Česká Kanada - zajímavosti obce Stoječín

Tuto malou vesnici jsem navštívil naprosto neplánovaně. Po průzkumu skalních útvarů mimo Graselovu stezku jsem nakonec sice dorazil k „záchytnému bodu“ – na rozcestí u Stoječína s rybníkem, zastávkou busu a tur.odpočívadlem, ale spočinout v něm nadlouho mi nebylo přáno. Blížila se totiž, jak to tak vypadalo, silná bouřka. Poněvadž jsem chvátal, nechtělo se mi už z batohu vytahovat plánek trasy obkreslený z map.cz. A tak se stalo, že jsem namísto směrem k Peníkovské pile zamířil od rybníku po asfaltové silničce a ocitl se po kilometru rychlé chůze u prvních stavení miniaturní obce Stoječín. Její rodinné domy a přestavěné statky se rozkládaly (stejně jako předtím ve Stálkově) okolo malého rybníku kačeňáku.

 

Za normálních okolností (a za slunečního svitu) bych se radoval nad dalším klasickým a velmi malebným vzorkem osídlení České Kanady, ale nebe zatažené dočerna a rychle se přibližující hromů hlas mne přinutil přidat do kroku. Ale kam, když jsem se ocitl v místě, kam jsem vůbec neměl dojít a které na mém náčrtku ani nebylo?

Naštěstí jsem napravo za rybníčkem narazil na turistické rozcestí a jedna směrovka mi poskytla informaci, že je to odsud po modré do Peníkova jen 2 kilometry.

 

Ještě než jsem tam vyrazil, zaujal mne pohled na sakrální objekt, vypínající se z malé návsi nad rybníčkem. Mozek tomu vábení neodolal a dal příkaz k němu zajít a rychle jej občíhnout.

Jak jsem vzápětí zjistil, jednalo se o větší zděnou kapli (na střeše s věžičkou), jež byla zasvěcená sv.Linhartovi.

Tento světec u nás není právě neznámější - co jsem se dočetl, tak jsou mu v Čechách zasvěceny jen čtyři kostely (na Moravě tři), ale těch kaplí označených jeho jménem bude asi daleko víc.

Svatý Linhart (jinak též Leonard z Noblacu) pocházel ze staré franské šlechtické rodiny a žil v 6.století našeho letopočtu. Nejprve nějakou dobu poustevničil, pak se stal benediktínským mnichem a založil klášter Nobiiacum, v němž byl opatem. Svoji životní kariéru zakončil jako misionář.

Proslavil se jako exorcista, pečovatel nemocných a vykupováním zajatých křesťanů.

Je patronem nemocných i duševně chorých lidí a dobytčat a také vězňů.

 

Tady ve Stoječíně se před kaplí vypínal kamenný kříž, pocházející stejně jako sakrální stavba z konce 19.století. Její interiér byl kupodivu otevřený a volně přístupný, takže jsem vstoupil na staré kamenné dlaždice a celý si jej prohlédl. Nalevo bylo v kapli umístěno několik řad povědomých dřevěných sedadel (nejspíš vyřazených) v jakých se sedávalo za bývalého režimu např. i u nás v Brumově v kině. Stěny byly vyzdobeny obrázky Madony, Ježíše a jiných svatých a úplně vepředu stál zajímavý oltář. Mezi dvěma klasicistními sloupy byl pod stylizovanou stříškou s baldachýnem umístněn jen velký dřevěný kříž a na stupni oltáře soška modlící se postavičky.

 

Po prohlídce kaple už jsem notně hrábnul do kroku, na rozcestí za vsí věnoval letmý pohled „módnímu“ ukazateli, jehož směrovky udávaly vzdálenost do několika zahraničních velkoměst a s bouří v patách uháněl již dosti setmělou krajinou k Peníkovu.

 

Cestou tam jsem chvilku dumal nad tou dědinkou Stoječínem, ale podrobnosti o ní mnou byly „vygúglovány“ až po návratu z túry za manželkou do hotelu v Dačicích.

 

Stoječín je v análech poprvé vzpomínán již roku 1369. Jeho první vlastníci se stále střídali, ale od konce šestnáctého století až do půli století devatenáctého spadal pod rudolecké panství, které zde mělo mlýn a vrchnostenský dvůr. Dědinka pak byla samostatnou obcí a dnes je místní částí Českého Rudolce, od něhož je vzdálena 3 km.

V minulosti ji založili Němci a česká menšina přišla až po roce 1918. Po odsunu Němců po druhé světové válce byla dosídlena, ale obyvatelstvo i domy mají již od půlky 19.století sestupnou tendenci: tehdy zde žilo 222 obyvatel, po roce 1947 ve čtyřiceti domech už jen 85 a v současnosti Stoječín nastálo obývá jen 24 občanů.

Nad rybníčkem stojí budova bývalé školy, která byla založena na začátku minulého století a až do konce druhé světové války se v ní vyučovalo pouze německy. Pak byla škola zrušena a místní žáci od té doby navštěvují vzdělávací ústav v Českém Rudolci.