Srpen 21 v Kroměříži (Květná zahrada, výlet na koleno, muzea a věže) – pt. 3

17. 8. 2021

Zapršelo sice večer, ale protáhlo se to i do rána a bylo jasné, že kolo jen tak nevytáhneme. Sice se mi včera podařilo dokončit oba úkoly a hned ráno jsem výsledky poslal zadavatelům, ale bylo mi celkem jasné, že oprav se jen tak nedočkám. Takže volný den. Tentokrát se už ale nebudu nikam vydávat sám, ale zapojím se do kolektivního dění.

Celkem bez problému jsme vymysleli návštěvu stěžejní kroměřížské památky, pomineme-li tedy zámek. Tím cílem je samozřejmě Květná zahrada a tu máme takřka za rohem, přesněji dvěma rohy. Zas tak moc nespěcháme, venku ještě mrholí, ale elektronická média naznačují, že se přeci jen počasí poněkud vylepší.

Pokud bychom měli věřit webovým stránkám, kroměřížský Libosad je ojedinělou zahradní kompozicí nejen v Evropě, ale i ve světovém měřítku. Samozřejmě, proč si neudělat reklamu. Každopádně víme o ní, že jejím zakladatelem byl biskup, knížecí milost Karel z Lichtensteinu-Castelkorna. Prvním zahradním architektem byla italský stavitel, Filiberto Luchese, na jeho práci navázal Giovanni Pietro Tencalla. Zahrada totiž není jen kompozicí stromů, keřů, květin apod, ale i architektury. Ty nejviditelnější architektonické prvky – pomineme-li budovy u vstupu do zahrady a skleníky pro přezimování cizozemských druhů – jsou centrální rotunda, od které se paprskovitě rozbíhají cestičky, lemované stromovým loubím, a samozřejmě velkolepá kolonáda. Samotná kolonáda je dlouhá 244 m a původně šlo o hlavní vstup do zahrady. Zahrada představuje vlastně raně barokní kompozici symetricky uspořádané krajiny. Uvědomíme-li si, že zahrada vznikala v l . 1665–75, nedlouho po 30tileté války, jde vlastně o jednu z prvních uspořádaných zahradních realizací nejen v našich končinách. Rotunda je vyzdobena bohatou štukovou i freskovou výzdobou, na centrální kopuli je zavěšeno 25 m dlouhé Foucaltovo kyvadlo, které v pískovém loži zapisuje protáhlou elipsu a demonstruje tak zemskou rotaci.

Vlastně paradoxní – uvědomíme-li si, že zadavatelem stavby byl církevní hodnostář – je sošná výzdoba kolonády. Tu totiž tvoří postavy známé z antického období. No pokud tedy to jsou římští císaři, nebo císařovny, budiž. Jsou to tedy historické postavy, byť tedy pohani. Ale co ti bohové, bohyně, satyři, nymfy, to se s proklamovaným monoteismem moc neslučuje. No musíme to omluvit, co je povoleno pánu, je kmánu zapovězené. A v době, když se tu procházeli biskupové a arcibiskupové sem moc poddaných nemohlo (mimo pracujících).

Ti pracující měli už v tom 17. století víc než dost povinností udržovat velkolepé přírodní představení. Zahradu člení hvězdicovitě a pravoúhle uspořádané stromové loubí, povětšinou tvořené habry (těch stromových řad je přes 5 km). Ty jsou uspořádané čtvercovitě kolem centrální rotundy, v prostoru u kolonády jsou záhony s ornamentálním vzory ze zimostrázů s květinovou výplní. Na opačné straně zahrady jsou umělé pahorky (králičí, jahodové). Jako správná zahrada ale nemá květná zahrada jen relaxačně-procházkovou funkci, ale objevíme tu i nějaké ovoce (i cizokrajné), narazíme tu i na zeleninu.

Současná vstupní budova i skleníky jsou z konce 19. století. Jeden ze skleníků v létě slouží i jako koncertní sál – a občerstvení, což jsme nemohli vynechat.

Poněkud zklamáním byl nakonec fakt, že kolonáda se opravuje, tudíž jsme nemohli na vyhlídkový ochoz. No nemůžeme mít vše. Povzbuzující byl ovšem fakt, že nejen přestalo pršet, ale občas vykouklo i sluníčko, takže bude nějaká šance na spíše již odpolední vyjížďku.

A protože vlastně minul čas na oběd, tak prý na oběd. Do Spytihněvi. Podle zaručených zpráv, je v obci zajímavý restaurační objekt, který nabízí různé grilované, uzené i jinak upravené speciality. Přesun do místa proběhl vskutku zrychleným tempem, takže tentokrát šly památky stranou. Nejkratší směr je samozřejmě na hráze Moravy a cyklostezkou kolem Kvasic, Otrokovice, Napajedla, jez a Spytihněv.

Hostinec je poněkud v centru obce poblíž procházející silnice 55, ale naštěstí se dopravní špička nekoná. Sedící místa jsou z části obsazená, tak se naše skupinka musí volně rozprostřít kde je místo. K propagovanému grilovanému kolenu se nakonec odhodlali jen dva hošia ten jeden kus jim dal značně zabrat, zbytek byl ještě zabalen do alobalu.

Zpáteční cesta byla téměř stejně rychlá jako cesta tam, snad až na fakt, že jsme trasu nezopakovali, ale ze Spytihněvi pokračovali místní silničkou nad kolejemi k mostu v Napajedlích. Po cyklostezce pak okrajem Otrokovic, tedy z části stejnou trasou, nicméně za trojmezníkem cyklotrasou 5181 směr Tlumačov, Záhlinice, Chrášťany, Hulín. Větším výhledům do krajiny tu brání buď vedlejší železnice, nebo vzrostlá kukuřice, tak se ani neuplatnil fotoaparát.

Přeci jen ale byla nutná občerstvovací zastávka v posledně uvedeném Hulíně, protože jeden z výletníků již začal upozorňovat na zanedbané pití výkřikem „Suchá etapa“.

Ostatně mělo to svůj pádný důvod. Z Hulína se do Kroměříže odbočí takřka pravoúhle na západ. A k večeru foukal dosti odporný západní protivítr.

 

18. 8. 2021

V předchozím večeru jsem ještě skouknul maily s opravami, naštěstí moc toho nebylo, takže jsem mohl zasednout ke kytaře a rozlučkovému večírku, který se nadměrně vydařil. Přeci jen to narušilo původní plán ještě vyrazit na kratší výlet k Holešovu a Rymicím. Jak se tedy skví tamní zámek po nějakém období se tedy nedozvím (naštěstí jsem už párkrát Holešov navštívil).

Jinak do 10 máme mít sbaleno a zavazadla uklizená v jedné místnosti, byť autobus přijede až v 16 hodin.

Nakonec změna plánu nebyla tak špatná, protože jsem nebyl jediný, který chtěl navštívit muzeum Karla Kryla. Vlastně paradoxně každý srpen je nám ta jeho tvorba tak nějak logicky bližší.

Vydáváme se tedy do města méně tradičně kolem Květné zahrady, kde je přeci jen klidnější provoz než na hlavní Kojetínské.

K malému překvapení je fakt, že opět nacházíme otevřený kostel sv. Jana Křtitele a v první lavici sedí nějaká dívka. Z dívky se vyklube dobrovolná průvodkyně, takže mimoděk máme i celkem zasvěcenou přednášku o jednotlivých výjevech hlavního i u bočních oltářů a je pravda, že o některých svatých jsem ti z nás co nechodili do náboženství nikdy neslyšeli (a možná i ti co do náboženství chodili). Kostel se stavěl v l. 1737–1768, o bohatou výzdobu se zasloužili přední moravští, čeští a rakouští umělci (no prostě všichni z tehdejšího soustátí). Hlavní oltářní obraz vymaloval Michelangel Unterberger, sochy z velké části vytvořil Paul Trager, i některé boční oltáře vymaloval zmíněný M. Unterberger. Mezi další umělce, kteří ve výzdobě chrámu zanechali svou velkou stopu patří Jan Jiří Etgens nebo Josef Stern.

A to méně známou svatou bude určitě Svatá Tekla, která stojí na oltáři se sv. Kateřinou Alexandrijskou i ta sv. Alžběta Durynsaká (ve dvojici se sv. Františkou Římskou) není příliš známá (a to přes to, že je vlastně patronkou potravinářství).

Neplánovaně se nám tak protáhl dopolední program, o to čileji jsme tak spěchali ke staré radnici, přesněji do sousedství ke starému pivovaru, kde je zřízena Krylova expozice. Muzeum ani tak není zásobeno množstvím písničkářovy pozůstalosti, ale zabývá se spíš přímo jeho tvorbou , přesněji multimediálním ztvárněním některých známých písní. Více se může čtenář dozvědět zde.

Návštěva muzea se skutečně protáhla k polednímu času, takže z nepřeberných kroměřížských hospod jsme zvolili tu s pivovárkem Černý orel (a v útrobách penzionu skrytou čokoládovnou). Tu čokoládovnu spíše plenila ženská část skupiny, případně chlapci, kteří chtěli nějak uspokojit své doma ponechané společnice. Poobědový čas se sice nabízel k nějakému lenošení nicméně přeci jen v Kroměříži pořád něco zůstává nepoznané.

Zdejší zámek se chlubí, že je v něm k vidění jeden z nejvzácnějších obrazů u nás, Tizianův Marsyas. Ten jsem ale vlastně už párkrát viděl v Olomouci (je to takový cestovní obraz). Zámek jako takový mě i tak moc nelákal, kdysi jsem měl i tak možnost zámek vidět, díky vojně. V Kroměříži tenkrát bylo velitelství divize (teď doufám neprozrazuji státní tajemství). No a měli jsme tu nějaké kolo soutěže o našem tehdy mohutném východním bratru. Za první místo byla odměna v zájezdu do SSSR. No skončili jsme „až“ druzí, za to byl opušťák (což nebylo zas tak špatné). A všichni soutěžící měli zdarma i prohlídku zámku. Kam se ale nešlo, byla věž. A proč si vlastně neodpustit tuto rozhlednu. Za vstup se samozřejmě platí (asi 50,- Kč), ale paradoxně nejde jen o věž, ale cestou procházíme pozůstatky bývalé kaple P. Marie s malou expozicí. Kaple navíc patří k nejstarším částem zámku, vlastně původního hradu se zachovalým gotickým stropem.

Celková výška věže se sice udává v rozměru 84 m, ale to jsou i ty korouhvičky na vrcholu. Vyhlídkový ochoz je ve skromnější výšce 40m.

A protože v blízkém okolí moc vyšších staveb není (kromě chrámu sv. Mořice), je vyhlídka na město i okolí dokonale kruhová. Jednotlivé vyhlídkové objekty jsou vyvedeny na keramicky pojatých panoramatech. A kromě samotné Kroměříže zahlédneme i blízké osady a pak vyšší či menší pohoří. Nejbližší jsou ty Chřiby, větší už Hostýnské vrch, mohly by i Jeseníky, ale tam jsou mraky. A to je vlastně taková hezká tečka za letošním výletem. Nicméně trošku informací pro známé případné čtenáře. Za rok prý opakování již kdysi navštívené lokality, někde u Máchova jezera.

Pt. 1

Pt. 2