Přidat Zlín mezi oblíbené
Chaty a chalupy
Mapa Zlín a okolí
Z Provodova na Čertův kámen, Mlčačky, Starý Světlov a Maleniska
Ve druhé půli října nastal krásný barevný podzim a já se rozhodl podniknout výšlap do zajímavého skalnatého okolí Provodova. K tomu nejbližšímu útvaru – Čertovu kameni, jsem se po příjezdu busem do obce tentokrát vydal jinou cestou. Od autobusové zastávky nejprve vesnicí po hlavní cestě krátce k jihu a poté mezi zástavbou odbočka k Ludkovickému potoku. Od něj mezi dalšími staveními k blízkému hřebenu strmě stoupala silnička, která se za posledními domy změnila na cestu napůl lesní a napůl polní. Ta mne po dalších pár minutách chůze přivedla k velké pastvině, po níž stoupala k vrchu Rýsov s Čertovým kamenem trasa NS Pod Starým Světlovem.
Ještě před ní jsem ale na okraji lesíka na již plochém temeni minul palouk stíněný stromy. Jak jsem pak zjistil, jedná se o areál starého provodovského hřbitova, na kterém se pohřbívalo až do roku 1958. Dodnes tu na prostranství zůstal stát kamenný kříž, u něhož jsou umístěny dvě odpočinkové lavičky. Na podstavci krucifixu je umístěn nápis, že je věnován k uctění památky provodovských občanů padlých v I.světové válce a že byl roku 1923 vystavěn díky finančnímu daru provodovských rodáků žijících za „Velkou louží.“ Kromě kříže jsem tu narazil na jeden velký žulový náhrobek s dnes již nezřetelnými nápisy a na malý pomníček pod břízou zkrášlený květinami a opatřený textem Zde odpočívá v pokoji rodina Malaníkova Provodov č.p.78.
Po opuštění zrušeného žalova jsem musel konstatovat, že si provodovští občané v minulosti k poslednímu odpočinku vybrali moc hezké a klidné místo, protože nový hřbitov vyystavěný u silnice pod poutním areálem Maleniska tahle „pohodová“ kritéria rozhodně nesplňuje.
Pak už po naučné stezce výstup ke skalisku. Od západního okraje Provodova trasa odbočuje ze silnice na rozsáhlou pastvinu, v závěru prudce stoupající pod zalesněný hřeben Rýsova. Z louky se na obec i okolí otvírají velmi pěkné výhledy, přičemž s přibývající nadmořskou výškou krajina čím dál plastičtěji vystupuje před očima. Těsně pod lesem obsáhne tahle notně širokoúhlá výhledová výseč nejen protější kopec Kamenec (496 m) s mohutným masívem Klenčova (536 m), ale také zástavbu obce a za nimi malebné kulisy vršků, z jejichž odlesněných temen se vypínají stavení provodovských pasek. A zcela napravo pak kopce zalesněné a svými tvary nejdivočejší, nacházející se v okolí Malenisek a Starého Světlova. Tyto kuželovité vrchy se nazývají Hvězdák (657 m), Bába (536 m), Brda (600 m) a Stodoliska (536 m).
Po pokochání se krásnými panorámaty už následoval výstup lesem k blízké PP Čertův kámen, rozkládající se na rozloze necelých dvou hektarů. Středobodem přírodní památky je mohutné skalisko, tvořené pískovcovými a slepencovými lavicemi flyšového pásma a dosahující výše 10.5 metrů. Skalní stěny zdobí nesčetné kruhové dutiny typu tafoni. Zvláštností jest to, že skálu pokrývají ve svislých řadách a dutiny jsou umístěny nad sebou. Dále zde uvidíme žlábkovité pseudoškrapy a na vrcholové plošině řadu skalních mís. Při jejich bližším průzkumu zjistíme, že některé mají neobvyklý čtvercový půdorys. Ty samozřejmě nevznikly přírodní cestou, ale byly tak upraveny našimi prapředky: temeno skály totiž bylo součástí skalního hrádku Rýsov a čtvercové otvory sloužily k ukotvení srubové hradní věže. Na jedné stěně skály pak další upravené dutiny zpevňovaly kolovou hradbu, která obepínala a chránila plošinu pod skálou. Ta nejspíš sloužila jako hospodářské zázemí hrádku.
Vznikl někdy v polovině 13.století. Nejprve patřil Vladykům z Drahan, později Vojnům z Litavy, Mrakšům z Noskova a posledním držitelem byl Vilém z Pernštejna. Zanikl po pouhých sto letech své existence v česko-uherských válkách a jediná písemná zmínka o něm pochází až z roku 1517, kdy už byl označován za „hrad pustý. Jeho nedlouhá historie počala někdy ve 13.století a jediná zmínka o něm pochází z r.1517, kdy bylo toto místo již dávno opuštěno.
Skála nese jméno po pekelníkovi, který tu kdysi dávno bydlel a místním vesničanům nesmírně ztrpčoval život: kradl jim (a poté i konzumoval) dobytek a drůbež. Na skalní stěně se dosud nachází červeně zbarvené pláty kamene, důlky a rýhy, kterým se říká Čertovy vidličky a pece. (Ve skutečnosti je toto hnědočervené zbarvení pískovce způsobeno vyšším obsahem oxidů železa.)
V současnosti se na Čertově kameni kromě turistů vyskytují hlavně horolezci, kteří zde mají k dispozici 15 cest obtížnosti 3 – 8.
Já tu v dnešním pracovním dni nepotkal ani živáčka, ale s návštěvou místa moc spokojen nebyl. Rozfoukalo se (a to chvílemi až moc), vítr lomcoval větvemi stromů a vrhal na skálu poskakující stíny, takže se nedala řádně vyfotit. S nostalgií jsem vzpomněl na chvíle, kdy jsme tu byli před lety s Janou v předjaří a skála mezi stromy vystupovala jak Top modelka... pak zamáčkl slzu dojetí a řízl to svahem od skaliska dolů na chodník, prudce sestupující lesnatým svahem nazpět do dědiny. Kvůli množství popadaného listí jsem bohužel přehlédl pěšinu odbočující dolů k Ludkovickému potoku, takže nezbylo než strmou strání mezi stromy velkým obloukem prokličkovat až na loučku s chatou. Za ní byl potok kupodivu překlenut lávkou a lesní cesta mne záhy vyvedla na silnici vedoucí z Provodova do Ludkovic. Nazpět k zastávce busu „Malenisko“ to bylo asi 300 metrů a po dosažení křižovatky jsem se rozhodl, že se k mému dalšímu dnešnímu cíli vydám dolinkou bezejmenného potoka, kterým nejprve okolo několik chat procházela asfaltka. Ta se pak změnila na lesní cestu a stále hvozdem stoupala až k soutoku dvou potoků, jež od sebe doděluje ostroh obsypaný velmi interesantními skalními útvary. Místu se říká Mlčačky.
V podstatě za jejich název může vpád slovenských povstalců kuruců, na východní Moravu začátkem osmnáctého století. Tito vzbouřenci prosluli svou krutostí, vražděním i znásilňováním a hlavně tím, že absolutně nikoho nešetřili. Všechno, co mohli pobrat, vzali sebou zpět do Uher, co ne, to zapálili. Není divu, že obyvatelé jimi napadnuté oblasti raději své dědinky opustili a pokud nenalezli ochranu za zdmi několika zde stojících hradů, ukryli se i se svým skromným majetkem v hlubokých hvozdech.
Začátkem listopadu LP 1704 se nad Petrůvkou, vesnicí stojící na kopci, objevil vysoký sloup dýmu, který obyvatelům okolních osídlení, kteří ještě neopustili své domovy, zvěstoval, že už jsou nájezdníci tady. K těm několika opozdilcům patřil i pozlovický farář Jan Václav Mlček. Spolu se zbývajícími věřícími rychle pobral z kostela cenné bohoslužebné předměty i ta nejkrásnější roucha a vydali se ku hradu Starý Světlov. Ten už ale byl uprchlými vesničany zcela přeplněn, takže nezbylo, než pokračovat dál.
Azyl nakonec našli v zalesněném údolí v místě, kde se nad soutokem dvou potůčků vypínal skalnatý ostroh. Naproti skalám si lidé vybudovali proti nepřízni počasí prosté chýše a nebýt faráře, žili by tu jak ta lesní zvěř. Ten jim ale v krušných časech, jež zde museli strávit, pozdvihoval ducha neustálým povzbuzováním a dokonce z jednoho skaliska i kázával a sloužil tu mše.
Když kuruci z Pozlovic odtáhli, našli původní obyvatelé vypálenou dědinu i faru, ale samotný farář se s nimi nevrátil. Měl totiž obavy z toho, že by po něm kuruci kvůli zlatým předmětů z kostela, které vzal sebou, dál pátrali… a navíc těžce onemocněl. Přes zimu se skrýval na blízké samotě Pradliska, kde v Máčalově stodole tajně sloužil mše, ale na jaře následujícího roku – v květnu 1705 své nemoci ve stáří 46 let podlehl.
Rodáci z Řetěchova, odkud farář pocházel, mu vystrojili veliký a slavný pohřeb a jeho ostatky byly uloženy do pozlovického kostela.
Skály, u nichž se farář se svými druhy v lese ukrýval, poté začali místní nazývat Mlčačkou či Mlčačkami…
Já už jsem o zdejším skalním seskupení tady na Turistice psal, takže jen stručná připomínka, že je dlouhé asi 50 m, ostroh je posetý množstvím bizarních balvanů, skalek a několika většími útvary. Ten největší - vlastní Mlčačka, dosahuje při délce bezmála 20 m výše osmi metrů. Na spodním konci poblíž soutoku se vypíná skála tvaru typické kazatelny. Všechny útvary patří k flyšovému pásmu a jsou tvořeny luhačovickými vrstvami, skládající se z hrubozrnných arkózových a drobových pískovců a drobnozrnných slepenců.
Skály mají charakter Lačnovských skal a jejich žluté až medově zbarvené stěny jsou perforovány velkým množstvím mělkých i hlubších kulovitých otvorů, místy přecházejících v ukázkové tafoni. Dalším unikátem jsou stěny, pokryté nádhernými sítěmi voštin. Kromě již zmíněných Lačnovských skal tak patří Mlčačky k nejhezčím výtvorům „neživé přírody“ v celých Vizovických vrších.
Dnes jsem si je poctivě celé odspodu až nahoru prolezl a při fotografování vypíchl jejich nejzajímavější detaily. Přitom jsem narazil i na místa, která jsem napříč minulým návštěvám viděl poprvé a bonusem mi byl až neskutečný klid, protože nárazový větr takhle hluboko do dolinky nepronikl.
Za nejvyšší skálou jsem vykročil po lesní cestě vstříc Maleniskům. Posledně jsem se totiž od nich k Mlčačkám dostal po pěšině mezi mladými smrčky, jenže ouha! Jehličnany povyrostly tak, že ústí chodníku zcela překryly a sestoupit do strmé rokle a dál se mezi nimi prodírat nazdařbůh se mi teda nechtělo ani omylem! Navíc jsem kráčel přes paseku s několika fotogenickými solitéry... a když jsem dospěl na její konec, zvolil jsem pokračování po lesní cestě s tím, že někde výš snad k Maleniskům povede odbočka. Žel – nestalo se tak. Cesta několika oblouky stoupala stále vzhůru kopcem a nakonec vyústila na hřebeni na křižovatku lesních komunikací a nacházelo se zde i lesácké kryté odpočívadlo. Při oddechu jsem podle plánku zjistil, že se nacházím jen asi čtvrt kilometru pod zříceninou Starého Světlova.
Jeho návštěva na dnešek naplánovaná nebyla, ale když už su tady, tož co včil, že?
Po jedné z lesních cest jsem vystoupal na další křižovatku pod hradní ruinou a po chodníku se vyšplhal do předhradí. Ještě před mohutným příkopem obkružujícím celý hrad je umístěno zánovní turistické odpočívadlo a dále se tu nachází Informační tabule s vyobrazením hradu z dob jeho největší slávy, doplněná popisem stavebního vývoje a souhrnými dějinami.
Z těch bych si dovolil vypíchnout, že se o něm první zmínka v análech objevila roku 1275, kdy jej držel nějaký Heřman ze Světlova (ani se neví, kdo to vlastně byl), pak Šternberkové a další. Po česko-uherských válkách byl se sousedním Sehradem roku 1512 opuštěn. Poslední jeho majitelé – sourozenecké trio Zbyněk, Jaroslav a Ctibor Světlovští z Landštejna si pak nad Bojkovicemi vystavělo zbrusu nový hrad a nazvalo jej Novým Světlovem.
A jaká tedy byla podoba toho „starého“ v době, kdy to v něm ještě naplno žilo?
Podle kresby na panelu nic moc: dřevěné předhradí bylo chráněno toliko palisádou a do vlastního hradního jádra vedla cesta po padacím mostě překlenujícím mohutný příkop do věžovité brány... a jinak už hrad žádnou věž neměl. Byl totiž typem pevnosti chráněné plášťovou zdí (takový typ reprezentují třeba blízké zachovalé Malenovice), za níž se v hradním jádru nacházel podsklepený – asi 35 m dlouhý a 10 m široký zděný hradní palác, u něj ještě jedna menší budova věžovitého tvaru a zbytek tvořily dřevěné objekty, jejichž stěny byly zevnitř vymazány hlínou.
Plášťová zeď dosahovala šíře 1.75 m, měla zalamovaný tvar a obklopovala hradní jádro v podobě mnohoúhelníku. Tři čtvrtiny jádra obklopoval ještě parkán, chráněný hradbou o síle 1.5 m a ten byl na východní straně rozšířen na hlavní vstup do hradu. Poněvadž se jednalo o hrad bezvěžový, hlavní tíhu obrany nesly hradby.
Po jeho opuštění pak poddaní z poměrně rozsáhlého hradu téměř veškeré jeho nad zemí stojící zdivo v průběhu dalších století přemístili ke svým domovům, kde bylo využito jako levný stavební materiál. Po nich tu zůstaly v terénu jen jeho velmi skromné zbytky, několik skalních suků (ty tu ale byly už před vznikem hradu) a pak už jen ten ohromný hradní příkop a komolý kužel, na němž se vypínalo jádro hradu.
Památkové ochrany se ruiny dočkaly roku 1965 a podoba Starého Světlova se změnila až po ukončení několika důsledných archeologických výzkumů, z nichž byl ten poslední na lokalitě proveden na jaře 2013. Po něm bylo rozhodnuto o zakonzervování zbytků stávajícího hradního zdiva, spojené s drobnějšími dostavbami. Hlavním sponzorem na záchraně Starého Světlova se stala obec Podhradí a hlavními aktéry pak zaměstnanci firmy Martina Petrůje z Valašských Klobouk. Ti v těžko přístupném terénu odvedli veškeré záchranné práce. Před nimi nejprve proběhlo odstranění plevele a rostlin ze stěn hradeb a následovala hlavní rekonstrukce, při níž se postupovalo velmi opatrně a citlivě. Ohrožené koruny zdiva byly opatřeny ochrannými nadezdívkami, nově dostavěné partie byly od originálů odděleny mírným odstupem, byly zvýrazněny hradní vstupy, umístěny nové informační tabule a jádro hradu bylo od předhradí ozdobeno jednoduchým schodištěm.
Nutno dodat, že zakonzervované zdivo i ta dostavba a další vybavení do hradního areálu velmi citlivě zapadly. Což nejenže přispělo k důslednější ochraně zříceniny, ale dle počtu návštěvníků, které jsem zde minule o jednom víkendu viděl, probudilo v lidech zvědavost a přání tuto památku navštívit.
I dnes jsem si vlastní zříceninu prohlédl, ale kvůli prudkému narázovému větru to byla návštěva hodně zrychlená. A navíc se kvůli mihotajícím stínům stejně nedala pořádně fotit.
Za Starým Světlovem pohrdnuto turistickými trasami a pokračování zvoleno po lesní cestě procházející pod dlouhým a částečně odlesněným temene Brda (600 m). Pak začala lesní komunikace prudce klesat a já musel po jiné odbočit a znovu stoupat až k sedélku pod Brdem. Tady jsem se napojil na hřebenový chodník, který jsem si prošel už před lety a po něm nakonec doputoval k poslednímu čtrnáctému zastavení křížové cesty u Malenisek, tvořené prostou zděnou kapličkou. V jejím interiéru se nachází kopie tak trochu neobvyklého oltářního obrazu z kostela na Malenisku - podoba Bohorodičky kojící svého synáčka.
Pak už jsem pokračoval po hřebeni podél několika zastavení křížové cesty než se cesta zlomila a okolo těch dalších (při konci velmi prudce) sestoupila ku kostelu Panny Marie Sněžné a poutnímu areálu na Maleniskách.
Tuhle provodovskou křížovou cestu řadím k nejkrásnějším na Moravě. Je celá skryta pod příkrovem převážně listnatého, bukového hvozdu, do něhož jsou jednotlivá zastavení poslední pouti Ježíše Krista velmi citlivě a esteticky zasazena. Minule jsem se při pohledu na ty kamenné sloupy s kříži a fantastické reliéfy domníval, že jsou rázu ryze barokního, jenže umělec, který jednotlivé výjevy z Ježíšovy „cesty smrti“ do kamene tesal, tak učinil až začátkem minulého století – mezi léty 1917 až 1918. Tato „nová“ křížová cesta nahradila dvě mnohem starší předchozí a navíc se na jejich sloupech objevila – jako připomínka obětí I.světové války - jména padlých z okolních vesnic.
Popisu poutního areálu na Maleniskách s kostelem, pramenem zázračné vody, farou a hostincem se tentokrát zdržím (dostatečně jsem tak učinil v minulých článcích), jen bych chtěl podotknout, že zde od mé poslední návštěvy bylo u kostela zbudováno jakési nové shromáždiště ozdobené velkým obrazem Bohorodičky s Ježíškem, namalovaným na kachlích. Bohužel se jedná o obrázek novodobý a není tudíž kopií originálu kojící Panny Marie.
Po prohlídce sešup schodištěm od kostela na dlážděnou cestu a po ní prudce klesajícím terénem fryško dolů k autobusové zastávce, neboť spoj do Zlína z ní měl jet už za čtvrt hodiny...
Přidat do oblibených uživatelů
Provodov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Provodova na Čertův kámen, Mlčačky, Starý Světlov a Maleniska
