Praha - procházky městem - 3. den – cca 7 km: Čimice – PP Čimické údolí - Koztoprtský rybník - PP a vyhlídka Zámky – hradiště Zámka - Drahanské údolí s mlýnem a Prdlavou studánkou – Čimice

I když jsem včera říkala, jak se mi šlo dobře, koleno v noci lehce protestovalo. Přesto jsem spala dobře. Kupodivu byl dnes Ota vzhůru dřív než já. Mně se v půl deváté vůbec nechtělo vstávat. Mám pocit, že pozoruji na sobě změnu počasí. Tlak kolísá, včera pršelo, dnes má být jasno a od večera zase pršet. Možná i to koleno na tu změnu reaguje.

Dnes jsme se rozhodli pro výlet v přírodě. Venku je skutečně krásně. Odjíždíme autobusem 225 v 10,12 hodin. Ze západního okraje Prahy se musíme dostat na severní okraj. Přestupujeme 2x. Ze zast. Stodůlky jedeme metrem na zast. Vysočanská a pokračujeme autobusem 152 na zast. Čimice. Nikde jsme dlouho nečekali, žádné zmatky jsme nedělali, včera to stačilo. Přesto vystupujeme v půl dvanácté.

Čimice, dnes pražská čtvrť, existovala již v době slovanské, kdy zde byla osada. První písemná zmínka je z r. 1334. Bývalá tvrz zanikla pravděpodobně v 15. století. 

Na zastávce Vysočanská jsem stačila koupit banány, začínáme svačinkou. Rozcestník tu není, víme však, že máme jít po modré - musíme se kousek vrátit a pak odbočit vpravo. Mezi domky – na bývalé návsi míjíme bývalou klasicistní kapličku se zvoničkou ze 2. pol. 18. století. Ve výklenku je socha sv. Jana Nepomuckého. Jdeme okolo Čimického rybníka. V jeho vzdálené části kvetou lekníny. To je krása. Dokonce se nám podařilo zahlédnout vzlétající volavku. I dnes jsem si na koleno vzala ortézu s magnetem, ale po půlhodině ji sundavám. Je na suché zipy, můžu si ji libovolně utáhnout, ale dnes mi nějak vadí. Jednou mne škrtí, za chvíli padá.

Procházíme přírodním parkem Čimické údolí, kde jsou břidlicové skalky. Na poč. 20. století se zde těžil kámen, který byl použit jako stavební materiál na výstavbu silnice Chabry – Čimice. Ze stromů zde převažuje dub zimní a javor klen. Roste tu i celá řada chráněných rostlin. Prý se rozkládá podél Čimického potoka, jenže my potok nevidíme. Není ani vyznačený na mapě. Až později jsme se dočetli, že koncem 20. století, když se stavěla sídliště, bylo nutno vodu ze zdejších potoků stáhnout do trubek, které se nachází pod povrchem.

Těsně za hranicí přírodního parku je Koztoprtský rybník, který je jedním z nejstarších pražských rybníků. Je zakreslen na mapách již z r. 1750. Byl založen na podmáčených loukách. Tehdy byla oblast hospodářsky využívána. Byly zde pole, na skalnatých svazích se pásly kozy, ovce.

Naše značená cesta opouští les a jdeme přes louky. Stává se ze mne poeta. Když vidím tu cestičku před námi, hned se mi vybaví básnička ze školních let: Cestička k domovu známě se vine ….. Bohužel víc si toho nepamatuji. I to svědčí o tom, jak se nám tu líbí.

Po víc jak 2 km modrá odbočuje vpravo mi jdeme vlevo po neznačené cestě a míříme k Vltavě. Vcházíme do přírodní památky Zámky, vlevo pod námi je Zámecká rokle. Najednou z lesů v rokli vyčnívá komín. R. 1870 tam byla otevřena první česká továrna na dynamit. Možná tam jsou i zbytky budov, ale k těm se sotva nechá jít. Ten komín však nelze přehlédnout.

Po chvilce už pod námi vidíme Vltavu. Je to nádherný pohled. Jak jsem Otovi řekla, že na konci cesty nás čeká vyhlídka Zámky, už je pryč. Vyhlídky miluje a dovede se kochat dlouho. Není to daleko, za chvilku jsem tam taky. Je to nádherná skala, cesta k ní je lehce strmá, skalnatá. S francouzskými holemi se mi dobře nejde, ale zvládla jsem to. Vidíme Vltavu vlevo i vpravo, vidíme okolní skaliska. Na chvilku jsem se posadila na skálu, abych se mohla kochat bezpečněji. Je tady skutečně krásně.

Opouštíme vyhlídku, ale hned odbočujeme vlevo po úzké pěšince nad Vltavou, je plná roklinek. Chvilku se jde dolů, hned zase nahoru. Jen bych potřebovala na holích bodce a ne kluzkou gumu. Občas mne Ota musel vytáhnout. Mám pocit, že na ty klacky se nemohu spolehnout.

Najednou je před námi sestup do hodně hluboké rokle. Mám dojem, že bychom měli problém i normálně. Natož já teď. Naštěstí jen kousek zpátky je cestička, po které přecházíme na jinou pohodlnější cestu. Opouštíme přírodní památku Zámky. Vedle nás je téměř rovná plocha – bývalé slovanské hradiště Zámka. Bylo to v 8. a 9. století jedno z center zdejšího osídlení. Ze tří stran ho chránily vysoké skalnaté svahy, přístup byl pouze od východu.

Po této pohodlné neznačené cestě přicházíme na modrou v místech, kde jsme ji před časem opustili. Dolů ze svahu vede odtud nějaké široké potrubí. Domníváme se, že by to mohla být voda z potoků, která byla do potrubí svedena. Měla být pod zemí, ale tady jsou skaliska, tak možná vede horem.

Vracet se po modré zpátky nechceme. Pokračujeme tedy po modré na druhou stranu, abychom si prošli ještě Drahanské údolí. Začátek je hodně krkolomný, jdeme z prudkého kopce mezi kameny a kořeny. Děsím se toho, aby to tak nebylo celou cestu. Ota už tento úsek sešel a uklidňuje mne, že to není dlouhé, dál pokračuje široká pohodlná cesta, i když stále z kopečka. Pod námi už vidíme naši žlutě značenou trasu. Zdá se, že je stále hluboko pod námi, ale nakonec žádný závratný sešup už nebyl.

Trasu jsem plánovala ještě před úrazem, takže v plánu bylo jít po žluté vlevo a vyšlápnout si na skalní vyhlídku Špička. Dnes bych to těžko zvládla. Posílám tam Otu, ale tomu se tam samotnému asi nechce. Prohlásil, že už byly tak hezké vyhlídky, že nic lepšího být nemůže. Aspoň mi nebude líto, že tam nemohu.

Vydáváme se po žluté vpravo. Jdeme Drahanským údolím podle Drahanského potoka, který si vedle nás bublá, i když vody moc není. Jdeme do mírného kopečka, místy jen těsně nad potokem. V jednom úseku má Ota strach, abych tam nespadla. Je to však úzké, pomoct mi nemůže. Pomáhá mi aspoň očima. Zvládla jsem to dobře, nemusela jsem se koupat.

Zprava sem vede potrubí, které jsme nahoře viděli. Nic tu psáno není, takže si stále myslíme, že je v něm schovaná voda z horního potoka a je svedena do tohoto potoka. Pokud to někdo znáte, klidně mne opravte.

Před prvními domky je přístřešek. Na chvilku zastavujeme, dáváme si čokoládu. Víc jídla nemáme. Po krátkém odpočinku pokračujeme mezi chatami. Jako poslední dům je historický vodní Drahanský mlýn. Původně byl dřevěný, barokně byl postaven r. 1676. Provoz mlýna skončil r. 1915, kdy byl rybník vysušen.

Když přecházíme Drahanský potok, je vpravo v lese betonová skruž - Prdlavá studánka. Název prý ji dali místní dle dobrého působení na zažívací trakt.

Cesta se stáčí vpravo a pokračuje větrolamem – alejí, kterou tvoří několik řad různých listnatých stromů. Neustále se v ní prý prohání vítr. Cesta tentokrát vede do trošku prudšího kopečka.
Jak jsme opustili stinné prostředí, otevřely se vpravo daleké výhledy. Ota mi ukazuje, kde jsou které kopečky Českého středohoří. Také vidíme, jak se to zatahuje. Snad pršet nebude.

Celou cestu se mi šlo dobře. Jak jsme přišli do rozpálené ulice, najednou jsem zjistila, že sotva pletu nohama. Ale je to už jen kousek. Končíme na konečné autobusu sídliště Čimice. Podle mapy tam jsou dvě občerstvení, jedno by mělo být otevřené. Posílám Otu napřed, ať to jde prozkoumat. Máme štěstí. Otevřený je kiosek hned na konečné. Ota si dává grilovanou klobásu a pivo, já párek v rohlíku a malinovku.

Odpočinuli jsme si, hlavně já nabrala sílu na další průjezd Prahou k synovi a hlavně k vnučce. Máme mapu pražské MHD. Víme, že se musíme dostat metrem na Dejvickou a pokračovat autobusem 149. Jedeme možná trochu složitěji, ale jedeme. Autobusem do Kobylis, odkud pokračujeme metrem na Dejvickou s přestupem u Muzea. Tady Dejvické samozřejmě nastal problém. Nevíme, kterým směrem vystoupit, autobusových zastávek je tu několik na různých místech. Mezitím jsme se ztratili i sami sobě. Ale nakonec se to povedlo, našli jsme se a autobusem 149 jedeme společně k našim mladým. Voláme jim, že máme zpoždění, že to na 18. hodinu nestíháme. Dorazili jsme o půl hodiny později.

Naše vnučka je úžasné miminko, samozřejmě jak jinak. Potěšili jsme s ní, popovídali si s rodiči, něco pojedli, popili a před 21. hodinou vyrážíme na cestu domů. Samozřejmě jsme nejdřív šli na špatné nástupiště, ale na rozdíl od včerejšího rána jsme to zjistili včas, přešli na zastávku na správný směr a autobusem 149 ve 20,50 odjeli naším směrem. Přestupujeme na zastávce K Fialce. Jenže autobus pro nás přijel se zpožděním a ještě s větším zpožděním dojel sem. Místo minuty času na přestup nám 2 minuty chybí. Čekáme tedy dalších 28 minut a pak už spokojeně ujíždíme k domovu. Jedeme stejným spojem jako včera, takže doma jsme opět po 22. hodině. Dnes mne noha skoro nebolí, jsem spokojena. A to jsme šli docela náročným terénem. Třeba se bude konečně uzdravovat.

Ještě jsme něco málo pojedli, umyli se a jdeme spát. Samozřejmě opět okolo půlnoci. V noci a zítra má skoro celý den pršet, spěchat ráno nemusíme. Shodli jsme se na tom, že jsme si dnešek zase perfektně užili a poznali Prahu zase z jiné strany.

Praha - procházky městem - 3. den – cca 7 km: Čimice – PP Čimické údolí - Koztoprtský rybník - PP a vyhlídka Zámky – hradiště Zámka - Drahanské údolí s mlýnem a Prdlavou studánkou – Čimice na mapě