Prosluněná Provence potřetí 3 (konečně pravá Provence – Apt, Saigon, Buoux)

Pro čtvrtý den naší dovolené – tedy pondělí 3.7. 2017 - jsem naplánoval pohyb jen v nejbližším okolí Villars a měl to být den ryze oddechový. To ale nakonec až tak úplně neplatilo a někteří účastníci výpravy mě zřejmě i potajmu prokleli. Přitom začátek dne v třináctitisícovém Aptu byl celkem pohodový. Tady nás sice čekala zavřená románsko – gotická bazilika sv. Anny (ona tedy až tak úplně zavřená nebyla, protože se tam zrovna konal pohřeb, takže jsem alespoň ode dveří nahlédl, abych zjistil, jak moc je její návštěva ve dnech následujících důležitá), ale do ostatních památek jsme ani vstupovat nemuseli. Historické centrum zde mají pěkné, informační centrum na náměstí Place Jean Jaurés kvalitně vybavené a díky mé "plynné" francouzštině jsme objevili i gotickou věž  Tour de l'Hôpital, která pochází z I. poloviny 14. století, bývala součástí středověké fortifikace a zřejmě i městské brány. Jako bonus jsem si pak před bývalým biskupstvím, které dnes slouží jako Radnice, prohlédl jedno velmi zajímavé postarší vozítko, pocházející z dílny pantáty Porsche. A ještě se nám zasunul do hlavy brouček v podobě nabídky čtvrtečního představení opery Carmen, které mělo v centru města proběhnout.

Apt a jeho památky si ovšem určitě zaslouží ještě pár dalších řádků. V tomto někdejším galsko – keltském sídle dnes žije přibližně 13.000 obyvatel a jedná se o centrum regionu, nabízející svým návštěvníkům několik opravdu zajímavých historických památek. Katedrální baziliku sv. Anny, zmíněnou již výše, můžeme právem považovat za tu nejdůležitější. Tato stavba vznikla postupně v období 11. až 16. století, kromě pondělků je volně přístupná (včetně krypty) a mezi významné francouzské památky byla zařazena již roku 1846. V období středověku byla zasvěcena Panně Marii a sv. Castorovi … a její návštěvu nelze než doporučit.

Za samostatnou zmínku však jistě stojí také několik kaplí (hlavně kaple sv. Kateřiny), branských věží (včetně aptské zvonice), paláců (bývalé prefektura nebo středověký dům s maskaronovým portálem) a muzeí (včetně archeologického). Ve městě se nachází také několik odkrytých fragmentů starého antického města, ale všechno jsme opravdu stihnout nemohli a něco, například čas, nás nutilo pokračovat dál. Koneckonců venkovní teplota stále – většinou až nepříjemně rychle a vysoko – stoupala.

Následně jsme se přesunuli do Vietnamu. Tedy skoro, protože tam mají Saigon, tady je to Saignon. Ale některým se to celkem dost pletlo. Malé městečko (tady je totiž každá sebemenší osada v podstatě půvabným kamenným městečkem s náměstím, mohutným hradem v různé fázi zachovalosti či zřícení a monumentálním kostelem) s jedenácti stovkami duší toho nabízí k vidění poměrně hodně, ale my vyzobli jenom pár třešinek, včetně zbytků toho hradu (v tomto případě je zřejmě přesnější výraz těchto hradů), zajímavých vysokých domů, „zeleného“ náměstí s kašnou a kostela Notre Dame, který byl postupně postaven v průběhu 11. až 16. století (i toto období je zde pro stavby sakrálních staveb nejběžnější), a přilehlého hřbitova. Bývalý klášter sv. Eusebia z 11. století, jeskynní příbytky a bories v okolí i kaple z 11. a 12. století jsme si nechali na příště, přeplněnou "hospodu" smutně minuli (v této spíše kavárně to bylo opravdu na dlouho bez šance, ale vyfotili jsme si alespoň typickou provensálskou Kachnu, tedy starý Citroen 2CV) a vydali se do hvozdů a kopců za město.

Někteří z členů výpravy totiž nutně potřebovali alespoň pár fotografií uprostřed levandulových lánů. Tato atrakce byla ovšem poměrně krátká, protože hmyz, který pilně opylovával drobné fialové kvítky, dával hlasitým mručením dost silně najevo, že o žádné vetřelce na svém panství nestojí. Ale pohled je to prostě – svým způsobem jistě – velmi pěkný a neokoukatelný ... i když ta fialová většinou není zdaleka ani tak tmavá až „řvavá" jako na všude nabízených pohlednicích (cena za pohled se většinou pohybuje od 0,40 do 1,30 euro). Poté jsme ještě chtěli zavítat k jedné kapli z 12. století, ale po chvíli stoupání do kopce jsme tuto akci „odpískali“, protože se jednalo o stavbu poměrně běžnou a – to hlavně – v tom vedru dost špatně dostupnou.

Závěr prvního zcela provensálského dne tvořila návštěva vesničky Buoux. Nejprve jsme se ve třech (Jirka takticky zvolil odpočinek, což maskoval nutností strážit vozidlo) proběhli ke zdejší kamenné hřbitovní kapli Panny Marie, která zřejmě pochází ze 13. století a nese v sobě starší románské prvky. Byla dokonce přístupna i interiérově, takže se vlastně stala bonusem navíc. Navíc jsem se zde doptal (minivěta „où est?“ – tedy „kde je?“ - je svou jednoduchostí v podstatě geniální a téměř vždy plně dostačující), kde že se to přesně nachází zdejší zřícenina mohutné pevnosti z 13. století, doplněna zbytky románského kostela. Takže ještě asi 2,5 km autem a potom pěšky stále do kopce. Po nějaké době jsme již stoupali jako milí platící a s plánkem pevnosti v ruce. V tom vedru to byl opravdu celkem masakr a v závěru jsem se z pobytu v úžasném areálu mezi nádhernými skálami radoval z celé výpravy už jenom já. Kromě působivých výhledů a všech prvků řádné zříceniny jsme zde potkali také zmiji a mladého sochaře z Českých Budějovic s rodinou, který se vracel z Arles, kde vystavoval svá dílka na tamním bienále. Celý hradní areál jsme prolezli natolik důsledně, že jsem se i pořádně spálil.

Návštěvu pevnosti, kterou jsme prošli, mohu také všem (tedy každému, kdo má rád zříceniny hradů i skály, zbyla mu nějaká ta kondice a přežije chvílemi hodně nepříjemné vedro) jen a jen doporučit. V jejím okolí se navíc vyřádí také horolezci, ale snad každý turista zde nebude vědět, jestli dříve obdivovat objekty pevnostního komplexu nebo pestrost a monumentálnost okolích skal. Celý středověký areál přitom zanikl poměrně nedávno – v roce 1660. Mnohým zdejším objektům v té době ještě nebylo ani sto let. Většina hradní pevnosti totiž vznikla v průběhu 13. až 16. století, ale toto místo bývalo obýváno již mnohem dříve. Stávalo zde totiž oppidum. Vstupné do pevnosti stojí 4 eura, prohlídka bez průvodce trvá min. hodinu a obec Buoux s domy ze 17. století je všeobecně považována za významné turistické východisko na Velký Luberon.

To už se nás ale netýkalo a většina účastníků výpravy vypadala tak nějak unaveně, sklesle i dehydratovaně … a po dalším poznávání Provence už v té chvíli nijak zvlášť netoužila. A tak jsme se vydali k našemu přechodnému domovu. Koneckonců večer nás ještě čekalo poprvé posezení u mariánské fontány na náměstíčku, ve které jsme si chladili růžové provensálské vínko. Toto se následně stalo každodenní tradicí, i když nejčastěji jsme seděli ve třech, protože někdo nějak vždycky "churavěl". A to už bylo pro první zcela necestovní den opravdu vše.

PS: Až doma jsem pak zjistil, že mi v průběhu dne vnikla do zrcadlovky jakási nečistota a na všech fotkách se mi proto následně začala objevovat skvrna, silně připomínající mastný flek na kalhotách. V té chvíli jsem, pochopitelně, ještě nic netušil, ale doma mě pak u počítače čekalo pěkných pár dní „zábavy“ s její likvidací. Asi opravdu nejsem dítě digitálního věku …