Saracéni v Alpách

Cestopisy

V Alpách mne mimo přírody vždy fascinují různé pověsti a mýty. Dne se již těžké zjistil co je na nich pravdy. Ale jedny mýty a pověsti mají historický základ. O Saracénech v Alpách. Když si tento historický fakt uvědomíte, díváte se po okolní krajině jinýma očima.

Kantón Graubünden je v největší kanton Švýcarska. Od římského pochodu přes Alpy kole roku 15 před. n.l. patřil k latinskému, pozdně antickému kulturnímu okruhu. Až císař Theodosis na konci 4. století svým zákazem pozdních římských kultů orintálního ražení pomohl křesťanství k mohutnému vzestupu. Poutníci tu přes Viamalu putovali do svatého města Říma. Po cestě bylo dosti poutních kaplí, kostelů a modliteben v kterých prosili světce o ochranu při přechodu soutěskou.

Ale poutníky neohrožovala pouze příroda. V 10. století měli cestovatelé přes Alpy strach a doslova hrůzu z loupežníků Saracénů. Ano, četli jste dobře. Saracénů. Ale jak se synové pouště dostali do ledového světa hor? Autoři Béatrice Bruchezová a André Rueedi to vysvětlují takto:

„Arábie, dodnes záhadná země s množstvím beduínským kmenů, leží obklopena Perským zálivem, Indickým oceánem a Rudým mořem. Zeměpisci tehdejších světových mocností Říma a Persie šířili o tajemné pouštní říši ty nejdivočejší zprávy a bizarní teorie. Poznat je osobně se však pokusil málokdo. Nové pojmy jako muslim, Muhammad, Alláh a islám vnesly do západního světa poprvé roku 628 beduíni při svých dlouhých, obtížných jízdách. Stali se prvními posly světové říše, jež byla dosud zcela neznámá. Na svém vrcholu zabíralo panství Saracénů mnohem větší prostor než římská, perská nebo byzantská říše a táhla se od Himaláje až po Pyreneje.

Z evropského pohledu zahrnuje Orient všechny oblasti východně od Středomoří. Přesně vzato však začíná teprve na východ a jihovýchod od Palestiny. Tam vedli Saracéni zvaní též ,děti Východu´ v beduínských kmenech většinou válečnický život nomádů.“

Středověký západní svět označoval všechny národy islámu jednoduše „Saracéni“. Ale ať se nám to líbí nebo nebo, Evropa vděčí těmto mohamedánům za rozhodující vliv, který přispěl k duchovnímu procitnutí západního světa. Profesor Fhilip Khuri Hitti (1886-1978) tvrdí:

„Žádný jiný národ nepřispěl k vývoji lidské civilizace tolik jako Saracéni. Mezi 9. a 12. stoletím bylo šířeno více filozofických, lékařských, historických, teologických, astronomických a zeměpisných děl v arabštině než v kterékoli jiné řečí. Aby toho dosáhli, užívali Saracéni vedle arabštiny ještě další pro římskou říši značně neobvyklý „jazyk“, který ji velmi zneklidňoval – řeč dobyvatelů!“

Dlužno však dodat, že tato dobyvačná tažení Arabů měla původně za cíl šíření islámské víry. Pod korouhví proroků táhli s přestávkami na Damašek, Bagdád, Káhiru, Kairouanu a Istanbul... a dále na západ. Začátkem 8. století Saracéni přistáli u jižního pobřeží Španělska. Když obsadili Španělsko včetně dnešního Portugalska, začali pronikat na jih a do středu Itálie. Béatrice Bruchezová a André Rueedi o tom napsali:

„ V 9. století, přesně v roce 899 -stalo se to prý pozdě odpoledne a na pobřeží Riviéry nebylo ani človíčka- vytáhlo 20 snědých, hladových mužů mořem zle pošramocenou loď na pláž dnešního zálivu Saint-Tropez. Krátce nato přepadli po zuby ozbrojení muži pravděpodobně vyslaní Španěly, malou bezejmennou vesničku v zálivu. Obsazení vesnice bylo náhlé a překvapivé. Vyžádalo si jen několik mrvých, odpor byl mizivý. Tak začala nejtajnější ze všech saracénských invazí. V následujících dnech a týdnech přistály v zálivu další lodě s typickými trojhrannými plachtami. Mezi cestujícími byly kromě bojovníků také ženy a děti. Na pahorku západně od zátoky, kde dnes leží Garde-Freinet, postavili vetřelci pevnost. Netrvalo dlouho, a Saracénům patřila celá Cote d´Azur. Tuto skutečnost dodnes připomíná označení Corniche des Maures („Lem Maurů“) pro kraj mezi Fréjusem a Ste. Maximem. Invaze měla z opěrného bodu Fraxinetum v jižní Francii pokračovat dál přes Savojské Alpy až k Bodamskému jezeru. Zlomek těchto jihofrancouzských dobyvatelů ohrožoval zřejmě počátkem 10. století také celou alpskou oblast.“

Je třeba ještě jednou připomenout, že skupina Saracénů nepronikla do odlehlých horských oblastí z vlastní inicitivy. „Jejich přítomnost v alpskémm regionu souvisela s tvrdým bojem o vládu nad Itálií. Markrabě Berengar II. z Ivrey zpochybnil regenství Huga z Provence, vládnoucího italského krále“.

Když se král Hugo dověděl, že Berengar dělá vše pro to, aby se zmocnil trůnu a připravuje vojsko, spojil se se Saracény. Ti obsadili alpské průsmyky, aby zabránily Berengarovým oddílům na severu překročit Alpy. Jako protislužbu král Hugo dovolil muslimům vybírat poplatky a výkupné od obchodníků a poutníků. A ti často museli obětovat i svůj život. Ale touha po spáse byla asi větší než obavy o holý život. Poutníci stále využívali alpské průsmyky. Řím byl neodolatelným magnetem.

Arabové se však brzy nespokojili jen s obsazením alpských průsmyků. Své působení rozšířili dále na sever. V roce 936 dorazili do Churu. A celé městečko i s biskupstvím srovnali se zemí.

Přesto, že Arabové pobývali v Alpských údolích několik let, doklad o jejich přítomnosti těžko nalezneme. A mnohé, co se o nich vyprávělo, je opředeno legendami. Což je i příběh o neznámém národu Saratzů- jde pravděporobně o zkomoleninu slova Saracéni. Některé pramen tvrdí, že se prý usídlili v oblasti mezi Julijským průsmykem a vrcholk Cor-Vatsche a Punt´razeny, mluvili arabsky a až do 13. století vykonávali islámské náboženské obřady. Od výše zmíněných autorů jsem se dověděl, že ve starofrancouzštině bylo vše, co zní komicky, cize či podezřele označováno jako saracénské. Evropanům po dobyvatelích z Orientu zbyla některá příjmení jako Sarraseni a nebo tak, která mají kmenovou slabiku Mor – Moor, Morel, Möhr, Negri a Mauri. I jména Schwart, Noir, Negri či Bruni prý mají svůj původ v řeči Saracénů.

Když v roce 937 zemřel sjednotitel Burgunska král Rudolf II., Saracéni nakrátko pronikli do středu tohoto království. Kolem roku 940 získali Wallis, vyplundrovali klášter Agaun, dnešní St. Maurice a zničili jej. Podle zápisků mnicha spisovatele Ekkeharda svá loupežná tažení podnikali až do blízkosti kláštera St. Gallen. Ale dnešní badatelé se shodují v tom, že jeho zprávy jsou inspirovány informacemi z doslechu:

„Když Saracéni, jejichž přirozeností je bojovat v horách za oněch časů na východní straně dotírali na nás tak, až naše Hory obsadili, a dokonce na spolubratry, kteří s křížem kolem města kráčeli, kameny zblízka vrhali a opatovými vazaly nemohli být vypátráni, kde se ukrývají, zaútočil děkan Walto v noci se srdnatějšími ze svých poslušných knechtů, když mu byl jejich úkryt prozrazen, na spící kopími, srpy a sekerami, několik jich zabil, některé chytil, považoval však za bezúspěšné pronásledovat ty, jež se spasili útěkem, protože v horách běhají rychleji než kamzíci. Ty však, které lapil, hnal svázané před sebou do kláštera. Tam všichni zahynuli, protože nechtěli jíst ani pít. Kdybych chtěl vypsat všechna utrpení, jež naši lidé strpěli od Saracénů, naplnil bych jimi celou knihu.“

Když se Saracénům nepodařilo proniknout směrem na St. Gallen, stáhli se do západních Alp, kde šířili strach jako lupiči. Když v průsmyku Svatého Bernharda přepadli mocného opata Maiola z Cluny, podepsali se nad sebou ortel. Lenní páni z údolí Rhony a horní Itálie podnikli proti Saracénům společný výpad a v letech 972 až 980 je definitivně vyhnali z Alp.

Poslední aktualizace: 3.5.2010

Saracéni v Alpách na mapě