Proměnlivo v Železných horách, září 2017 pt.1

14.9.2017

Někdy se to tak vyvrbí. Dlouho dopředu si plánujeme nějaký ten výlet, pak mám ho počasí pokazí. Když ne úplně, tak alespoň z větší části. Inu, neporučíme větru dešti. Asi tak to dopadlo s naším zářijovým zájezdem na cyklistický výlet.

Už někdy o prázdninách (vlastně před nimi) jsem měli vyhlídnutý pěknou chalupu v osadě Bílý Kámen, což je taková skoro samota mezi Podhořany u Ronova a Březinkou (nebudu nalhávat, že do té doby většina z nás i o těch dvou vesnicích neměla valného tušení).

Cílem tentokrát byl takový severozápadní okraj Českomoravské vysočiny. Nejbližší větší město jsou pardubice a nazývá se jako Železné Hory. Ve skutečnosti to žádné Hory nejsou, je to normální vysočina, největších výšek přes 600 m dosahuje na jihu u Hlinska, a tam už nakonec začínají Žďárské vrchy, což je ta pravá Vysočina. My jsme měli za cí tu severnější stranu.

Jako tradičně, do místa se dopravujeme v různých skupinách a způsobech. Většinou je vždycky pár automobilistů, kteří nám cyklistům pobalí batohy, a pak už je na volbě každého jak mu to vyjde.

Tentokrát jsem asi delší dobu pracoval, takže vyjet s dřívější skupinou mi nevyšlo, takže samotinký mířím po obědě na vlak do pardubic. Jak už jsem naznačoval, předpověď počasí nebyla příliš příznivá, takže v městě perníku a koňských dostihů se moc nezdržuju a cyklostezkou podél silnice č. 2 (od nádraží je to kousek) směřuji k západu. Alespoň si můžu přes silnici prohlédnout dostihový areál. Stezka odbočuje na jižní okraj zástavby Svítkova, tak i mimochodem míjím plochou dráhu, chci se ale rychle dostat na druhou stranu frekventované silnice což činím odbočkou k Starému Mateřovu. Ještě je tu relativně provoz, ale hlavně ne zcela příjemný proti víceméně nejkratším směrem, mimo to zatím pozvolna mrholí, ale časem regulérně prší. Zčásti tak měním plány a víceméně nejkratším směrem (Jezbořice, Klešice) spěchám do Heřmanova Městce. To už mi volají výletníci z Bílého Kamene, bo majitel čeká na zálohu.

Za městem už začíná horstvo, tedy naštěstí se trošku utišil déšť, tak zbývá jen protivítr.

Musím překonat cca 150 metrů výšky. Naštěstí jsme z domova vytrénovaní na větší kopce. Sleduji silniční značení 4179, obce Načešice, pak Litomělice a pak silnice přechází v takovou vlnovku, kol 400 m nadmořské výšky, Hošťalovice a z Březinky je to kratší sjezd.

V krátkosti se misím zmínit o ubytování. Chalupa vypadá skoro líp jak na internetu, jen kdyby se tam někdo po nás vydal, počty lůžek souhlasí, ale když je uvedeno dvoulůžko, neznamená to samostatný pokoj ale právě dvoulůžko. Nicméně budova je prostorná, tak si každý to soukromí najde a nakonec jsme v partě už na leccos zvyklí.

Suprové jsou společné prostory (v obýváku se už zasedá a popíjí, topí se v krbových kamnech).

 

15.9.2017

S výjezdem do terénu sice nabádám ke spěchu, ale jako vždy to trvá skoro do deseti. Navíc k překvapení všech zúčastníků přijíždí pojízdná pekárna, což my z „velkoměsta“ nevidíme každý den.

Na pátek je snad vcelku dobrá předpověď, i vítr se utišil. Nebudeme se nikde flákat, hned do kopců. No je to vlastně jen do Březinky a pak kousek k jihu do lesa, včera sice zapršelo ale po lesní cestě (modrá TZ) zas tak mokro není a po necelém kilometru jsme na malé asfaltce u Licoměřic, kde si hned prohlédneme válečný pomník a kupodivu i výhled do kraje (široké údolí Doubravy, kde odhadujeme co je Čáslav – dosti tady po ránu hlučí tryskáče z vojenského letiště).

Na tak malou vísku je toho v Licoměřicích k vidění poměrně dost, u kostel dřevěná zvonice a o 100 m dál rozhledna. Na Kopečku, jak zní hrdý název je to ale spíš taková besídka s patrem. Stavba hrdě hlásí, že jde o soukromou iniciativu místního hajného, ale proč ne.

Dál sledujeme modrou značku, lesní cesta je celkem suchá a pořád je to rovina, jen s mírnými terénními vlnkami.

Žlebské Chvalovice nás samozřejmě uchvátí. Důvodem je soustava ocelových tanků a nádob. Minipivovar a palírna. Jen zarputilý abstinent by pohrdnul zastávkou v příjemné zahrádce. A ač správně otvírací doba má nastat až asi za 10 minut, personál nám ochotně nějaký ten džbánek načepuje.

Ještě kousek nás provází modrá TZ, ale už využíváme asfaltku, už kvůli sjezdu k okraji Třemošnice, stálo by to u možná za prohlídku, ale pivovar zdržel, tak povinostně jen zastavujeme u Berlovy Vápenky. Městečkem spíš jen projedeme (beztak čekáme na nákupčí v Penny marketu), do Běstviny pokračuje rovná cesta v údolí, ale pak přijdou zase kopce. Vede nás cyklotrasa 4111, do Drhotína celkem nic moc, ale ve Zbohově je to už pěkný kopec i se serpentinou, vrchol dosahuje u rozcestí Javorka (asi 500 m), pak už mírný sjezd. Samozřejmě jsem se chtěl podívat už ze západního břehu na Sečskou přehradu, ale jak to chodí, cyklisté vepředu (hlavně to jedno elektrokolo) tak neuvažuje a valí bez zastávky, ostatní za ní. Takže až do samotné Seče. Důvod byli i prostý, kdekdo chtěl obědvat.

Nicméně být na dohled přehrady a nechat neshlédnutou je trestuhodné, takže po svačině povinnost velí odbočit doprava a kousek z kopce zamířit k tunelu. Znalci samozřejmě vědí, že hráz Sečské přehrady se nachází mezi ostrohy nad Chrudimkou s pozůstatky hradů Vildštejn a Oheb. Pod tím prvním je provrtán tunel na samotnou hráz. Bytelná 42 m vysoká přehrada byla postavena v letech 1925–34. Prvotním účelem je vodohospodářské užití, v průběhu let se ovšem prosadila i rekreační funkce, to i díky okolní přírodě.

Pokocháme se a zpět k městečku. Pokračujeme na sever, Pražskou cyklotrasou na Žďárec u Seče, do údolí k Počátkám a dalšímu rekreačnímu centru v Kraskově /rybník Peklo.

Opět do kopce, cíl máme už delší dobu na očích. Obec Podhradí a nad ním se tyčí zřícenina. Lichnice byla založena ve 13. století. Patřila k nejrozsáhlejším hradům a i po jejím poboření toho zůstalo dost k vidění. Aktuální novinkou je železná rozhledna v části hradní věže. Pojmenování Milada souvisí s pověstí o jedné kruté dceři hradního pána, Motiv použil svého času K.J.Erben a filmaři v pohádce o 3. princi…

Tak máme skoro splněno, zbývá jen návrat, krajina celkem lesnatá, míjíme malé osady (Jetonice), trošku do kopce, vedou nás cyklotrasy 4182, 4129. Dojíždíme do Březinky. Je relativně brzo, tak ještě zkusíme sousední Hošťalovice. Široko daleko je tu jediná hospoda, navíc otevírá asi za půl hodiny (no počkáme). Paní výčepní je evidentně zaskočena, že tak brzy má už hospodu narvanou.

 2.