Dvojice farních osad s jedním kostelem, v němž se duchovní po týdnu střídali

Českoskalický kostel je v našich dějinách asi jediným chrámem, který náležel rovnou 2 farním osadám – Malé Skalici a Velké Skalici (dnes České Skalici). Měl 2 obročí a 2 plebány. Podací právo v prvním obročí náleželo držitelům Malé Skalice, kde se nacházel rovněž kostel, druhé obročí bylo v rukou majitelů Velké Skalice. Proč tomu tak bylo, o tom se nám informace nedochovaly. Jisté je, že tento stav existoval již v 15. století, což dokazují soudní knihy pražského arcibiskupství (Acta consistorii) a v nich zpráva k roku 1407.

Tento stav dvojice farářů nad dvěma osadami s jedním kostelem vyvolával řadu různých právních nejistot a pochybností. Nakonec dokonce došlo k rozepři mezi 2 tehdejšími faráři – Přibíkem řečeným Kovářem (též uváděn jako Příbyk, řeč. Kovač, přišel sem z Plesu roku 1405 na místo plebána Jana) a Valentinem (přišel sem v roce 1406 z Metličan místo plebána Petra), jež byla vedena s mnohými trpkostmi a nemalým obecným pohoršením. Arcibiskupský úřad proto nařídil svým dopisem ze 17. října 1407 dvojici nejbližších duchovních – dobenínskému faráři Petrovi, tehdy dobrušskému děkanu, a třebešovskému faráři Janovi, aby jako komisaři povolali před sebe obě znesvářené strany, vyslechli je, pokusili se přátelsky urovnat jejich spor a do budoucna jim uložili řád, jenž by měli nastálo zachovávat.

K tomuto setkání došlo v Náchodě v horní síni Mužíkova domu za přítomnosti levínského faráře Šimona, náchodského faráře Šemíka, hořičského faráře Petra, náchodského městského písaře Jana a mnoha dalších svědků. Pod pokutou 30 kop pražských grošů byl uložen stranám následující výrok, který stanovil, že každý z dvojice farářů může spravovat pouze svoji osadu, odtud brát desátek, zde zpovídat, přisluhovat svátostmi, ohlašovat manželství, oddávat, uvádět ženy po porodu, chodit po domech k žehnání, aby prostě nezasahoval do záležitostí toho druhého, což mohl jen se zvláštním svolením toho druhého nebo v jeho nepřítomnosti a jen při umírajících nemocných.

Každý farář měl brát požitky pouze ze své osady, neboli od těch, kteří mu byli povinni desátkem, tj. vybírat sýry, vejce, dýmné, koledu a žehnat mazance. Výslovně bylo podotknuto, že celé městečko Velká Skalice patří k Valentinovu podílu, a že tedy druhý farář nemá z něho brát žádných požitků, nehledě k tomu, že mu 2-3 sousedé platili desátky z některých kousků polí. Za to měli Valentin a jeho nástupci dávat toliko 2 sýry ročně druhému faráři, když sýry sbírali, případně groš za to.

Co se týkalo stálých platů, tak kopa grošů, kterou ročně platil litobořský panoš Hanuš, navždy zůstávala celá Přibíkovi Kovářovi a jeho nástupcům. Ostatní platy zůstaly té straně, k níž náležely odedávna. Nové nadání a odkazy měly zůstat té straně, jíž byly věnovány, kromě jistých 5 kop platu, o něž vznikla tehdejší rozepře, a ty měly být děleny mezi oba faráře rovným dílem.

Ve zpívání a kázání se měli faráři střídat ob týden tak, jak byl dávný obyčej, ale ten, kdo měl týden, druhému faráři nebo jeho střídníku nesměl překážet ve čtení mší, v slyšení zpovědi a v jiných duchovních věcech. Stejně tak on nesměl prvnímu překážet v jeho zpívání nebo kázání. Čí byl týden, ten měl mít kostelní knihy a jiné věci potřebné k službám Božím pod svým opatrováním, a hned v sobotu o nešporní hodině, když jeho týden skončí, měl je odevzdat druhému faráři.

Stejně tak měla být podělena rovným dílem oféra za celý rok, tj. dary, jimiž věřící přispívají na církevní účely. Výjimkou byla oféra z pohřbů, jež náležela tomu, kdo pohřbíval. Navíc ze 2-3 domů v městečku, z nichž se oběma odvádí desátek, když by byl pohřeb, měli se oba faráři podělit v poměru, kolik který bere desátku.

Odkazy a darování měly zůstat tomu, komu byly věnovány, protože kdo se bude počestněji chovat a bude pilnější při kostele, bude mít více požitku než druhý. Podělit se měli rovněž o správu školy. Správce školy měl být v jednom pololetí přijímán od jednoho z farářů, ve druhém pololetí od toho druhého, a to o prvním sv. Jiří od Valentina, o prvním sv. Havlu od Přibíka. Stravu pak měl mít u toho faráře, který právě spravuje kostel. Podobně se měli oba faráři chovat k výběrčím nebo vizitátorům. Jednou je měl přijmout a postarat se o ně první farář, podruhé jeho kolega. Stejně tak bylo uloženo oběma duchovním to, že se nesmí vzájemně urážet, pomlouvat a hlásat bludy, jež by nebyly prospěšné ke spasení zdejšího lidu. Od té chvíle tedy byla mezi oběma kněžími svornost a jednota, nic jiného jim ani nezbývalo, pokud si chtěli zachovat svůj úřad.

Dvojice farních osad s jedním kostelem, v němž se duchovní po týdnu střídali na mapě