Praha: Radlice - Smíchov - Košíře - část NS Farkáň - Malvazinky, hřbitovy (Malvazinky a Malostranský), historické budovy, Klamovka, kolonie Šumava, Andělský pivovar

Otův syn již delší dobu pracuje a bydlí v Praze. Nyní si s manželkou koupili nový byt na sídlišti na Smíchově a pozvali nás, abychom viděli, kde bydlí. I když je to skoro v centru města, je to přece jen trošku stranou. Na metro to mají několik kilometrů. Nejblíž je zastávka, kde staví jediná autobusová linka, o kousek dál zastavuje další autobus. Na tramvaj to mají cca 1 km, takže zas tak moc odříznuti od světa nejsou. Není to klasické sídliště plné paneláků, je tam hodně zeleně.  I v okolí jsou parky, kam se nechá chodit na procházky. Jak říká Ondra, jsou tam skoro jak na vesnici. Jeho manželka, která z vesnice pochází, s ním nesouhlasí. Vesnice skutečně vypadá jinak.

Hlásí krásné počasí. proto jsme se rozhodli, že se projdeme pěšky. Smíchov je původně samostatné město s dlouhou tradicí průmyslu, kterému se přezdívalo pražský Manchester. Je spojen s významnými osobnostmi i událostmi, ale samozřejmě i pověstmi. Dnes se tato čtvrť proměňuje v moderní centrum s obchodními a administrativními komplexy. I ty však zůstávají od jejich sídliště poměrně vzdálené. Je tam spousta historických vil a zajímavých míst. Neprojdeme se okolo všech těchto objektů, ale něco zvládneme. Moc trasu prodlužovat nechceme. Nikdy nevím, v jaké budu kondici a kolik toho ujdu. Doktoři mi radí, že se mám šetřit. Jenže to je ten největší problém. Co to znamená?

Jdeme na zastávku Plzeň, už ráno nás doprovází sluníčko, je modrá obloha. Je doslova nádherně. Po ránu je chladno, téměř mrzne, ale přes den má být docela teplo. Zdá se, že si to užijeme. Odjíždíme vlakem v 8,17. Kupodivu vlak jede přesně. Bez přestupu v 9.43 hodin vystupujeme na Smíchově. Abychom to neměli tak moc daleko, popojíždíme metrem na zastávku Radlická. Je to jedna zastávka, ale dostáváme se tak dál z centra. Tady je i tramvajová konečná Radlice. Je stále nádherné počasí, dokonce už je docela teplo.

Tady nám začíná pěší trasa dlouhá cca 6 km. Není značená, naplánovala jsem ji tak, abychom si moc nezašli, ale přece jen něco zajímavého viděli. Musím ji tedy sledovat na mapě v tabletu. Otovi se elektronické mapy nelíbí, nechává vždy na mě, kudy půjdeme. Nejraději by se řídil intuicí. Když vyrážíme na trasu, tak mi to vždy chvíli trvá, než se zorientuju a než vyrazíme správným směrem. Navíc dnes nějak nevidím tu cestu, kudy mne mapa posílá. To vždy vidím, že má Ota chuť vyrazit svým směrem. Tak to bylo i dnes. Pomalu jdu za ním, ale stále koukám do mapy. Jak jsme se pohnuli, hned vidím, že jdeme přesně na opačnou stranu. Vracíme se a konečně už vyrážíme správným směrem, i když ne přesně podle trasy v mapě.

Pře námi je kopec, na který vede několik cest. Na jeho úpatí je mimo jiné první panel naučné stezky Farkáň - Malvazinky. Na 3 km je 11 zastavení s informacemi o historii této oblasti. Trasa není vyznačená v mapy.com, ale ani na trase. Na každém zastavení je mapka, podle které se lze řídit.

Tady si čteme informace o původní vsi Radlice, o níž je nejstarší zmínka z r. 1283 v zápise, kdy byla ves darována králem Václavem II. jeho chůvě Alžbětě. Čteme si zde o osudu této vsi. V pol. 80. let 20. století bylo centrum této vsi zbouráno kvůli stavbě metra a plaveckého stadionu. Zbyla tu jen malá barokní kaplička sv. Jana Nepomuckého z r. 1722. Je obdélného půdorysu, nad vchodem je kulaté okénko. Byla obklopena hřbitovem, který byl zrušen. Vlevo od kapličky je socha sv. Jana Nepomuckého z pol. 19. století. Mezi nimi je pomník obětem náletu 14. 2. 1945. Právě tady začalo bombardování Prahy. Zemřelo zde 21 lidí ve věku od 16 měsíců do 79 let.

Teď musíme stoupat do kopečka, později docela prudkého. Tohle vždy nemám ráda. Než se rozdýchám, chvíli mi to trvá, a to i když jdeme po rovině. Ale zvládám to. Ostatně mi nic jiného nezbývá. Ani nadávat nemohu - vždyť jsem tu trasu vymyslela já.

Procházíme parkově upraveným lesíkem, který vznikl v místech bývalé osady Farkáň, také se říká osady Malá, která zanikla právě při náletu 14. 2. 1945. Zde se živili hlavně zemědělskou výrobou, později zde byly garáže a fermentárna. Právě odtud byla většina obětí náletu, vč. posledního majitele původní usedlosti Fr. Frič ve věku 79 let. Místo připomíná mohutný, 140 let starý dub červený. Právě před ním je velká rovná plocha, to je určitě prostor, kde usedlost stála.

Šplháme do kopce, občas i po schodech, nahoře vidíme zeď hřbitova Malvazinky. Za ní vykukuje špička hřbitovní kaple. Ani netušíme, že jdeme zmiňovanou naučnou stezkou. To jsme zjistili až když jsme vystoupali nahoru a dostali se k hlavnímu vchodu. Tam je 11. zastavení. Ten kousek naučné stezky jsme tedy prošli v protisměru. Třeba si ji někdy projdeme celou.

Smíchovský hřbitov Malvazinky byl založen r. 1876 na místě bývalých vinic a hospodářských usedlostí. Je to 4. největší pražské pohřebiště, kde jsou pohřbení slavní herci, spisovatelé, umělci. Dokonce zde má být pohřben Karel Gott, Ondřej Sekora a bývalý prezident Ant. Novotný. Jen je trošku problém, že jsme nikde nenašli, kde by ty hroby měly být. Snad by to mělo být na vývěsce budovy Správy hřbitova. I když je to otázka. Na mapy. com jsou některé tyto hroby označené. Hned na začátku je označen pomník - asi hrob Oldřicha Kostky, meteorologa, aerologa a polárníka, který společně s dalšími sedmi polárníky 3. srpna 1960 zahynul na polární stanici Mirnyj na Antarktidě. Jenže tam, kde je na mapy. com označen, jsme ho nenašli. Ptali jsme se paní ve vrátnici u vchodu, která to v jednom prospektu mašla - tam měla napsán blok a č. hrobu. Měla i mapu hrobů, ale tam to číslo už nenašla. Takže jsme po dalším ani nepátrali. Čistě náhodou jsme našli hrob Jakuba Arbese, českého spisovatele, novináře a překladatele.

Hned u vchodu je zajímavý barokní sloup - je označený jako gnomická památka. Je z r. 1675, je 6 m vysoký a na všech stěnách spodního 61 cm vysokého čtyřbokého hranolu jsou sluneční hodiny. Ta přední strana je zakrytá vše vysvětlující deskou.

My se jdeme podívat k centrálnímu hřbitovnímu kostelu sv. Filipa a Jakuba. Tato novorománská stavba byla postavena r. 1896. Zajímavé jsou arkády na bočních stranách kostela, kde jsou plastiky apoštolů.

Hřbitov opouštíme malou brankou na severozápadní rohu. Tady jsme doufali, že se dostaneme do nového židovského hřbitova z r. 1903, který je oddělen vysokou zdí. Stále se tam pohřbívá. Je však uzavřen. Dokonce se nedostaneme ani ke vchodu. Před ním je ještě také uzavřené parkoviště Sboru Církve adventistů sedmého dne. Židovský hřbitov skoro vůbec nevidíme.

Naučná stezka obešla hřbitov a odbočuje tady vlevo, my jdeme vpravo Peroutkovou ulicí do ulice U Mrázovky. Č. 17 je funkcionalistická Preissova vila z r. 1931. Tady jsme narazili na problém. Číslo popisné jsme neviděli a špatně jsme si to spočítali. Viděli jsme sousední vilu č. 15. Vpravo byla velká čtyřpatrová stavba, vlevo zajímavá stavba menší vily. Ta se nám líbila. Nedá se nic dělat. Takže tuto vilu jsem nevyfotila. Stavba byla Eduardem Hniličkou původně navržená pro Jarmilu Demmerovou, sekretářku Jaroslava Preisse, kterou si později vzal za ženu a obývali ji spolu. Po 2. světové válce byla vila zkonfiskována, přestavěna a nastěhoval se sem Antonín Novotný. Před vilou byla postavena strážní budka. Později byl dům rozdělen na čtyři byty, kam se nastěhovali komunističtí funkcionáři - Vasil Biľak, František Pitra, Jan Fojtík a Josef Kempný. Po r. 1989 byla využita jako běžný bytový dům, dokonce zde mělo sídlo velvyslanectví Jižní Koreje. Dnes vilu vlastní Daniel Křetínský, jeden z nejbohatších Čechů a mj. také majitel fotbalového klubu AC Sparta Praha.

Ulicí U Mrázovky kousek pokračujeme. Na rohu je Pickova vila, postavená v duchu tzv. moderního tradicionalismu. Podnikatel Emil Picka si ji nechal postavit v letech 1930 - 1931. Projektantem byl brněnský architekt Arnošt Wiesner, žák Adolfa Loose. Jeho vlivy jsou na stavbě vidět. Je to atypická stavba s 2. patrem v podkroví.Stanová střecha je pokryta břidlicí. Zvláštní jsou komíny na nároží a klempířsky tvarované okapní svody. Majitel zemřel koncem r. 1945 po návratu z Terezína. Manželka a syn pak emigrovali do Velké Británie a později do Kanady. Vila má památkovou ochranu, jen bohužel její stav tomu moc neodpovídá.

Kousek se vracíme a odbočujeme vpravo do ulice Na Cihlářce. Tam na kopečku je funkcionalistická Winternitzova vila od architektů Adolfa Loose a Karla Lhoty. R. 1932 si ji nechal postavit židovský právník Josef Winternitz. Je to poslední vila, která byla stavěna za života A. Loose. Rodina zde bydlela do r. 1941, kdy byla deportována do Osvětimi. Po r. 1989 byla vrácena potomkům původního majitele, kteří ji r. 1999 zrekonstruovali za pomoci architektů Zdeňka Lukeše a Karla Ksandra. Ti se podíleli na opravě Loosovy Müllerovy vily v pražských Střešovicích. Do patra vede dřevěné schodiště. V jejím horním patře byl zachován původní vestavěný nábytek. R. 2017 vilu zpřístupnili veřejnosti jako kulturní prostor. V komentovaných prohlídkách připomínají osud rodiny i historii vily. Konají se zde i výstavy, koncerty, divadelní představení, je možno zde oslavit svatbu nebo přenocovat.

Pokračujeme, klesáme postupně, na křižovatce odbočujeme vpravo do ulice U Blaženky, ale za chvíli se dáváme vpravo po pěšince z kopečka. Čeká nás prudké klesání, dokonce po schodech. Jak se vpravo objevuje první domek, upozorňuje nás mapa na zbytky barokní brány. Nevím, zda bychom si jí jinak všimli. Je vidět jen kousek. Jsou na soukromém pozemku - je to pravděpodobně zbytek brány zaniklé barokní usedlosti Popelka. R. 1704 tady byla vinice Popelka, kterou snad měla vlastnit rodina Popelů z Lobkovic. Bylo zde několik hospodářských a obytných budov. Jednu z nich získala Izraelská obec košířská a založila v ní židovskou modlitebnu. Na konci r. 1900 byla usedlost zbořena a v nově postavené stavbě měl mezi válkami malou továrnu František Tamchyna.

Z původní usedlosti se zachovala vpravo na konci ulice Na Popelce do svahu vsazená sala terrena. Po zbourání usedlosti byla využívána jako chlévy a stáje a samozřejmě zpustla. Stavbu vlastní městská část Praha 5 a r. 2007 se rozhodla ji zachránit. R. 2010 byla rekonstrukce ukončena. Při ní byla nalezena jímka pramene. V 18. století prý se v okolních kopcích vyskytovaly léčivé prameny. Možná i to byl důvod vzniku této stavby. Bohužel v současné době by potřebovala asi rekonstrukci znovu.

Ulicí Na Popelce scházíme dolů. Vpravo míjíme hezky opravenou budovu bývalého pivovaru Košíře. R. 1587 tady bývala chmelnice. Kdy přesně byl pivovar založen se neví, ale z r. 1798 se dochovaly doklady o žádosti na úhradu nákladů na stavbu bytu pro sládka. Z r. 1806 je žádost o nákup lednice pro pivovar. Pivovar byl novým majitelem přestavěn po r. 1880 a před 1. světovou válkou zmodernizován. Provoz pivovaru byl ukončen r. 1934. Krušovický pivovar zde otevřel stáčírnu lahvového piva a sklad. Pak se majitelé objektu měnily. R. 1998 proběhla přestavba na administrativní budovu pro Národní bezpečnostní úřad, který tam sídlí dosud.

Ve vedlejší hezky opravené vile u hlavní silnice bydlel košířský starosta. Od r. 1953 tam sídlí ZUŠ.

Na hlavní Vrchlického ulici odbočujeme vlevo, ale po chvilce odbočujeme do Prachnerovy ulice. Plzeňskou ulici přecházíme, ale hned odbočujeme vlevo do Klamovky. Hned na okraji parku je barokní kaple Nanebevzetí Panny Marie. Byla postavena r. 1752. Presbytář tvoří původní raně barokní viniční kaple z konce 17. století. V té době zde vznikl i vstup do parku.

Již za vlády Karla IV. tady - tady v těsné blízkosti tehdejších pražských hradeb byly založeny vinice. Tehdy zde pravděpodobně byla malá hospodářská usedlost. R. 1757 oblast koupil šlechtický rod hrabat Clam-Gallasů a oblasti se začalo říkat Klamovka. Obytnou budovu staré venkovské usedlosti ze 17. století nechali koncem 18. století přestavět v barokním slohu, pozemky proměnili v rozsáhlý anglický park s dekorativními stavbami.

Od kostelíka je vidět čtvercový novogotický altán z r. 1820. Po nedávné rekonstrukci slouží jako výstavní síň.

My se vydáváme parkem vzhůru, kde vidíme zajímavé stavby. Je tam klasicistní kruhová stavba Chrámku noci. Byl postaven koncem 18. století. V kopuli jsou zasklené otvory, některá sklíčka jsou barevná. Má to vyvolávat optickou iluzi hvězdné oblohy. Objekt je podsklepen. Této části se říká Peklo - je tam umělá jeskyně - grota. Problém této stavby je ten, že je trvale podmáčená. Srážkové vody prý protékají přímo pod stavbou. V minulosti byl sice pokus o její odvedení, ale bylo to neodborné a nepomohlo to. Nádherná malba vnitřku se nezachovala. Nyní se čeká na zahájení výběrového řízení a stavba se udržuje ve stavu, aby víc nechátrala. Větší zásahy se bohužel bez schválení dělat nemohou.

Míjíme trochu pod úrovní okolního prostoru utopenou barokní obytnou budovu, původní venkovskou usedlost ze 17. století, kterou přestavěl rod Clam-Gallasů. Počátkem 20. let 20. století tady byly Městské jesle, od r. 1995 tam sídlí Klub Klamovka pro mládež, který zde připomíná i dobu undergroundové kultury.

Pod tímto skoro zámečkem - pod Chrámkem noci byl r. 1930 postaven nový objekt, který slouží jako mateřská škola do současnosti. Nad zámečkem byl ve 2. poloviny 18. století postaven v pozdně barokní slohu skleník. Nyní je používán jako ateliér.

Už nám zbývá poslední zdejší budova, která je uprostřed parku. Dnes je tam restaurace. Tam jsme původně chtěli zajít na oběd. Jenže jsme si vzali s sebou každý dva namazané chleby - jeden na svačinu, jeden na večeři. Zatím však máme stále všechno jídlo. Je domluveno. Na oběd se nepůjde. Sedli jsme si v parku na lavičku, v klidu jsme se najedli a pak se jde do restaurace se napít - Ota na pivo, já na něco nealko. Tuto budovu, původní zámeček, si postavil rod Clam-Gallasů. R. 1895 park i s nemovitostmi koupil košířský starosta Matěj Hlaváček a hned ho zpřístupnil veřejnosti. Zámeček nechal přestavět na restauraci s tanečním sálem s velkým parketem. Aby usnadnil přístup do parku a do restaurace, zavedl od Anděla omnibusovou dopravu. Později za vlastní peníze postavil 1757 m dlouhou elektrickou jednokolejnou dráhu ze Smíchova do Košíř. Lidi sem sice přilákal, ale tak se zadlužil, že nemohl své dluhy řádně splácet. V říjnu 1897 nakonec spáchal sebevraždu. Dědicové r. 1900 prodali dráhu i vozy Elektrickým podnikům. Brzy se však rozkřiklo, že je zde příjemné a klidné místo, dobrá hudba a velký a hladký parket. Najednou zde bylo plno.

Během 1. světové války objekt i park zpustly. Ve 30. letech objekt odkoupila obec, ale nakonec ho prodala sokolské jednotě. Ti ho r. 1932 přestavěli na tělocvičnu zdejšího Sokola. Před sokolovnou bylo sokolské cvičiště, později antuková hřiště pro volejbal či nohejbal. Stále tady je však funkční restaurace, pravidelně se zde pořádají taneční večery. Přežila i 2. světovou válku. V období normalizace stala poutním místem příslušníků pražského undergroundu a disentu. Scházeli se tu literáti, hudebníci, výtvarníci, filozofové, budoucí politici i obyčejné máničky i pankáči. Tady se scházeli členové skupiny Plastic People, Hudba Praha, Psí vojáci, Sváťa Karásek, ale také Václav Havel, Jiří Dientsbier, Jan Ruml, Ivan Martin Jirous, Karel Schwarzeberg a řada dalšcích. 

Současný majitel Prague hotels Klamovka r. 2004 ve spolupráci s Tj Sokol restauraci i předzahrádku zrekonstruoval, obnovil provoz kuchyně, je zde i pódium, takže zde mohou vystupovat hudebníci. Je to hezké i uvnitř. Symbolem hospody byla a stále je kolorovaná fotografie ženy známá jako Košířská Madona. Její kopie visí nad výčepem.
Tady jsme poseděli, Ota si dal samozřejmě pivo, já Birell Active - ostružina + višeň. Byl perfektní, vůbec nebyl sladký, spíš kyselejší.
Spokojeně jsme se vydali na poslední kousek naší trasy. Vychází nám to perfektně. Slíbili jsme, že dorazíme mezi 13. a 14. hodinou. Zbývá nám něco přes kilometr. To vyjde perfektně. I když netušíme, že půjdeme do příšerného kopce.

Vydáváme se parkem šikmo vpravo, abychom Podbělohorskou ulici přešli na světlech a mohli hned pokračovat ulicí Nad Klamovkou. Hned u světel vidíme, že to půjde ostře do kopce. Vpravo je velká budova školy, jejíž plot slouží jako stojan pro informační tabule. Tady se dozvídáme, že jsme na začátku Kolonie Šumava. Dříve tady bylo velké zahradnictví. Na poč. 1. republiky stát konfiskoval, ale i vykupoval pozemky ke stavbě rodinných domů i dvojdomů. Vzniklo nové stavební družstvo. Někteří stavebníci pocházeli z jižních Čech a přáli si, aby se tato nově vznikající kolonie jmenovala Šumava. V letech 1923 – 1924 tady vznikla kolonie rodinných domů v rondokubistickém slohu podle projektu architekta Eduarda Hniličky. Jednalo se o ulici Podbělohorskou (na jihu a západě) a ulice Pod Lipkami, Nad Klikovkou a Na Vršku, které propojuje ulice Nad Klamovkou. Bylo zde postaveno 67 domů. Jak jsme tudy procházeli, viděli jsme dva hlavní typy domů, které se od sebe jen trochu odlišovali. Všimli jsme si, že jednotné bylo i řešení dřevěných plotů. Některé jsou ještě původní, některé jsou nové, ale zachovávají původní ráz. Samozřejmě některé jsou zcela jiné. Protože kolonie nemá památkovou ochranu, tak některé domy byly prodány developerům, již probíhá jejich demolice a stavba nových domů. Je to škoda, domy se nám líbily.

Kopec jsme doslova vyfuněli. Ani Otovi se nelíbil. Bylo však na co se koukat, tak to ještě šlo. Naštěstí od ulice Na Vršku se to rovnalo, takže jen 3 bloky byly ty nejhorší. Za chvíli jsme byli na sídlišti a u Ondry.

Tam jsme jim zkontrolovali byt, je pěkný, světlý s výhledem na část Prahy (samozřejmě to Ota komentoval, že výhled na Hradčany by byl lepší). Je tady i dost zeleně, takže si myslím, že vybrali dobře. Dostali jsme svačinku, popovídali si a asi po 3 hodinách jsme je opustili. To už jsme byli domluveni, že půjdeme opět pěšky, ale trošku kratším směrem. Celkem je to 5 km, ale poslední 1,5 km se nechá dojet metrem od Anděla. Uvidíme.

Odcházíme stejným směrem - samozřejmě pro změnu z prudkého kopce. Z ulice Nad Klamovkou odbočujeme vlevo ulicí Pod Lipkami. Ještě jsme si prohlédli další hezky opravené domy kolonie Šumava.

Jdeme z mírného kopečka, sluníčko stále svítí, je příjemně. Odbočujeme vlevo do ulice U Okrouhlíku, na jejímž konci scházíme vpravo pěšinou. Přecházíme ulici Na Hřebenkách a pokračujeme dál skoro rovně. V ulici Na Hřebenkách je funkcionalistická Šaldova vila. Nechal si ji r. 1928 postavit Jaroslav Šalda, nejvýznamnější muž meziválečného nakladatelského a tiskařského koncernu Melantrich. Tato vila patří mezi pražské slavné vily. Jako projektanta si vybral Jana E. Koulu, který propagoval moderní životní styl, navrhoval i zařízení interiérů a nábytek. V přízemí byl domovnický byt, kuchyně, příslušenství a garáž. Žili převážně v 1. patře - tam byl obývací pokoj propojený s jídelnou, pokoj s koupelnou a šatnou. Další pokoje byly ve 2. patře. Odpočívat mohli i na střeše, která je upravená jako terasa s kovovým zábradlím z kulatých profilů, odkud se kochali výhledem na zahradu a stráně na protější straně údolí. Dům byl r. 1937 upravován architektem Františkem Zelenkou.

Nyní nás čekají další schody. Nejdřív mírnější do kopečka, ale za chvilku jsme klesali po dlouhých a prudkých až do Holečkovy ulice. Ota projevil zájem zajít se podívat na Malostranský hřbitov, který je nedaleko. Odbočujeme Erbenovou ulici a pokračujeme vlevo Plzeňskou ulicí. Doufáme, že někde uvidíme vstup. To se povedlo až ve 2. polovině.

Zajímavé je už jen to, že jsme stále na Smíchově, ale je tu Malostranský hřbitov. Byl založen r. 1680 jako morový hřbitov uprostřed vinic za hradbami města v blízkosti morového špitálu. Když byl r. 1787 vydán zákaz pohřbívat uvnitř města, byl hřbitov hlavním pohřebištěm pro levobřežní část Prahy. R. 1884 byl uzavřen a nahrazen hřbitovem na Malvazinkách, kde jsme ráno byli. Začalo se uvažovat o jeho zrušení a přeměnění na stavební parcely. Poč. 20. století se veřejnost v čele s Jakubem Arbesem postavila proti zrušení hřbitova. Když byla poč. 50. let 20. století rozšířena Plzeňská ulice, došlo k částečné devastaci hřbitova. Ta pokračovala i v dalších letech. Až r. 2015 - 2016 došlo k rekonstrukci hřbitova, byla obnovena zeď u hlavní Plzeňské silnice, zeleň i náhrobky. Nově byl pro veřejnost zpřístupněn 18. 6. 2016.

Přímo proti vstupu na hřbitov je nápadný náhrobek pasovského knížete Leopolda Thun-Hohensteina (1748 - 1826) - biskupa, majitele nedaleké usedlosti Cibulka. Do Čech přišel r. 1803. Náhrobek má podobu klečícího biskupa s rukama spojenýma k modlitbě, před ním je otevřená kniha. Vlevo je kostel Nejsvětější trojice. Hned při založení hřbitova tady byla postavena kaple Narození Panny Marie, která byla r. 1713 nahrazena kaplí Nejsvětější Trojice. Přestavba na kostel byla v letech 1831 - 37 podle návrhu Kiliána Ignáce Dienzenhofera.

Po Plzeňské ulici se blížíme k cíli dnešního dne. V zástavbě vysokých domů bychom snadno minuli zdejší sokolovnu. Na konci 18. století zde - na tehdejších vinicích a chmelnicích byla založena usedlost Peletky. Zanikla před 1. světovou válkou. Až když jsem si všimla sokola, poznala jsem, že jsme u ní.

Jsme vlastně už téměř v centru, lidí přibývá. Na protější straně jsem si najednou všimla velké a zajímavé budovy. Snad mne zaujala o to víc, že je nasvícená zapadajícím sluncem. Mysleli jsme si, že to mohla být tržnice, ale kdepak. Byly to Ringhofferovy závody - světově proslulý tovární areál - pražský strojírenský podnik, založený v 18. století baronem Františkem Ringhofferem II. (1817-1873). Proslavil se výrobou železničních vozů, tramvají a technologií pro pivovary. Firma se rozrostla do rozsáhlého koncernu, který se r. 1935 spojil s Tatrou. Po znárodnění r. 1946 se staly součástí Tatry a později ČKD Praha. Dnes jsou uvnitř nějaké obchody. Zase jsme chytřejší.

Ještě na naší straně míjíme Smíchovskou synagogu. Původně novorománskou stavbu z r. 1863 využívala smíchovská židovská obec. R. 1931 ji přestavěli do funkcionalistické podoby. Za 2. světové války židovská obec zanikla, synagoga chátrala a hrozila demolice. Dnes ji využívá Židovské muzeum jako archiv a studovnu.

Na křižovatce Anděl naše silnice končí - my pokračujeme dál v přímém směru, ale Lidickou ulicí. Hned v tom 1. bloku vlevo je Andělský pivovar. Co by to bylo za prohlídku Prahy, kdybychom tu nenavštívili nějaký z mnoha pivovarů. To by měl Ota poloviční radost. Přeháním, ale tento pivovar se nám nabízí téměř na trase.

Lidická ulice je poměrně úzká ulice plná provozu. Domy jsou zde široké, ale snad v každém domě je v přízemí několik vchodů s obchody. Nad jedním takovým vchodem je vývěsní štít Andělský pivovar, už z výlohy je vidět, že se zde vaří pivo. Samotná restaurace je v suterénu v krásném klenutém sklepení. To objevili r. 2018 při rekonstrukci této budovy. Tyto prostory z 19. století byly využívány jako uhelné sklepy, skladiště a lednice. Hned v ten moment věděli, že tohle jsou ty unikátní prostory pro vybudování moderního minipivovaru. Hned r. 2019 začali s náročnou rekonstrukcí. V každém případě chtěli zachovat tyto historické prvky – klenby, cihlové zdivo a kamenné podlahy. Podařilo se jim spojit historické dědictví a moderní pivovarskou technologii a vytvořit tak velice příjemné a velké prostory. Ještě toho roku se jim podařilo nainstalovat plně elektrické nerezové varny, CK tanky a kompletní pivovarské vybavení. R. 2020 uvařili první várku Andělské 11°, která se hned stala jejich vlajkovou lodí. Až r. 2021 otevřeli restauraci. Vaří zde českou kuchyni, mají dokonce i polední menu. R. 2024 rozšířili nabídku piv na 6 stálých, v té době uvedli i jejich speciál Kolagen 13°. Do tohoto polotmavého speciálu stylu ALE je opravdu přidáván kolagen. K mé velké radosti měli v nabídce i dvě nealko piva. Jedno bez příchutě a druhé bylo zázvorové. Já ochutnala oboje a překvapilo mne, že to jsou chutná piva. Zázvorové - to je jasné, to musí chutnat a vonět po zázvoru, ale výborné bylo i neochucené nealko, že i Ota prohlásil, že tam ani rozdíl mezi pivem s alkoholem nevidí. On ochutnal klasickou jedenáctku a Kolagen - oba piva byla skvělá. Jen pšeničné pivo ho nenadchlo. IPU už ochutnat nestačil, tu si koupil v plechovce domů. Jen ta cena je bohužel přece jen vyšší. Ale musíme to brát tak, že piva z minipivovarů jsou vždy dražší, a tady jsme v centru. Hlavní je, že jsme si pochutnali (tedy až na tu pšenici).

Na nádraží Praha - Smíchov je to něco přes kilometr. Mohli bychom jet jednu zastávku metrem nebo 3 zastávky tramvají, ale rozhodli jsme se, že si to projdeme pěšky. Však se ve vlaku ještě nasedíme. Trochu pohybu nám neuškodí. Navíc já se cítím tak skvěle, že se tomu až divím. Už se stmívá. Po levé straně je obrovský dům, který zabírá snad celý blok - tam je pivovar Staropramen, který prý první várku svého piva uvařil 1. května 1871.

Za chvíli už vcházíme do budovy nádraží, jehož okolí je silně rozkopané. Až to postaví, bude to tu hezké. Právě tady bude obchodní centrum. Vlak přijel včas a v pořádku nás odvezl do Plzně.

Tak tenhle výlet se nám povedl. Nakonec nám to vyšlo na 12 km cestování po Praze. Až jsem se divila, že nejsem nijak zvlášť utahaná. Tak snad je nemoc na ústupu a letošní léto si zase užijeme s plnou parádou. No, uvidíme. Už však plánujeme, kudy půjdeme, až pojedeme k Ondrovi příště. Abychom viděli zase něco jiného.

Praha: Radlice - Smíchov - Košíře - část NS Farkáň - Malvazinky, hřbitovy (Malvazinky a Malostranský), historické budovy, Klamovka, kolonie Šumava, Andělský pivovar na mapě