Západní část republiky - 8. den: Rotava - procházka městem, okruh 6,5 km po NS Rotavské varhany; Tisová - pivovar Krušnohor; Bublava - rozhledna Bleiberg

V noci jsme zaregistrovali déšť, ale spali jsme dobře, dokonce i já. A to byl úplněk. Mně ale víc vadí změny počasí než úplněk. K ránu v autě klesla teplota na 12 stupňů, ale to nám pod peřinou nevadilo. Vstáváme v 9 hodin a jako předcházející dny doufáme, že už na nás bude koukat sluníčko. Ale kde tomu je konec. Sice se na chvilku ukázala modrá obloha, dokonce i to sluníčko se na nás usmálo. Stačila jsem ho jen hlasitě uvítat, ale za chvilku se nám schovalo za mraky. Zatím neprší, měli bychom být spokojení.

Když jsme před týdnem odjížděli z domova, tvrdili v předpovědi, že po víkendovém ochlazení zase přijdou tropy. Kde jim je konec? Sice teploty přes 30 stupňů nemusím, ale trochu tepleji by být mohlo. Přes den by to aspoň nad 20 stupňů mohlo vylézt. Inu počasí se poručit nedá. Berme to, co je.

Po snídani vyrážíme. Ještě včera jsme drželi směr převážně na sever, dnes to víc na sever už skoro nejde - to bychom jeli do Německa a tam nechceme. Stáčíme to na východ. Jedeme do Rotavy. Chceme si projít zdejší naučnou stezku. Na chvilku zastavujeme v Kraslicích v Penny. Chceme něco s sebou na svačinu a už nemáme ani co k večeři a k snídani. U pokladen jsou příšerné fronty. Tam čekat nebudeme. Jdeme jen do lahůdek k Zemanovi. Tam také dostaneme vše, co potřebujeme. Přitom se dozvídáme, že v Penny mají vše s 50 % slevou. Důvod neznáme, ani po něm nepátráme. Bylo by to sice lákavé, ale tu frontu stát odmítáme.

V autě jsme za chvíli a pokračujeme do Rotavy. Osada se původně rozkládala v lesích podle stejnojmenného potoka. První písemné zmínky jsou z r. 1340. Je známo, že již od r. 1543 zde byly doly na železnou rudu. R. 1552 tady byl hamr na zpracování železa. Od 17. století je město známé jako významné středisko železářství, které se stále rozvíjelo. Tady jako jedni z prvních v Evropě využili vynález pocínování plechu. R. 1861 byla zřízena válcovna na tyčové železo, r. 1880 nová válcovna na plech a r. 1889 nová ocelárna s martinskou pecí. Rotavské železárny byly během 1. světové války jedinou továrnou v Rakousku-Uhersku, kde se vyráběly plechy na konzervy. Uzavřením železáren za hospodářské krize r. 1931 vznikla u nás rekordní míra nezaměstnanosti. Po 2. světové válce zdejší továrny převzaly Škodovy závody v Plzni.

Během 16. - 20. století se zde také rýžovalo zlato, byly zde doly na wolframovou rudu, lomy na žulu a čedič.

Parkujeme v centru v blízkosti informačního centra. Tam si bereme nějaké prospekty a odcházíme. Naučná stezka Rotavské varhany je okružní, její značení je poměrně dobré. Horší je to se směrovkami. S těmi si tady pohrál nějaký šotek. U infocentra obě směrovky ukazují jedním směrem - z kopečka, ale každá ukazuje k Rotavským varhanám jinou vzdálenost. Nevěřím tomu, koukám se do mapy. Vydáváme se po rovině - při pohledu k infocentru vlevo. I když tudy směrovka cestu neukazovala, klasické značky naučné stezky tudy vedou. Už ve městě jsou informační panely.

Naučnou stezku sice procházíme v opačném směru, ale tento směr jsme zvolili proto, že půjdeme nejdřív náročným terénem, závěr bude po pohodlnější cestě. To se nám líbí víc. Cestou máme potkat 17 informačních tabulí, našli jsme jich jen 16. Tabuli s č. 1 jsme nenašli. Možná jsme u infocentra špatně koukali.

Nejdřív procházíme městem. Jdeme z kopečka okolo vodárny z r. 1922 a okolo kostela sv. Petra a Pavla. Město nemělo vlastní kostel, proto na jeho stavbu od r. 1904 přicházely finanční dary z mocnářství i ze sousedního Německa. Povolení bylo vydáno r. 1913. Během 1. světové války se vyskytly finanční problémy, stavba byla nakonec dokončena až r. 1925. Současně byl na druhé straně silnice postaven dům kostelníka a hrobníka. Kostel je postaven v historizujícím stylu. Jsou tam prvky z byzantského, románského, gotického i barokního stylu. Dva zvony byly r. 1916 a 1918 odlity v místních železárnách. Město se nacházelo v pohraničí, převážně německé obyvatelstvo bylo vysídleno, neudržovaný kostel chátral. Opravy se dočkal až v letech 1993 – 2005.

Přecházíme silnici, vidíme značku - odbočka vlevo. Jenže vlevo odbočuje také silnice. Vede z prudkého kopečka. Mně se poměrně brzy zdá, že nevidim značku a jdeme moc z kopce. Kouknu do mapy a hned vidím ten problém. Hned u prvního domku odbočovala vlevo i jedna nenápadná pěšina. Skoro vypadala jako cesta k někomu do dvora. Naštěstí se do prudkého kopce vracím jen kousek. Ota to má horší.

Sešli jsme k Novoveskému potoku a téměř hned začínáme stoupat. Jak jsme došli za město, vidíme další zastavení naučné stezky, ale také zralé maliny. Jsou vynikající.

Procházíme bývalou čtvrtí Selský vrch. Zůstaly zde jen dva domy, ostatní byly po válce zbořeny. V lese před námi prý můžeme vidět pobořené sklepy, kamenné základy domů, mezníky s erbem hraběte Nostice (kotva).
Stoupáme po naučné stezce k čedičovému vrcholu Skalka. Vlevo vedle cesty jsou vidět skaliska. Informační tabule nás upozorňují, co vidíme. Např. se dozvídáme, že jsme šli po cestě, kterou zde r. 1933 - v době světové hospodářské krize vybudovali nezaměstnaní Rotaváci. Jsme u prvního ze zdejších skalisek. Vidíme západní stěnu Skalky (13. zastavení) , která je zajímavá tím, že čedičové sloupy leží téměř vodorovně. Je to tím, že láva vyplnila skalní rozsedlinu. Na okrajích je vidět starší čedič - ten má sloupy svislé.

Je to tady zajímavé, jen ta cesta je čím dál horší, krkolomnější. Naštěstí mám hůlky, jinak bych snad šla chvílemi po čtyřech.

Tyto přírodní úkazy zde jsou pěkně popsané. Další zajímavé čediče vidíme na jihozápadní stěně Skalky (12. zastavení). Je tu popsáno, jak to vypadá a proč. To se nedá popsat, to se musí vidět a současně si to číst. Ani ta fotka to nemůže přesně zdokumentovat. Největší zajímavostí jsou tzv. kamenná slunce - pukliny připomínají sluneční paprsky.

Tabule informační stezky jsou tady blízko u sebe a seznamují turisty s tím, že vrchol skalka nevznikl najednou, ale asi ve čtyřech etapách. Proto zde mají čedičové sloupy tak různé tvary. Tady je dokonce vidět něco jako čedičový vějíř (11. zastavení), je zde i popsáno, jak vznikal. Jen se to špatně fotí. Skály jsou poměrně vysoké a jsou blízko, cestička je úzká. Je tu však moc hezky a je to skutečně zajímavé. Takové tvary čediče se často nevidí.

Už jsme na odbočce na vyhlídku. I tato cesta je poměrně náročná. Ale statečně stoupáme. Konečně jsme na vrcholu. I když se tady všude píše o vrcholu Skalka, na mapě je vrchol označen U Chaty. Je to asi proto, že obec již ve 30. letech 20. století chtěla z této oblasti udělat turistickou atrakci. Proto tady na vrcholu postavila malou chatu. Je tu lavička, výhledy nám jsou odměnou. Je vidět Rotava, ale také hřeben Počáteckého vrchu a Sklenský vrch. Tady na informační tabuli je popsáno, co vidíme, ale také doba a důvod vzniku např. městských sídlišť.
Když jsme se pokochali a odpočinuli si, tedy hlavně já, vracíme se po stejné cestě na hlavní trasu naučné stezky. Čekala jsem to horší. Dolů se šlo lépe. Za chvilku jsme byli dole. Konečně jdeme po skoro normální pohodlné cestě.

Po chvilce vidíme  čedičové varhany. Vždy jsme si mysleli, že nejhezčí čedičová skála u nás je Panská skála, ale ta je nejznámější. Už jsme jich viděli víc. Tady v této oblasti jsou však tyto první. Jsou mohutné a hezké. I zde je lavička. Tady se píše, že tyto varhany patří k našim nejkrásnějším geologickým útvarům. Čedičové sloupy o délce až 12 m se sbíhají ze všech stran do společného středu a vytvářejí tak zajímavou podívanou. Podle písemné zprávy se zde r. 1785 těžila hornina - čedič o obsahu 15 % oxidů železa ve formě magnetitu a jiných minerálů. Byl dále drcen a taven se železnou rudou. Později - až do r. 1925 byl čedič vylamován a drcen na štěrk pro lesní cesty.

Tento útvar je několik desítek metrů dlouhý. Procházíme to tady a kocháme se dost dlouho.

Tentokrát ani neodpočívám, pokračujeme po pohodlné cestě. Trháme borůvky, tady jsou větší a sladší než včera na vyhlídce Kámen. Dokonce jsme při cestě našli i červené jahody. Zjišťujeme, že začínají růst houby. Našli jsme muchomůrku, snad i masáka. Ty ale nesbíráme. Ne vždy jsme si jisti. Dalším důvodem je zkušenost našeho kamaráda. Vždy nám tvrdil, že se to nenechá s ničím splést, dokud neskončil po smaženici na ARU. Naštěstí přežil.

Také rostou hřiby, ale jen hořčáci. Snad začnou růst i pro nás známé houby.

Jdeme po rovině, ale v okolí je celá řada širokých brázd nebo propadlin. To jsou tzv. kaolínové jámy. Tady probíhala povrchová těžba kaolínu. Informačních tabuli je tu dost, dozvídáme se celou řadu zajímavostí. I počasí se povedlo. Občas je zataženo, ale skoro častěji svítí sluníčko. Je teplo, ne však vedro. Konečně sundaváme bundy i mikiny a jdeme jen v tričku.

Na 7. zastavení se dozvídáme informace o rotavských sluňácích - křemencových balvanech. Už víme, jak vznikly. Tady je jedno ze současných největších nalezišť. Při tom se tyto kameny nacházely na mnoha místech naší republiky, ale lidé je použili např. na žáruvzdorné obklady pecí. Tady se o nich nevědělo, tudíž vydržely nezničené.

Kus za rozcestím Odbočka k čedičovému útvaru stála na Hamerním pasece od pol. 17. století do konce 18. století vysoká pec pod Amálkou - tady blízko bývala Amáliina myslivna. Tato pec byla postrachem panských lesů. Zdejší lesy v té době výrazně prořídly.

Poslední cca 2 km vede naučná stezka po silnici, ale naštěstí je provoz nepatrný. Nejdřív klesáme z kopečka, abychom mohli zase stoupat do kopečka. Ani jedno není nic náročného. Míjíme odbočku k turistické základně Sluníčko. Bývalá pionýrská základna Sluníčko vznikla r. 1971 adaptací hraběcí hájovny Amálka, která do r. 1925 patřila hraběti Nosticovi. Dříve tu byly asi 4 objekty. Jedno rekreační stavení ještě stojí u silnice, ruiny dalších dvou jsou zarostlé lesem a vegetací. I dnes je budova s oblibou pronajímána pro pořádání dětských letních táborů, ale slouží zájemcům i k víkendovým pobytům. Podívat se k ní nejdeme, jsem ráda, že se blížíme k cíli a další kroky přidávat nechci.

I tady při silnici jsou další informační tabule věnované osídlení podél Novoveského potoka, který teče pod námi a který po malé lávce přecházíme.

Pro nás poslední, jinak 2. zastavení je ve městě a je věnováno zdejším sídlištím.

Po víc jak 3 hodinách se spokojeně vracíme k autu. Jednak kopce zvládám stále ještě pomalu, ale Ota si vše poctivě četl, někdy i já. Často jsme se na trase také zastavovali a kochali se, já odpočívala. Dnes mne z toho lezení nahoru a dolů bolí kolena, ale jinak se cítím skoro skvěle. A to mne těší, to je pro mne moc dobrá zpráva.

 
Tim jsme ukončili dnešní program. Víc už bych toho nezvládla. Vychází nám to perfektně. Zítra k večeru chceme být u kamaráda Jindřicha v Nových Hamrech. Abychom nepřijeli s prázdnou, zastavujeme se ještě v Kraslicích - v části Tisová v pivovaru Krušnohor. To je Otova oblíbená zastávka. Naposledy isme tam byli vloni. Ota kupuje snad všechny litrovky, co mají v nabídce, ať s Jindřichem o víkendu nestrádají. Já si kupuji litrovku višňové limonády. Ota získává i jejich nový tácek. Je spokojen. Některé pivo se vejde do lednice, další balíme do deky, to se bude chladit postupně. Všechno naráz určitě nevypijí.

Na noc pokračujeme kousek dál na sever - do Bublavy k rozhledně Bleiberg na Olověném vrchu. Tam jsme spali už vloni. Rozhledna i chata byla uzavřená. Podle tehdy vylepených stavebních povolení by měla být chata už částečně opravena. Neslyšeli jsme však nic o tom, že by byla už nově otevřená. Jedeme se podívat, jak to tam vypadá.
Za ten rok se tady nic nezměnilo. Stále tady visí cedule Stavba povolena s termínem ukončeni 2023, 2024 a 2025. Nic nenasvědčuje tomu, že by se tu něco dělo. Tady v pohodě opět můžeme přespat.

Tady bude klid, ale strašně to tu fouká. Široko daleko jsme na nejvyšším bodě (802 m). Vítr je studený, vytahujeme zimní bundy, které už nenosíme, ale v autě je vozíme stále, tam se občas hodí. Když jsme si vše připravili k vaření večeře, udělali zábranu na vařič, aby vůbec v tom větru hořel, začalo pršet. To tu dnes ještě nebylo. Necháváme vše osudu a jdeme se schovat. Jen vařič sklízíme. Nepršelo dlouho. Další doslova přeháňka se přehnala, když už mám jídlo na vařiči. To je situace. Vytahujeme deštník, který držíme nad jídlem, ať nám to dešťovka neředí. Za chvilku přestalo a za další chvilku konečně jdeme večeřet. To už svítí sluníčko. Ale je stejně zima. Přesto se odhodlaně svlékám a jdu se umýt. Tepleji asi nebude. S dobrým pocitem si znovu beru zimní bundu a jdu si sednout do křesla. Sedí se tam pohodlněji než v autě. Už 2 dny mne bolí v zádech. Tak doufám, že v křesle to tak hrozné nebude. Uvidím.

Opět je večer a opět se vyjasňuje, samozřejmě i ochlazuje. Venku je 12 - 13 stupňů, v autě 14 - 15. Těšila jsem se na západ slunce. Vloni to bylo fajn. Jenže letos se nekoná. A to jsem se netěšila sama. Dokonce sem jedno auto přijelo, měli i dalekohled, ale nakonec odjeli zklamaní. I když je skoro jasno, tak na západě se kupí tmavé mraky.

Západní část republiky - 8. den: Rotava - procházka městem, okruh 6,5 km po NS Rotavské varhany; Tisová - pivovar Krušnohor; Bublava - rozhledna Bleiberg na mapě