Západní část republiky - 11. den: Merklín - 5,5 km dlouhý turistický okruh Hroznětínská zastavení (nádraží, altán Gloriet, židovský hřbitov)

Večer jsem jsem byla ospalá, na chvíli jsem usnula a měla po spaní. Ještě ve 3 jsem byla vzhůru. Tak to skutečně bude změna počasí. Nakonec jsem usnula, ale v 9 mne vzbudil budík, že si mám vzít prášek na ředěni krve.
Ota vstal, prohlásil, že se to konečně vybírá. Než se převlékl, začalo pršet. Zůstala jsem v posteli, doufala, že ještě usnu, ale nepovedlo se. Deštík po chvilce skončil, také vstávám. Ota se mezitím pustil do přípravy snídaně.

Po snídani jsme si s Jindřichem dali kávu. Trochu mne to vzpamatovalo. Balíme, stěhujeme věci zpátky do auta. Na to, že jsme zde nespali, jsme toho sem nastěhovali dost. Odjíždíme okolo půl 12, neprší, je vidět, že se otepluje.

Odjíždíme do nedalekého Merklína. Cestou zajíždíme po lesní silničce do lesa podívat se, zda by se tam nedalo přespat. Že to je silnička jsme usoudili podle značky Dej přednost v jízdě při výjezdu na hlavní. To byl kousek povrchu asfaltový. Jenže z asfaltové silnice se vyklubala široká lesní cesta. Dostáváme se na rozcestí cest, kde mají dřevaři rovnou plochu na skládaní klád, teď skoro prázdnou. Tady se nám líbí, sem se vrátíme na noc.

Teď pokračujeme v cestě do Merklína, kde jsem naplánovala vlastní okruh po převážně neznačené cestě na vyhlídku Gloriet o délce cca 5,5 km.

Tato horská obec je vstupní branou do Krušných hor. Byla založena na základě německého práva kolem r. 1200 stejně jako dalších 13 sousedních vesnic. Postupně patřila do panství Hroznětín, premonstrátskému klášteru v Teplé, do hrabství Loket, do ostrovského panství. Během války se Švédy r. 1639 bylo území vypleněno, obyvatelé mučeni. Prchali do lesů, kde však umírali hladem. Obec přežila i hroznou neúrodu v letech 1770 a 1772 a konečně se začala rozvíjet. R. 1817 tady byla založena továrna na kartoun, r. 1870 první porcelánka, r. 1888 první papírna. R. 1874 se zde otevřela jednotřídka. Kvůli narůstajícímu počtu žáků byla r. 1900 rozšířena na trojtřídku. R. 1902 byla zavedena trať do Dalovic. Obec je již od počátku 20. století výchozím místem pro pěší túry, v zimě se odtud nechá vyrážet na běžkách.

Parkujeme v blízkosti historické budovy nádraží, která pamatuje počátky zdejší železnice. Budova je po rekonstrukci, kdy chátrající budově byla vrácena podoba z doby jejího otevření. Má zde být informační středisko i malé muzeum, které bude věnováno místní železnici, dopravní kancelář a místnost pro drážní dělníky. Dnes v neděli je vše zavřeno. Okolí bylo proměněno v park a dětské hřiště.

Tady si všímáme informační tabule, které seznamují návštěvníky s místními dvěma turistickými okruhy uvedenými pod společným názvem Hroznětínská zastavení. Trasy vedou v katastru obcí Merklín a Hroznětín. Povídání o nich je zajímavé. Kratší okruh je dlouhý 4 km a vede až do centra Hroznětína, ten delší má 5,5 km a vede přes vyhlídku Gloriet, kam jsme se chtěli jít podívat. Měníme trasu. Délka i náročnost obou tras jsou zhruba stejné. Tady se však dozvíme řadu zajímavostí. Jsou uvedeny na 9 zastaveních, z nichž některé jsou pro oba turistické okruhy společné. Celkem na obou trasách je asi 15 zastavení.

Cesta nemá vlastní značení, mapa s vyznačenou trasou je na všech zastaveních, tak to chce se jen pořádně zorientovat. Občas jsme narazili na ukazatel, kam cesta vede, jak je to daleko a k tomu je uveden i čas, jak dlouho to přibližně bude trvat. Já jsem si mapu označila v tabletu v mapy.com, takže zabloudit nemůžeme. Cesta je pěkně upravená.

Na začátku trasy stoupáme po svahu kopce Rozhled (707 m), na vrchol však nemusíme. Jen kousek nad městem - na hranicích obou katastrů je 15. zastavení Nad Merklínem, kde si čteme o historii obce Merklín. Současně se dozvídáme, že z trasy vidíme Merklín a za ním krušnohorské kopce s rozhlednou Plešivec. Jak je vidno, opět jdeme trasu v opačném směru. Ale ono to vůbec nevadí. Nechtěli jsme si na 2. polovinu výletu nechat stoupání. Ať to máme za sebou co nejdřív, pak už nás čeká jen pohodička.

Občas v lese vidíme shluk velkých kamenů.

Na 14. zastavení Pod Vlčincem vidíme za silnicí kopec Vlčinec (973 m). Na jihozápadních svazích vrcholu bývala již od středověku osada. Postupem času zde bydleli prospektoři, horníci, lesní dělníci, dokonce i pár horských zemědělců. V kopcích, kde brzy a dlouho ležel sníh, bylo těžké živobytí, osada se vylidňovala. V 1. pol. 20. století tam fungovala jen výletní horská restaurace a myslivna. Ta jediná se dochovala do dnešních dnů, je dokonce po rekonstrukci. Vše ostatní bylo po 2. světové válce srovnáno se zemí. Pro zpestření programu je zde napsána pověst o jednom odvážném chlapci a zázračné bylině.

Tady se nám líbí, zvlášť cesta k 13. zastavení, které je u vyhlídky Gloriet. Altánek tady stával již dávno, jen se neví, kdy a kdo ho postavil. Na začátku 50. let 20. století vyhořel a zbytky smetl velký vítr. V současné době tady stojí nově obnovený altán. Odtud je krásná vyhlídka do údolí řeky Bystřice, na západní část Hroznětína a na vzdálené kopečky. Je vidět i Velký rybník a stejnojmennou obec s pivovarem U Hastrmana.

Jsme na nejvyšším dnešním bodě. Dáváme si zde svačinu, odpočívám a samozřejmě se kocháme. Je tady fakt nádherně.

Následuje poměrně prudké klesání. Od pátečního výletu mne ještě bolí kolena, ani při včerejším nicnedělání bolet nepřestala. Musím jít pomalu. Po zhruba 300 m přicházíme k hezky upravené studánce, o kterou se starají zdejší skauti. Je však sucho, moc vody v ní není. Na přelomu 19. a 20. století odtud vedl dřevěný vodovod do Hroznětína. Jeho zbytky je prý možno ještě vidět pod můstkem u řeky Bystřice. Na 12. zastavení si čteme pověst o tom, jak údajně tato studánka vznikla.

Vlevo od cesty vidíme skálu, na ní ke kříž. Cesta tam vede, ale nám se nechce tam šplhat. Vidím, že jsme už nějací pohodlní. Zvlášť já. Vždy mne skály lákaly, byla to pro mne výzva a vždy jsem tam musela vylézt. Člověk nemládne, síly ubývají. Po chvíli přicházíme k 11. zastavení, kde si čteme pověsti o vzniku této skály. Kupodivu v tom prý nemají prsty čerti. Na vrcholu je prý další pověst o tomto místě.

Pokračujeme po neznačené cestě. Dál klesáme. Je tu však spousta cest, na mapy.com nekoukám a tím se stalo, že jsme pro odbočení použili cestičku jinou, než tu, po které jsme chtěli jít. Zjistila jsem to, až když jsem se do mapy.com koukla, protože jsme najednou prudce klesali. Měli jsme ještě projít okolo jedné studánky a až u ní odbočit. Zpátky stoupat se nám nechce, jdeme dál. Tím jsme vynechali 7. zastavení. Zato zjišťujeme, že číslování zastaveních je najednou nějaké divné. Až podle mapy na zastavení to vidíme. Nejdřív byl značen ten kratší okruh, který začíná na náměstí v Hroznětíně - má č. 1 - 10 s tím, že č. 7 - 10 jsou společná pro oba okruhy. Delší okruh má samostatná zastavení č. 11 - 15, ale jejich číslování začíná od křižovatky okruhů. Tak už to víme a můžeme pokračovat po našem okruhu. Jsme na zastavení č. 8 s názvem Výhled. Tady má být altánek se zajímavými výhledy. Dnes je zde viditelné rovné místo, kde asi altán stál. Přes vzrostlé stromy už ani ten výhled není.

To už jdeme lesem po příjemné rovince. Zastavení č. 9 a 10 jsou kousek od sebe v blízkosti židovského hřbitova. To první je věnováno židovskému osídlení. První Židé se sem stěhovali po r. 1499, kdy bylo vydáno nařízení, že Židé nesmí pobývat v královských městech. Tento zákaz si prosadily i Karlovy vary a Ostrov. To druhé zastavení je u vchodu do židovského hřbitova a je věnováno právě tomuto hřbitovu. Byl prokazatelně založen před r. 1618, jedná se tedy o jeden z nejstarších židovských hřbitovů v Čechách. Po zabrání Sudet r. 1938 ho Němci silně poničili. Řadu kamenných náhrobků použili místní při stavbě rodinných domků v okolí. Dokonce i původní hřbitovní brána je součástí oplocení nedalekého stavení. Přesto se zde zachovalo cca 300 náhrobků, z nichž nejstarší je z 2. pol. 17. století.

To byla poslední zastavení tohoto okruhu. Po cestě podcházíme trať a pokračujeme podle ní po silnici po okraji města. Míjíme moc hezkou dřevěnou krytou lávku, která vede na hlavní silnici. Po ní jít nechceme, takže nepřecházíme ani lávku.

Jdeme po silnici, kde pravděpodobně bývala pila nebo mlýn. Stále je zde kanál, který u jezu odbočuje z Bystřice a zase se do ní vlévá. Zastavení turistického okruhu už tu žádné není, tak těžko říct, jak to tu dřív vypadalo.

U prvních domků přecházíme po mostě řeku a za chvilku už jsme u nádraží a v autě. Je 3/4 na 4. To je akorát se přesunout na dopoledne vyhlédnutou plochu. Když jsme tam dorazili, je tady chlap s autem Lesní správy, který tady řeže a štípe dříví. Kouká dost překvapeně, co tu děláme. Raději se ho jdu zeptat, zda tu můžeme přes noc zůstat. Nic proti tomu nemá, jen nás upozorňuje, že v půl šesté přijede s motorovou pilou a bude pokračovat v řezání dříví. To nás neodradilo. Už jednou jsme spali v lese, kam ráno přijeli kácet dříví. To jsme je zaregistrovali, ale spali dál. Jak to dopadne zítra, uvidíme.

Pán byl za chvilku s prací hotov a odjel. Já využívám tepla a jdu se pořádně umýt. Při stoupání jsem se pěkně zapotila. Ota si mezitím otevřel pivo, já se pak usadila do křesílka. Na chvíli. Za chvíli už krápe. To nám ten výlet zase pěkně vyšel.

Uklízím boty, křesílko a stěhuji se do kabiny, zataženo je pěkně. Ota, schovaný pod zadními dveřmi, jde škrábat brambory. Mezitím se pěkně rozpršelo. Než byl s prací hotov, je skoro po dešti. Jdu vařit večeři. Však už máme hlad.

Ještě jsme nestačili zapálit vařič, přijelo lesácké auto. Rovnou jede k nám. Čekáme nějakou jobovku, ale nakonec je skoro vše v pořádku. Jsme jen upozorněni, že za půl hodiny přijede kamion pro dřevo, že se tu bude točit, tak ať se někam kousek posuneme. A hned odjel. Tak to od něj bylo hezké. Stěhujeme se o kus dál. Tohle místo se nám líbí víc i proto, že budeme dál od pána, který přijede řezat dříví. Jediná nevýhoda je, že jsme pod stromem. Za deště to není v noci zrovna příjemné. Místo příjemného ševelení na auto bubnují velké kapky, které stékají z listů. Snad pršet nebude.

Konečně vaříme večeři, večeříme. Venku se zatím ochladilo, už není příjemné sedět venku. Opět se stěhujeme do kabiny. Snad to zítra bude lepší.

Venku se už neprší a kupodivu se dál už neochlazuje. Já usínám u sudoku, je půl 10, jdeme spát. Venku je skoro 16 stupňů. Přesto si nechávám peřinu, moc tomu avizovanému oteplení nevěřím.

Západní část republiky - 11. den: Merklín - 5,5 km dlouhý turistický okruh Hroznětínská zastavení (nádraží, altán Gloriet, židovský hřbitov) na mapě