Dávná, "objevná" cesta k nejmohutnější a nejhlubší propasti Beskyd.
Před mnoha a mnoha lety jsem se jal „objevovat“ legendu mezi jeskyněmi Moravskoslezských Beskyd. Nejedná se jen o legendu „našich“ Beskyd, ale i celých „Vnějších Západních Karpat“ ve flyšovém příkrovu. Flyš je struktura střídajících se vrstev pevnějších hornin, zde především pískovců a tenčích „nejistých“ vrstev jílovců. Tato kombinace a mocná síla jménem GRAVITACE zde spolupracují na vytvoření, ale postupem času i „zarovnání“ - denudaci nepochybně nejzajímavějších, ale i jedněch z nejnebezpečnějších geologických útvarů u nás – PSEUDOKRASOVÝCH JESKYNÍ.
Jsou to jeskyně poněkud odlišné od těch, které si asi většina lidí pod tímto slovem představí. Tekoucí voda v nich nehraje nejpodstatnější roli. Spíš ve formě ledu, kdy pomáhá rozrušování horniny samotné tím, že voda nateče do puklin a spár a později zmrzne a zvětší svůj objem. Takto se mohou lámat i velice poctivé skály. Dalším prvkem je „kluzný“ povrch vrstev jílovců po nichž mohou často i velice hmotné pískovcové bloky vcelku lehce klouzat. K tomu flyš dopomáhá i svou přirozenou „šikmostí“ vrstev. Pokud toto chce někdo vidět, aniž by musel vstupovat do jeskyní, tak má k tomu příležitost na obrovském množství míst v Beskydech. Zde se jedná o „základní stavební prvek“ krajiny a je jen otázkou jak hluboko pod „půdním krytem“ se může nacházet.
Sám si často říkám, jak by asi Beskydy vypadali, kdyby nejvyšší vrstva na chvíli neexistovala. Jak mohutné skály by se zde objevily?
Většina lidí zná hory vyšlapanými cestičkami, pokud možno ne příliš náročnými. Ale už například houbaři ví, že Moravskoslezské Beskydy a podobně i další pohoří nemusí být úplně nejschůdnější. K žádné pseudokrasové jeskyni v Beskydech neexistuje žádná značená cesta, mnohdy nic co by se vůbec cestou nazvat dalo. Často jsou cesty krkolomné a většina běžných lidí po něčem podobném ani nebude chtít chodit.
Už na začátku uvedu, že vstup do pseudokrasových jeskyní (až na pár, zcela ojedinělých případů) povolen není a AOPK (Agentura Ochrany Přírody a Krajiny) mohou každému, kdo nemá patřičné oprávnění nebo „výjimku“ ze zákona 114/1992 Sb udělit velice citelnou pokutu a v případě neoprávněného vstupu do jeskyně v maloplošném chráněném území (tedy PP – přírodní památce, PR – přírodní rezervaci nebo dokonce jejich „národních“ „sourozencích“, tedy NPR a NPP) i pouhé ojedinělé „nahlédnutí“ se považuje za „průzkum“ dle ustanovení tohoto „Zákona o ochraně přírody“. Vstup do jeskyně se navíc už nemůže z důvodu závažnosti prohřešku řešit domluvou, napomenutím nebo menší blokovou pokutou, tím spíš pokud již byla i zalarmovaná horská služba, ale jen „na koberečku“ u AOPK té které CHKO nebo národního parku.
Nechci strašit, ale nervy, případně i citelná pokuta ve výši mnoha desítek tisíc spolehlivě pocit z krásného výletu zkazí a vše na jazyku zhořkne. A upřimně řečeno může být i hůř pokud dotyčný přecení své lezecké schopnosti a v nějakém patře jeskyně uzná, že se neumí dostat nahoru. Skutečně beskydské jeskyně mnohdy nejsou jen malé „hromádky kamení“, ale hluboké úzké pukliny, tedy především vertikály. A hlavně zde STÁLE hrozí riziko zřícení kamenných bloků a to právě z principu, který jsem uvedl na začátku tohoto článku. Tyto mechanismy se pochopitelně nevyhýbají ani PANÍ JESKYNI v Moravskoslezských Beskydech a před několika lety byl takhle zničen důležitý přístroj měřící právě vzdalování pískovcových bloků od sebe. Informace ze které se dá odhadovat postupný pohyb jeskyně a jejich částí.
Vzpomínám, jak jsem se s jedním z místních, pro změnu již jihomoravských jeskyňářů, také již před mnoha a mnoha lety, v „Králově jeskyni“ na Květnici u Tišnova po překonání jedné úzké vertikály, dosažení nejnižších prostor jeskyně a následném návratu jinou cestou zpět na povrch, zastavili v jednom zajímavém místě. A podívali nahoru na kamenné bloky. Průvodce měl zajímavou připomínku: „Jestli nemám strach, že to tady spadne?“ Otázka zajímavá, ale asi jsem byl už z dosažení nejnižšího místa poněkud „omámen“ a tuto variantu si moc nepřipouštěl. Tak nějak doufám, že když to zde vydrželo stovky let, tak tomu ještě pár minut zůstane, než vylezeme ven. :-) V jeskyních vzniklých ve flyši je toto riziko nepochybně mnohem vyšší. Ironií osudu je i to, že velký, vícetunový pískovcový blok, který se v Kněhyňské jeskyni uvolnil, byl prý v místech, které se považovaly za relativně bezpečné.
No, nyní raději k něčemu optimističtějšímu a to k „objevné“ cestě ke Kněhyňské jeskyni. Už si to nepamatuji úplně přesně, po těch mnoha letech, ale myslím, že jsem vyrazil na kole z naší chaty na Ostravici, v údolí kolem stejnojmenné řeky jsem se vydal směrem na Frýdlant nad Ostravicí, ale v Nové Dědině odbočil doleva na hlavní cestu vedoucí přes Čeladnou až do Frenštátu. V Čeladné opět kousek za Prosperem odbočuji zase doleva až za chvíli po mé pravici uvidím již divočejší místa krásné řeky se jménem Čeladenka. Dostávám se do jednoho z nejchladnějších údolí v Beskydech. Jak by ne, teplotní podmínky zde ovládají velmi prudké svahy nejmohutnějších hor a to Smrku a Kněhyně. Druhé a třetí nejvyšší v celých Moravskoslezských Beskydech. Toto pořadí platí jak v absolutní nadmořské výšce vrcholů, tak i ve výšce relativní nad okolním terénem (odborně nazývané prominencí). Velmi dobře si pamatuji jak mrazivé mohou být sjezdy na kole tímto údolím i v teplém létě a to nejezdím nijak rychle (nejsem žádný závodník – spíš „vychutnávač“ krajiny, který se rád kochá a zastavuje, aby si udělal fotku na památku. Vzpomínám i jedno veskrze mrazivé zimní odpoledne, kdy maskáče po chvíli zmrzly tak, že dokonce držely svůj tvar… Počasí je zde tak proměnlivé a vrcholy sahají až do samotných nebeských výšek, že jsou velmi často zahaleny vrstvou mraků. Neopakovatelný charakter vrcholových partií všech těchto tří (i dalších) vrcholů jasně ukazuje, že život tam nahoře není pro žádného živočicha, o to spíš člověka, snadný. Už napořád si budu pamatovat okamžiky, kdy jsem se už značně unavený v zimě s každým krokem přesvědčoval, že musím jít dál, protože zůstat nahoře by byl konec. Polámané torza kmenů kdysi mohutných stromů mluví jasně. Pro milovníka drsné přírody, která „mluví“ je obrovským štěstím, že v přírodní rezervaci Smrk vedou značené cesty a může tuto nepopsatelnou atmosféru zažít. Nejkrásnější okamžiky, které jsem zde zažil byly v zimě při západu slunce. Tedy v době, kdy bych zde už nejlépe neměl být, protože cesta ve směru na Ostravici má ještě některé kratší, ale pro běžného turistu velice technické a obtížné úseky (na mysli mám především pár set metrů silně kamenitou cestičkou nad pramenným územím Bučacího potoku. Pokud je zde zledovatěle a člověk nemá „nesmeky“, tak si velmi často zažije okamžiky ryzího strachu – nikdo nechce zahučet do té hluboké propasti – srázu, který končí x desítek možná i stovek metrů níž, nad Bučacími vodopády. Pokud je už šero, či tma (správně bychom zde již dávno být neměli), tak je atmosféra neopakovatelná. Silnější „hvězdičky“ v údolí a ty skutečné na obloze. Tato krása kombinovaná se strachem z nebezpečného úseku. Je zvláštní, že ač by měl být člověk rozumný a vybírat si bezpečnější cestu, tak nějak neodolá a musí jít právě tudy. Asi v tom má prsty jedna zajímavá studánka, která dodává psychickou i fyzickou vzpruhu všem kteří tady chodí. Jmenuje se TAJEMNÁ ŘÁSNOVKA. A toto je asi jejím nepopsatelným tajemstvím.
https://www.turistika.cz/vylety/zimni-prechod-certova-mlynu-a-smrku/detail
Ač mám psát o Kněhyňské jeskyni a tedy spíš o stejnojmenném vrcholu, tak jsem se opět (po které již) nechal zlákat nepochybně jedním z nejkrásnějších vrcholů Moravskoslezských Beskyd. Nedá se divit. Zatímco na Smrk se může, vrchol Kněhyně je zahalen tajemstvím nebo „neplánovaným jednorázovým poplatkem“ - pokutou od pracovníků CHKO nebo dobrovolných strážců přírody. V současnost taková pokuta může dosahovat mnoha tisíc a „ochranáři“ zde již dlouhou dobu nedomlouvají, ale již přímo „účtují“. Jedná se o jedno z nejsledovanějších a nejhlídanějších zdejších míst a to nejen „ochranáři“, mnohá místa jsou sledována i automatickými systémy.
Vedle pokuty ovšem každý, kdo zde vstoupí, riskuje vážnější problém – že si místo zamiluje. Můžeme si stěžovat, že se spousta míst zavírá, spousta věcí se zakazuje. Nikdo asi není bez viny… Asi nebude moc lidí, kteří mohou říct, že nikdy ani na metr nevstoupili tam, kam by až tak neměli. Ani já nejsem svatý. Často si za to můžeme sami. Ale i jako člověk, který klade svobodu nade vše nebo alespoň hodně vysoko, chápe, že často může „ochranářům“ docházet trpělivost. Co je to za kochání se přírodou v němém úžasu ze značené cesty „na Pulčínách“, když vidí v údolí mezi skalními legendami skupinku „neturistů“. Co mě jako první zaujalo nebyl pohled, ale hlomoz a hluk, který se z míst kam by se vůbec nemělo chodit, ozýval. Ne, že by se stali „součástí skal“ a byli prakticky neviditelní a neslyšitelní. Místo toho dělali přesný opak. Totéž na „dálnici“ mezi Pustevnami a Radhoštěm. Už tam ani nechodím, protože to s turistikou nemá nic společného. Je to jen ubohý bussines, těch kteří se až nahoru nechají vyvést vlastním autem a tváří se jako by kopec „dobyli“. Určitě ne všichni, ale nemalá skupina určitě. Stejně tak i hospody nahoře nejsou ani tak pro skutečné turisty, jako spíš pro ty, co si dají pořádný oběd, večeři nebo snídani. Těžko po vydatném jídle dělat nějakou činnost, když tělo bude potřebovat hodiny k trávení a teprve pak se možná odhodlá k něčemu lehčímu. Na většině chat jsou schopni turistovi prodat třeba jen pouhé sladké oplatky (abych nedělal reklamu), i když jim to žádný velký zisk nepřinese. Na Pustevnách se o toto ani nesnažte, pro ně má význam jen pořádný oběd. Možná je dnes haním zbytečně, ale osobně bych pochyboval, že se situace změnila.
Tedy rada turistovi: „Vše si ber sebou, snad jen v případě vody zde budeš mít více příležitostí získat tu z přírodních pramenů nebo potůčků (pravidlo s vodou, ale v krasech moc nenaplníš, tam si nes i dostatečné množství vody).“
https://www.turistika.cz/mista/seznameni-se-s-ceskym-krasem-cesta-ke-skale-nad-sv-janem/detail
Ale zpět k cestě. Po hlavní asfaltové cestě do Podolánek mířím proti divokému toku Čeladenky dále a míjím po levici pramen Cyrilku a nemohu u ní nezastavit. Nabírám zde svatou vodu a tedy i energii, sílu a odvahu k postupu do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, ale jsou obestřeny nejrůznějšími tajemnými pověstmi. Také se u nás doma o ni hodně mluvilo a dá se říct, že kdo alespoň jednou neviděl tuto děsivou jeskyni a některé mohutné mrazové sruby („skály“) Beskyd, tak o geologii pohoří neví nic. Později poznám, že divoká krása Čeladenky je jen předehrou k tomu co uvidím dále. Od pramene Cyrilky jedu stále dál, mírně stoupající cestou nahoru a na pravé straně míjím z údolí vcelku nenápadný bezejmenný kopeček se dvěma vrcholy o nadmořské výšce 640 a 651 m.n.m. Ve skutečnosti to ovšem není až tak nenáročný kopec, jak z dálky vypadá. Kdysik na něm totiž stálo hradisko…
https://www.turistika.cz/mista/hradisko-celadna/detail
Zhruba po třech kilometrech, těsně za zatáčkou a mostem, odbočuji prudce doprava a do kopce nádherným tichým údolíčkem Kněhyňské ráztoky. Necelé dva kilometry budu stoupat k ostré zatáčce asfaltové cesty. Pro cyklisty je vhodnější po ní pokračovat dále, i když se jedná o okliku. Pro pěší, kteří se nebojí náročnějšího terénu je možné pokračovat podél potůčku se jménem „Kněhyňka“ až se dostanou pod menší vodopádky u cesty na niž bychom došli (dojeli) oficiálnější cestou. Pokud se někdo bude pokoušet postupovat vedle kola podél tohoto potůčku, tak mu sděluji sladké tajemství, že asi v polovině této cestičky bude muset kolo nechat, protože již dále schůdná ani vedle kola nebude. Upřimně řečeno, tato „zkratka“ i obyčejnému „pěšákovi“ ubere tolik sil, že bude příště raději chodit oklikou! Zatáčka cesty u vodopádku je přesně naproti státnímu znaku označujícímu národní přírodní rezervaci „Kněhyně – Čertův Mlýn“ a vytváří jakýsi prostřední cíp maloplošného zvláště chráněného území. Nahoru již pokračovat tedy nesmíme a vydáváme se po cestě doprava. Na první mírné odbočce pokračujeme doleva (možná spíš rovně) a trochu stoupáme. Míjíme několik, v terénu pěkně usazených balvanů. Bližší cestu již uvádět nebudu, jen to, že k jeskyni vede mezi stromy a kameny prakticky neznatelná cestička, kterou lze velmi lehce minout. Je třeba být maximálně ostražití, abychom nepřešli výše umístěnou asfaltovou cestu a nepokračovali dále nahoru – to bychom se již ocitli v NPR, kam se nesmí. Dokonce nesmíme ani pokračovat v jednom místě dále po asfaltce doleva. Opět bychom vstoupili do území s nejvyšší mírou ochrany po cestě, která není značenou turistickou trasou.
Při hledání jeskyně je třeba si dávat pozor i pod touto cestou – abychom nezašli příliš doleva a nepřekročili hranici jež se rozevírá u potůčku Kněhyňky. Svah je zde značně strmý, v některých místech přesahuje výškový rozdíl více než sto metrů na relativně malé vzdálenosti. Terén je velice obtížný, kamenný až balvanovitý s velkým stoupáním i v okolí jeskyně, značně porostlý nejrůznějšími rostlinnými „ztěžovateli postupu“. Na druhou stranu se v některých okamžicích otevírají krásné výhledy na okolní kopce i údolí. I to připomíná velmi drsný charakter místa. Každý komu se již podaří jeskyni „objevit“ si najde tu svou nenápadnou a skoro neviditelnou cestičku a pokusí se maximálně dobře si místo zapamatovat. Jakékoliv spletení se, totiž bude znamenat další a další „zbytečné“ kroky navíc. Terén nádherný, nevšední, ale obtížný. Opět je třeba si vážit, že CHKO zde umožňuje lidem alespoň nahlédnout přes mříž. Vzhledem k tomu co vidím na jiných místech, předně již výše uvedených Pustevnách, ale nechci přesné místo jeskyně uvádět. Pokud se budeme umět chovat „rozumně“ a s úctou, tak snad budeme i nadále mít možnost se na tyto nevšední místa alespoň s určité rozumné (bezpečné) dálky podívat. Že nebude pod záminkou „zde hrozí nebezpečí a lidi se neumí chovat“ označeno zákazem vstupu. Do jeskyní se pochopitelně nesmí, navíc u většiny lidí NEPOCHYBNĚ vyhraje strach nad zvědavostí. Pokud bude někdo odhodlaný a i po zhlédnutí děsivého jícnu velmi hluboké propasti (při pohledu zvenku je to jen do „prvního patra“, tedy do zhruba desetiny celkové hloubky jeskyně, která dosahuje asi šedesáti metrů) si nepochybně najde další informace a pokud bude stále odhodlán a bude mít větší nebo menší štěstí, tak se třeba stane i oficiálně amatérským jeskyňářem. Určitě je to mnohokrát bezpečnější a rozumnější, než se pokoušet o nějaké sóloakce bez zkušeností. V úvodu si možná někdo myslel, že straším, ale není ostudou si přiznat, že mám strach! Upřimně řečeno, pokud by někdo ten strach neměl, tak je to jen jistotou problémů. Jen jednou jsem řešil něco na „sílu“, ve stylu „když se budeš bát, tak se dál nedostaneš“. Bál jsem se nejprve méně a sestoupil níž. Když se mi později, při návratu z úchvatných míst nedařilo několikrát dostat nahoru, tak začal strach nabírat na síle. Uvažoval jsem dokonce, že zavolám hasiče. V tom okamžiku mi, ale volala kamarádka, která byla možná jen sto metrů ode mě, ale nahoře. Nikdy nebylo tak těžké říkat „mám asi problém, nedaří se mi dostat nahoru“ a ve skutečnosti si nebýt ani trochu jistý, že to dám. Mnohonásobně větší pravděpodobnost byla, že pokusy o výstup po kluzkém kmeni stromu, skončí možná dvacet metrů pod skalou. Ty fotky ledových „tyček“, které jsem nafotil byly ty nejdražší v celé mé historii fotografování. Krásné, ale když se na ně ještě dneska podívám, tak mi pořádně běhá mráz po zádech, jak to vše mohlo špatně dopadnout. Pozn.: O Kněhyňskou jeskyni se ale nejednalo...
Nyní se pokusím popsat něco co jsem neviděl, ale různě se dočetl.
Nepochybně patří k jednomu z nejvýše umístěných zimovišť především netopýrů velkých (myotis myotis) u nás (v Beskydech určitě), kam se může běžný turista podívat. Myslím na vstup a okolí, ne do jeskyně. Výše umístěné by měly být už jen jeskyně na západním svahu Čertova Mlýnu, ale zde se vzhledem k tomu, že se jedná o národní přírodní rezervaci, již běžný člověk podívat nemůže.
Pod vertikálním vstupem zajištěném v současnosti mříží (kdysi zde ale mříž dlouhé roky nebyla) se rozevírá nezvykle velká prostora. Mříž tvoří jakési velmi široké „okno ve stropě“ nejvyššího patra. Pod ní je volná výška asi šesti metrů. I to je další důvod proč se až tak moc nedivím ochranářům a dalším, že dávají všude zákazy vstupů. A zničení mříže do Kněhyňské jeskyně je dalším zářným příkladem, jak malá skupina lidí, kterou si neodvažuji hodnotit, udělá ostudu všem ostatním, co by se i hrdě nazývali turisty nebo dobrodruhy. Bohužel to co v posledních letech vidím v TV nebo čtu v novinách a dalších médiích, mi naznačuje, že bych se raději ani turistou natož dobrodruhem nazývat neměl. A přitom, pokud se vše „dávkuje“ s rozumem, tak i to prozkoumávání může být relativně bezpečné. To by se pomalu nesměl člověk podívat ani na skály, protože by mohl třeba spadnout. Tak nějak se zapomíná, že každý má svůj rozum a dokáže se rozhodnout co je bezpečné a co už je ptákovina. Jeskyně i skály existovaly mnoho generací před námi a nepochybně budou ještě existovat další dlouhé a dlouhé stovky či tisíce let (minimálně) a také to šlo i bez mříží.
Na druhou stranu považuji poškození mříže Kněhyňské jeskyně za velice nezodpovědný čin o to víc, že i přístup k ní není úplně bezpečný a jistý – nad mříží se nalézají vysoké a vlhké pískovcové bloky. V zimě je to ještě horší, protože k výšce bloků se přidá i často nemalá výška nejistého propadajícího se sněhu. Naštěstí v tomto čase do jeskyní nechodí příliš moc ani jeskyňáři, jen na pravidelné odpočty letounů – pro běžné lidi tedy především netopýrů.
https://www.turistika.cz/vylety/okoli-knehynske-jeskyne-v-zime-a-hledani-kamennych-utvaru-ve-svahu-nize/detail
Jeskyně je nejhlubší pseudokrasovou jeskyní celé Střední Evropy s průleznou hloubkou necelých šedesáti metrů. Pod vstupní částí, prý po několika skalních stupních na východním konci nejvyššího patra pokračuje k nejďábelštějšímu místu jeskyně, dvakrát tak hluboké (až 12 metrů) „Velké propasti“. Tedy „stěně“ o výšce čtyřpatrového baráku. Asi bych ji rád někdy viděl, ale nejsem si jistý, jestli bych měl tu odvahu…
Na opačné straně horního patra se má nacházet menší prostor o výšce asi tří metrů a někde na „pomezí“ i otvor pro vstup do nižších pater s výškou asi pěti metrů. Dále by se mělo dát dostat do míst, kde je první měřící přístroj kontrolující vzdálenosti skalních bloků. Popisovat něco, kde jsem nebyl není snadné a pohled na mapku také mnoho neřekne, spíš člověku udělá v hlavě guláš. Jedno je jisté, jedná se o velice komplikovaný a rozložitý vertikální systém v němž se pohybovat nebude nikterak snadné. Inu jen tento plánek naznačuje, že se oprávněně jedná o PANÍ JESKYNI a nepochybně není pro každého. Tedy s radostí přenechme podzemní prostory těm co se zde pohybovat umí jistě a bezpečně. A my, běžní smrtelníci buďme rádi, že se můžeme kochat okolím, které je zpestřeno i nezvykle velkými pískovcovými bloky, padlými kmeny stromů a velmi nevšední scenérií místa. A přitom můžeme být skutečně hrdí, že se někde pod námi, třeba jen pár výškových metrů nachází něco, co nám může skoro celá Střední Evropa závidět. Něco, co je tak tajemné, že si to tajemství zaslouží držet i nadále. A to vše bude držet na uzdě tak přirozená lidská vlastnost jako je STRACH.
Opět místo doporučuji všemi deseti...
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Čeladná
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Dávná, "objevná" cesta k nejmohutnější a nejhlubší propasti Beskyd.
