ z pera L. Domečky a O. Císaře, v němž byly vylíčeny osudy polských hrdinů v bývalé hradecké pevnosti. Jeho text si můžete přečíst zde: https://kramerius.svkhk.cz/view/uuid:566e96d6-e57e-4fa8-8f22-d325ee215f38?page=uuid:2916a8a2-e787-11e5-9e93-00155d010f03.