Z Bouzova přes Cimburk na Radkov aneb nejen za hrady Českomoravského pomezí

Tímto cestopisem, kterým se vracím k jedné pozdně-březnové a památkově-turistické vyjížďce, se už pokouším přivolat jaro. V rámci - nepříliš často se vyskytující - kombinace hezkého počasí a nařízené dovolené mé drahé, jsem nastartoval "frézu" a vzal svou slabší a něžnější polovičku na výlet (ano, i to hrabalovské volání "to je dost, žes mě, táto, zase někam vyvez" tehdy proběhlo). V rámci toho, že odpoledne jsem ještě musel (a chtěl) jít hrát bowling, zavrhl jsem původní plán zajet na Nový Cimburk v Chřibech a volil raději místa dostatečně blízká a relativně dostupná.

Začali jsme na Bouzově, nebo lépe řečeno v bouzovské místní lokalitě, zvané Starý Pivovar. Zdejší hřbitovní kostelík sv. Máří Magdalény, zřejmě nejstarší památka celé oblasti, byl – bohužel - nepřístupný, ale okénkem na boční straně chóru jsem skutečně zahlédl i tu slibovanou stopu po gotickém jádru stavby (bližší informace: https://www.turistika.cz/mista/bouzov-hrbitovni-kostel-sv-mari-magdaleny). V bouzovském  farním kostele sv. Gorazda, který nám jakási dobrá žena o chvíli později zpřístupnila (také jsme ji vzápětí spravedlivě odměnili almužnou do ošatky), jsem gotické jádro původní kaple  hledal již zcela marně. Kostel v současnosti opravdu odpovídá jen podobě přestavby z první třetiny 18. století (bližší informace: https://www.turistika.cz/mista/bouzov-kostel-sv-gotharda).

Většinu času jsme však jednoznačně trávili v hradním areálu, přesněji tedy u něj, a to obchůzkou vnější strany hradeb. Do útrob – filmovými pohádkami proslavené stavby – vnikla jen obrovská tlupa, evidentně předem ohlášených, mladých Italů.  Díky tomu, že jsou stromy v tomto ročním čase  ještě bez listí, jsme si mohli exteriéry oblíbené neogotické „novostavby“ prohlédnout trošku jinak než obvykle. Pro upřesnění předchozích slov, dnešní podoba hradu je dílem velké přestavby, kterou – v letech 1895–1910 - „zavinil“ velmistr Řádu německých rytířů Evžen Habsburský.

Pak už jsme vyrazili směrem na Městečko Trnávka (jo jo, to už jsou Čechy), nad kterým se nachází, námi oblíbená, romantická zřícenina hradního areálu z počátku 14. století, původně v podstatě „dvojhradí“ pánů z Lipnice, jež se zove Cimburk. Tím jsme si alespoň částečně „splnili“ ten původní – novocimburský - plán. Dnešní vzhled zříceniny má nejblíže k podobě hradu pánů z Boskovic, kteří původní stavbu ve II. polovině 15. století výrazně přestavěli a rozšířili (bližší informace: https://www.turistika.cz/mista/zricenina-gotickeho-hradu-stary-cimburk-okr-sy).

Po důsledné kontrole, jestli na hradě náhodou není něco nového, jsme pokračovali (tentokrát bez mezipřistání v hospodě U Marty, kde při minulé návštěvě měli neobyčejně levná - a velmi pitná - piva) k poslední zastávce naší cesty, tedy k tajemnému hradisku Radkov. Tento – v lese ukrytý - nevelký pozůstatek (snad) strážního hradu (snad) ze 13. století se nachází nad stejnojmennou dědinou a v podstatě o jeho historii neexistují žádné informace. Zachovala se pouze štítová stěna a hrad (snad) ani nikdy neměl boční hradby. Původně zde stálo slovanské hradisko, ale z toho jsme nic nenašli (pokud tedy nepočítám pet-flašku od Mattoniho, ale ta mi přišla celkem neslovanská a navíc příliš málo ohlodána zubem času). Ale zase nám tady v lesíku něco kvetlo, takže už se asi fakt blížilo to toužebně očekávané jaro. V každém případě si teď už budeme pamatovat, že Radkov je takový náš malý „Tajemný hrad v Karpatech“ (bližší informace: https://www.turistika.cz/mista/radkov-zricenina-hradu-radkovske-hradisko)..

Nastal pomalu čas vrátit se zpět do země moravské. Cestou domů jsme se ještě zastavili v Podolí u Mohelnice, ale ani na pátý pokus jsem se do dlouhodobě opravované renesanční tvrze, v jejichž interiéru mají být i nějaké původní fresky, nedostal. Pak už nás čekalo jen velmi krátké tradiční posezení s tiskovou konferencí na Koupáku a – pro mě vítězný - bowling na Blue Staru.