Hostýnské vrchy - vrchol Vysokého grúně

Hostýnské vrchy netvoří jen ty nejatraktivnější mohutné kopce (sv. Hostýn, Čerňava a Kelčský Javorník) vypínající se vysoko nad horizont poblíž rekreačních středisek Tesák a Troják, ale také nižší spletitý hřeben, táhnoucí se jižně od nich od Přílep u Holešova až ke Vsetínu. Prochází zhruba severovýchodním směrem a nadmořskou výši 700 metrů překračuje jen jediným vrcholem – Humencem (703 m). Ten je součástí poměrně členitého hřebene, jež začíná u dědinky Držková. Nad ní se vypíná mohutný masív Sýkornice (584 m) s Vrzavými skálami, hřeben dále pokračuje k východu přes Kopnou (674 m) a již zmíněný Humenec k Vysokému Grúni (659 m). Odtud přes Vápenky (552 m) směřuje k Baťkovým Chléviskám, od vrchu Chléviska (641 m) mění směr k severovýchodu a pozvolna klesá až ke Vsetínu. Od Držkové hřebenem prochází modře značená tur.trasa, která končí u tur.rozcestníku Baťkovy Chléviska. Ta ale vlastní vrchol Sýkornice, Kopné a Vysokého grúně míjí. Několikrát jsem tudy už procházel a hlavně neznámé strmě se zvedající témě Vysokého grúně, který modrá značka podvrcholovým úbočím v nadm.výšce 600 m velkým obloukem po vrstevnici obchází, mne už dlouho lákalo k návštěvě. Došlo k ní ale až letos v létě.

 

 

Jako startovní bod jsem si pro výšlap zvolil dlouhatánskou obec Trnavu, odkud jsem se sítí lesních a zpevněných cest vyšplhal na hřeben s lesní asfaltkou za Vápenkami.Silničku doprovázelo modré tur.značení, které jsem pak využil v následujícím asi kilometrovém úseku. Pak už jsem z asfaltky mezi pasekami odbočil pěšinou strmě stoupající k vlastnímu vrcholu Vysokého grúně. Tady jsem minul starý hraniční patník. Převýšení nebylo až tak hrozné a zanedlouho jsem stanul na temeni kopce, tvořícím rozhraní mezi místními částmi obce Trnava a 3 km vzdáleného středu Hošťálkové. Zalesněný vrchol je částečně odkryt pasekou, z níž se mi přes koruny mladých smrčků otevřel výhled na část Hostýnských vrchů, za nimi se pnoucí vrchy Vizovické a obzor vypňovalo modravé pásmo Bílých Karpat. Na vrcholu se už na okraji lesa nacházelo pěkné tábořiště s posezením. Pod ním jsem si ve svahu prohlédl několik nízkých, přesto ale zajímavých skalních výchozků. Stejně jako ty ostatní v Hostýnských vrších jsou i ony tvořeny pískovci a slepenci lukovských vrstev, jež jsou součástí magurského flyšového pásma. Pískovce tady na Vysokém gúni jsou arkózové a jemnozrné.

Moje další trasa vedla směrem k Humenci. Zbytečně sestupovat dole na modrou se mi nechtělo, protože jsem věděl, že se od vrcholu k západu táhne úzký hřeben, při jehož konci jej tur.trasa „dožene.“ Nejprve jsem se musel protáhnout mezi jehličnany hustšího lesa, pak už jsem stanul na okraji hřebínku. Tady mne přivítal hraničník panství pocházející z roku 1886 a za ním po hřebeni procházela pěšina. Záhy mne přivedla k okraji asi 40 metrů dlouhého mrazového srubu, z nějž mezi balvany vystupovaly až 4 m vysoké skalky. Úbočí mrazového srubu spadající na jedné straně k jihu a na druhé k severu, byla pokryta kameny balvanových proudů. Na konci mne překvapilo, jak je tento skalnatý hřebínek uzoučký. Směrem k půlnoci jsem pod sebou viděl chodník tur.modré trasy a na opačné lesní asfaltku rovněž o kus s níž ve svahu kopírující hřeben... a přitom tyto cesty od sebe nedělila vzdálenost větší jak sto metrů! Příjemnou vzpruhou po průzkumné fušce byl „objev“ Studánky Pod Vysokým grúněm, jejíž chladivá tekutina mi dodala sílu k další pouti.