Družstevní sušárna čekanky v Bydžovské Lhotce

Pěstování čekanky se mělo do Čech dostat kolem roku 1820, ale k jejímu všeobecnému rozšíření došlo až po roce 1888, kdy bylo na dovoz čekanky uvaleno clo. Jedním z míst, kde se čekanka značně uchytila, bylo Královéhradecko. Zprvu byla čekanka sušena v nevyužívaných a zrušených cihlářských pecích, ale kolem roku 1880 začaly k tomuto účelu vznikat úzce specializované stavby, přičemž první takové závody vznikly mimo tento kraj - Schusterova sušárna ve Vojkovicích, Hilprandtova v Blatné a Kolbova v Bubenči. Na Královéhradecku se začaly objevovat nejprve ryze soukromé podniky (Josef Loučný v Hřibsku roku 1893, František Košťál v Plotištích nad Labem v roce 1894 a František Pilnáček ml. ve Stěžerách roku 1895), posléze ty družstevní (v Praskačce v roce 1899, resp. roku 1900, nejprve tichá společnost, z níž se stalo Rolnické družstvo pro zpracování čekanky; v roce 1903 v Sedlici, o 2 roky později v Semonicích a roku 1906 v Čistěvsi, Hoříněvsi, Pileticích a Sendražicích).

Jedna z takových industriálních staveb se 2 řadami vysokých komínových nástavců na střeše, jež byla vybavená pračkou, řezačkou a výtahem a sloužila k sušení čekanky na stabilních dřevěných a drátěných lískách, byla vybudována v Bydžovské Lhotce roku 1912, a to 128 členy Rolnického družstva pro zpracování a prodej zemědělských plodin ve Lhotce Bydžovské, jehož předsedou byl mlékosrbský statkář Josef Bartoš. Jedním z dokladů, že byla tato stavba provedena v tomto roce, je řada inzerátů, jež vyšly v mnoha tehdejších periodicích, a to tohoto znění:

"Stavbu sušárny čekanky zadá Rolnické družstvo pro zpracování a prodej zemědělských plodin, zapsané společenstvo s ručením obmezeným ve Lhotce Bydžovské cestou ofertního řízení.

Plány, rozpočty a podmínky zadání stavby vyloženy jsou u Josefa Hladíka ml. ve Lhotě Bydžovské, kde možno oferty vadiem 5% opatřené podati od 11. do 25. dubna 1912.

Alois Řehák, starosta družstva."

Sama stavba vznikla podle typových plánů chrudimské strojírny Františka Wiesnera, jež dodala do sušárny rovněž veškeré strojní vybavení. Jak vypadalo sušení čekanky, tak o tom se zmiňuje nejlépe zemský poslanec Vincenc Vinař ze Sedlice ve své stati "Čekanka a její zpracování", jež vyšla v "Královéhradecké ročence 1913":

"Čekanka z pole přivezená se vypere, rozřeže na kousky velikosti asi 3 cm do kostky a rozprostírá na podlahy »lísky« zvané, které utkány jsou ze silného drátu. Pod těmito lískami nalézají se z šamotových cihel vybudované pece, které se vytápějí koksem po celou kampaň ve dne v noci.

Koks vydává sice velmi intensivní žár, poněvadž však nevydává žádného dýmu ani kouře, způsobuje rychlé vypařování vody z čekanky nad žárem rozprostřené, aniž by zboží při tom načichlo aneb jinak na jakosti vzalo újmu. Usušená čekanka jest jako kost tvrdá, světlé, jasné barvy běložluté; prodělanou procedurou ztrácí se z původní suroviny 70-80% na váze, čili z 3 1/2 až 4 q čekankových kořenů dostaneme 1 q usušených řízků. Takovéto zboží je obchodu schopné a prodává se dále do pražíren - jak již řečeno z největší části firmě Frankově a akciové továrně v Kolíně."

Roku 1913 přistoupilo družstvo za člena Družstva sušařů čekanky a řepy, z. s. s r. o. se sídlem v Praze. O 2 roky později mělo 127 členů s 350 podíly za 34 214 K. První republika přinesla jak stavební obnovu, tak pořízení některých modernějších zařízení i postupů. V roce 1928 byla do sušárny zavedena elektřina a dosavadní lokomobila o 12 HP na přehřátou páru se železným komínem od firmy R. Wolf z Magdeburgu-Buckau byla prodána. Sušárna přežila všechna složitá období, ať již šlo o oba světové konflikty nebo o světovou hospodářskou krizi. Pracovala ještě v 70. letech 20. století, a to pod JZD Cidlina, vzniklého sloučením JZD Humburky, Měník a Bydžovská Lhotka. Formálně však byla v majetku firmy Vitana, n. p., Byšice a vedle čekanky se zde sušily brambory, cukrovka, švestky a šípek k farmaceutickému použití.

Zastavení jejího provozu však přišlo až po sametové revoluci, a to v roce 1991, kdy byl zakonzervován. K jeho uzavření došlo z toho důvodu, že se sušárna již podniku Kávoviny a. s. Pardubice nevyplácela. Čekanka se totiž již nakupovala rovnou sušená a vyšla tak levněji, než byly náklady na udržování provozu sušárny. O 2 roky později ji dala mateřská firma na prodej, a to celý její areál o 10 198 m2. Ten dnes náleží Václavu Novákovi a jeho památková ochrana zůstává dosud pouze v návrhu, i když se dochoval v původním stavu stavebně i svým zařízením.