Do kroměřížské Podzámecké zahrady a okruh méně známou částí města

Začátkem měsíce dubna tohoto roku (2025) jsme se v sobotu s Janou vydali vlakem na návštěvu její maminky v Domově v Unhošti. S ženinou sestrou a jejím druhem bylo domluveno, že nás autem vyzvednou v Praze až po poledni, takže nám zbyla spousta času na procházku částí historického jádra města. To Jana ještě nikdy v životě v reálu neviděla, a tak jsem podle map.com pečlivě naplánoval trasu, bychom prošli alespoň to nejpodstatnější. Od vlakového nádraží jsme zamířili k synagoze v Jeruzalémské, pak okolo Jindřišské věže na Senovážné náměstí, prohlédli si nádhernou „Pasáž českého designu“ umístěnou v přízemí banky, Na Příkopech poobdivovali Prašnou bránu a Obecní dům a Celetnou přešli na Staroměstské náměstí. To už byla Jana v extázi a po nezbytné prohlídce největších pamětihodností slušně ozářených svitem naší stálice jsme se Královskou cestou přesunuli ku Karlovu mostu. Kvůli právě probíhajícímu městskému marathonu bylo nutno s okolními davy turistů posečkat, než mezi páskami proběhne poslední závodník, a poté i my vkročili na památný most. Přes Vltavu jsme po něm přešli na druhou stranu a pouť centrem města ukončili na Malostranském náměstí, kde si nás zanedlouho vyzvedli příbuzní.

 

Dalším dubnovým počinem byla návštěva ZOO Lešná, jenže se tak stalo o Velikonocích a byla to naprostá hrůza: hezky sice bylo, ale lidí víc jak na Karlově mostě, a my se proto rozhodli, že o svátcích anebo v neděli do Lešné už nikdy!

 

S příchodem poslední aprílové soboty (ale s předpovědí jasného slunečného dne) padl návrh zajet si do kroměřížské Podzámecké zahrady a projít se městem. Já pak i na místa, kde si moje kopýtka o dlažbu ještě neškrtla...

 

 

Po příjezdu busem do Kroměříže jsme se po mostě přes Moravu přemístili na Vejvanovskou ulici. Poněvadž jsme tudy vždycky jen prohučeli, navrhl jsem sám sobě zvolnit krok (Jana stejně nestíhala!) a obkoukl barokní sloup se sv.Jankem Nepomuckým stojícím (jak jinak) hned za mostem. Další pamětihodnost připomínající svou výškou obelisk se vypínala na začátku vlastní ulice. Čtyřboký pylon ukončený nahoře kamennou koulí spočívá na hranolovém soklu. Stejně jako ostatní kroměřížské pylony byl i tento v barokním duchu zhotoven neznámým mistrem kameníkem. Pylony stávaly před Podzámeckou zahradou a později měly funkci mezníků ohraničujících hranice města.

O kousek dál jsme v jednostranné zástavbě Vejvanovského ulice minuli zajímavou dvoupatrovou funkcionalistickou vilu, kterou si spolu s ordinací nechal pro sebe a svou ženu Martu vystavět praktický lékař Rudolf Malina. Podobu vily mu vyprojektoval mladý stavební rada, přistěhovavší se do Kroměříže z Brna – Jan Zavřel. Tento architekt se pak po celý zbytek svého života snažil co nejvíce přispět ke stavebnímu a urbanistickému rozvoji hanáckého města.

Pak už jsme vešli do Podzámecké zahrady a okolo Chrámku přátelství a sochy Úrodné Hané alejí popošli k Chotkově rybníku, přes jehož hladinu se na arcibiskupský zámek z parku otvírá ten nejhezčí výhled. Následoval Stříbrný most, zoo koutek a u Rybářského pavilonu u břehů Dlouhého rybníka nás čekalo velmi zajímavé setkání s pávy. Samice jsme nikde kolem neviděli, ale pohled na jejich druhy, kteří se asi zrovna nacházeli v „paví říji“ tedy stál za to! Pyšní opeření tvorové kolem sebe kroužili v širokých obloucích po trávě i návštěvnických chodnících, demonstrativně roztahovali nádherné vějíře ocasů, ale na rozdíl od mnohem hloupějších samců kura domácího se mezi sebou nervali jak koně, ale pohybovali se před námi s aristokratickou noblesou!

Před východem ze zámeckého parku jsem si tady poprvé všimnul (asi předtím ještě nebylo opravené) pozoruhodného malého stavení. Je jím objekt zámecké vrátnice, která vznikla v 17.století. Svým vzhledem se příliš neodlišuje od sousedního majestátního arcibiskupského zámku, vystavěného rovněž v éře baroka. Maličká vrátnice sloužila jako vstupní brána a hlídané místo při vchodu a východu z Podzámecké zahrady. Přízemní domek byl zbudovaný z cihel a zkrášlen dřevěným hrázděním. Výhled ven v nejdelší stěně objektu strážnému umožňovala tři úzká okna, směrem k zámku pak prosklené vchodové dveře a postranní okénka. Nad vstupem je štít objektu přizdoben vyřezávanými dřevěnými deskami. Soudě podle komínku trčícího nad sedlovou střechou domku, nemusel se „vechtr“ vevnitř ani za chladnějšího počasí klepat zimou, protože součástí interiéru byla rovněž kamínka.

Na křižovatce ulice Malý val a Na Kopečku se po domluvě naše cesta s ženou na delší čas rozdělila: zatímco ona kráčela přes Mlýnskou bránu k hlavnímu rynku, já si udělal okruh pro mne zatím neznámou částí města. Okolo Maxmiliánova vodovodu a Biskupské mincovny jsem zabrousil na ulici Chobot s pěkným sousoším Krista s Marií a klikatou Resslovou ulicí se přemístil k hlavní komunikaci Kojetínské, za níž mne na bývalém kroměřížském předměstí na ulici Štěchovice čekalo hned několik interesantních pamětihodností.

 

Prvním byl od roku 1958 památkově chráněný objekt Wechův dům přezdívaný také „Zámečkem.“ Již od svého vzniku býval svobodným lenním statkem. Poprvé je zmiňován za biskupa Stanislava Thurza na začátku 16.století. Nejprve tu hospodařil vladyka Vilém Kurovský z Vrchlabí, později se majitelé v podobě drobných šlechticů – biskupských manů, střídali. Roku 1823 jej odkoupil kroměřížský měšťan Josef Bratránek. Jeho dcera si za muže vzala lékárníka a purkmistra Antonína Wecha, který se později stal prvním voleným starostou města. Do panského domu byla v době konání říšského sněmu roku 1848 přestěhována z Vídně státní tiskárna. Wechovi měli „Zámeček“ ve vlastnictví až do roku 1948. V padesátých letech objekt spadal pod JZD Mír v Kroměříži. Ten jeho sklepy využíval jako sklad zeleniny a nadzemní prostory na byty. Od roku 1977 patřil Okresnímu podniku služeb a přízemí bylo upraveno na kanceláře. Původní střecha 1984 nahrazena hliníkovými šablonami a v současnosti jsou v budově byty.

Prapůvodní podoba „zámečku“ byla renesanční. Poté upraven barokně a později v klasicistním slohu. Střední portál dodnes nese manýristickou podobu.

 

V předním štítě dlouhé budovy zbudované na půdorysu obdélníka je v jeho přízemní části v obloukovitém výklenku umístěn malý smírčí kříž, viditelný zdaleka. Jedná se o hrubě tesaný krucifix z pískovce vysoký 80 cm, široký 60 a silný 20 centimetrů. Léta Páně 1605 jej zrobil neznámý mistr kameník na přání viníka trestného činu k přiznání jeho viny a smíření. Původně byl smírčí kříž umístěn na louce u vsi Štěchovice, tehdejšího kroměřížského předměstí. Pak zasazen do zdi domu č.p.30 a později odvezen do depozitáře muzea na opravu. Při ní se zjistilo, že při renovaci kříže v 19.století se někdo „uťal“ a vtesal do kamene nepravdivý letopočet 1510.

O tragédii je zmínka v Moravské vlastivědě z roku 1911:

„V prvních letech vlády kardinála Dietrichstejna stalo se neštěstí, že fojt Štěchovický Martin Pentlhub zastřelil r.1605 z ručnice souseda Jana Kříže z nešťastné příhody. Na tom místě je postaven kamenný kříž s nápisem (dnes již nezřetelným) připomínající nešťastnou příhodu.“

 

Od Wechova domu jsem okolo „Restaurace na Jízdárně“ zamířil Štěchovickou ulicí vzhůru do kopečka, kde se vypínala sakrální stavbička zasvěcená sv.Florianovi. Obklopena moderní zástavbou kaple na návštěvníky odjinud působí téměř cizorodým, z minulosti zde zapomenutým reliktem. Ozdobou svažité štěchovické návsi se stala koncem 18.století. Kaple je drobnou zhruba orientovanou stavbou s půlkruhovým uzávěrem. Nad hlavním vchodem se tyčí vížka zvonice s nikou, do níž byla v roce 2021 umístěna zbrusu nová figurka světce. Od sametu kaple prošla na etapy rozdělenou rekonstrukcí a poté byla zapsána do ústředního Seznamu kulturních památek.

 

 

Od kaple jsem už změnil směr a ulicí U Sýpek a Smetanovou zamířil nazpět do centra města. V té první jsem si na okraji parčíku před budovou Justiční akademie ještě prohlédl zajímavá sloupová Boží muka. Jsou datována rokem 1683 a jedná se o velmi dobře odvedenou kamenickou práci tehdejšího mistra sochaře. Sakrální dílo bylo vysvěceno 24.května 1686 na svátek Nejsvětější Trojice a mezi nemovité kulturní památky zapsáno v roce 1958.

 

Na nároží Smetanovy a Gen.Svobody jsem minul zrekonstrovanou barokní sýpku a za kruháčem na náměstí Míru přišel na rynek pojmenovaný po prvorepublikovém „tatíčkovi“, čímž jsem se znovu ocitnul v historickém centru města. Před vstupem do Kovářské ulice, na jejímž konci mne měla u radnice čekat Jana, jsem ještě krátce „nasísnul“ do Jánské, na kteréžto komunikaci dosud stojí rodný dům významného kroměřížského rodáka – malíře Maxe Švabinského.

 

Při chůzi Kovářskou na mne tato působila jako výkladní skříň a jedna z hlavních historických tříd města, neboť byla po obou stranách plná obchodů, butiků a pohostinných zařízení. K dobrému dojmu přispělo rovněž to, že je tato spojnice mezi Masarykovým a Velkým náměstím pěší zónou.

 

Od roku 1786 nesla ulice název Schmiedgasse, jméno Kovářská se poprvé objevilo až 1911.

Na spodním konci u hlavního rynku se po jejích obou stranách tyčí dva nárožní a velmi zajímavé objekty. Nejdominantnějším je dvoupatrové kroměřížské „sídlo konšelů“ otočené k hlavnímu rynku vstupním průčelím s předsunutou vysokou hranolovou věží a dvouramenným schodištěm. Radnice začala být stavěna v renesančním stylu za vlády biskupa Marka Kuena v půli 16.století. Původně v ní bývalo i vězení, ve kterém mezi léty 1610 až 1611 nuceně pobýval Jan Sarkander. Ve „století páry“ dostavěno historizující druhé patro a kvůli němu bohužel vzala za své ozdobná atika do té doby budovu završující. Vnitřní prostory byly po druhé světové válce nově upraveny. V současnosti se v prvním patře radnice nachází krásná obřadní síň s vitrážemi Vladimíra Škrance. V přízemí je Turistické informační centrum a je možno si prohlédnout i pěkné vnitřní nádvoří se schodištěm. Na 40 m vysoké radniční věži se nachází dvojice novějších ciferníků. Větší ručička ukazuje hodiny, menší minuty.

Naproti radnici se z nároží vypíná tzv.Starý šenkovní dům zbudovaný roku 1612 měšťanem Lukášem Ouštěckým. 1872 se stal vlastníkem domu purkmistr města dr.August Benesch, jenž nechal nad hlavním průčelím vystavět ozdobnou balustrádu se sochami čtyř Múz. (To vše realizováno dle návrhu arch.Gustava Meretky.) Od roku 1939 zde až do svého skonu žil historik města František Václav Peřinka. V šedesátých letech bylo celé stavení důkladně opraveno. Přitom přestavěn suterén a bývalé obchůdky nahradila „Valtická vinárna Zlatý kohout.“ Po sametu zprivatizována a název změněn na „Radniční sklípek.“

Další rekonstrukce domu provedena po sametu, částečně restaurovány sochy na balustrádě a později byl na střeše otevřen vyhlídkový „Bar s terasou.“ Mnohem důslednější finální rekonstrukce se skulptury na balustrádě dočkaly roku 2021.

Po setkání s manželkou jsme si zašli na oběd a po něm už se vydali nazpět na autobusové nádraží...