Poznáváme Slovensko – 5. den: CHKO Ponitrie a pohoří Tribeč - cca 15 km okruh: Zlatno - Horáreň Kľačany - Velký Tribeč (830 m) - Malý Tribeč (769 m) – Medvedí vrch (719 m) - Trojchotár - Čierny hrad (573 m) – Zlatno; turistická útulňa Zlatno

Večer jsem nemohla usnout, i když velké horko nebylo. Asi se vyrovnával tlak, jinak si to nedovedu vysvětlit. Usnula jsem snad až po půlnoci, stále bylo teplo, a to už na noc předpovídali větší ochlazení. Dveře jsme zavírali až k ránu, to se ochladilo na 17 stupňů.

V 8 hodin nás vzbudily zvony zdejšího kostela sv. Štefana Uherského. Ještě se chvíli povalujeme, ale nakonec vstáváme. Přejíždíme do stínu, na sluníčku je už horko. Naopak ve stínu je skoro chladno, studeně to fouká. Ale to nám nevadí.

Po snídani se Ota všiml, že je kostel otevřený. Jdeme se tam podívat. Je to malý prostý kostelík, ale je to tam hezké. Dvě děvčata tam připravovala výzdobu z čerstvých květin. Asi se tady bude něco dít. Je dobře, že my tu měli klid.

Odjíždíme do Zlatna a ještě kousek dál. Těsně za hranicí CHKO Ponitrie silnice končí točnou a malým parkovištěm. Tady necháváme auto. Z ledničky vyndávám stále zmrzlou omáčku a rýži a přendávám to do zaizolované bedny, kde jsme dříve měly méně funkční autolednici. Dnes tam máme to, co potřebujeme mít v chladnu a co se nevejde do lednice, nyní hlavně pivo. Do večera jídlo rozmrzne a pivo vydrží studené. Aspoň doufáme. Do lednice se nám zatím všechno nevejde.

Zatím jsme poznávali slovenské památky, teď budeme poznávat i slovenskou přírodu. Už se oba těšíme na pořádný výšlap. Vyrážíme na cca 15 km dlouhý výlet.

Z parkoviště odcházíme po cyklo na rozcestí Zlatno, pod Vrškami. Jdeme asi 1 km po asfaltu téměř po rovině. Na rozcestí se k nám zleva připojuje červené. Až na rozcestí Horáreň Kľačany jdeme stále téměř po rovině. Takový nástup na trasu mi vyhovuje. Ota tvrdil, že horáreň je chata, že tam bude občerstvení. Bývalo, ještě je tady chátrající voliéra. Má smůlu. Pivo nebude.

Začínáme stoupat po lesní pěšině, často kamenité. Studánka i pramen Čerešňového potoka jsou vyschlé nebo jsme je ve vysoké trávě nenašli. I když ten pramen by měl být u cesty a měl by tam být dřevěný domeček. Nevím, jak je možné, že jsme ho přehlédli. Proto jsme ani neodbočili k Poustevníkově studánce, kde má být dřevěná stříška nad kamenný ohrazením. Důvod je i ten, že cesta vedla z kopečka a zákonitě zpátky by se muselo do kopečka. Čeká nás dlouhá cesta a tak se chceme trochu šetřit. Navíc ta naše cesta vede stále víc do prudšího kopce.

Jdeme převážně ve stínu, ale stejně se potíme. Cestou odpočívám na kládě, na kameni, prostě kde se dá. Najednou to nahoru nevyjdu. Čím jsme výš, tím větší výhledy se nám otevírají. To je příjemné, aspoň se při pauzách mohu kochat.

Jsme na rozcestí Sedlo pod Velkým Tribečem. I když mám toho stoupání dost, tak výstup na tento vrchol, který je nejvyšším vrcholem pohoří Tribeč, nevzdávám.

Konečně přecházíme přes valy, jsme v prostorách bývalého hradiště Gýmeš, kde byl v letech 1253 - 1270 postaven hrad. Jeho součástí byla hranolovitá věž, která sloužila k bydlení i k obraně. Koncem 13. století byl postaven hradní palác a další věž. Další přestavby a přístavby vč. dokonalejšího opevnění byly v 15. a 16. století. Tento hrad byl jedním z mála hradů, který byl ještě v 18. století obýván a stavebně udržován. Až v průběhu 18. století se majitelé přestěhovali do nedalekého zámku. Zcela opuštěn zůstal až v 1. třetině 19. století, pak vyhořel a následně byly železné konstrukce použity ke stavbě cukrovaru ve vesnici Jelenec.

K vrcholu Velký Tribeč (830 m) jdeme už jen kousek a skoro po rovině. To je úleva po tom náročném stoupání. Z hradu tu téměř nic nezbylo, jen nějaké terénní nerovnosti porostlé trávou.

Ačkoli jsme cestou nikoho nepotkali, nahoře je rušno. Jsou tu turisté i cyklisté. Však se sem nechá dojít ze 3 stran. Na vrcholu je kříž a kalvárie a jedna lavička. Kdysi tu byl asi i pěkný výhled. Je tady stojan na panoramatickou tabuli. Ta tam už není, nejsou ani výhledy. Těm brání okolní listnaté lesy.

Lidé posedávají, kde se dá - převážně ve stínu. Já se na chvilku posadila na sluníčku na skalách, abych usušila zpocená záda i batoh. Pak se stěhuji k Otovi na lavičku, která se mezitím uvolnila. Obědváme. Jen mne překvapilo, že tady není jediná cedulka, která by vysvětlila historii tohoto místa. U vrcholové kóty odpočívá rodinka se psem, tak se ji ani nesnažím vyfotit.

Když jsme si trochu odpočinuli, vracíme se na rozcestí Sedlo pod Velkým Tribečem a pokračujeme v přímém směru – tentokrát po zelené. Až na malé výjimky nás čeká už jen klesání.

Přecházíme přes vrch Malý Tribeč (769 m).  Je to 3. nejvyšší vrchol pohoří Tribeč, ale není vůbec označený. Jen tím, že sleduji mapu, tak vidím, že vrchol tvoří kamenný val. Cestou po zelené si občas všimnu očíslovaných patníků, možná je to z dob, kdy tudy vedla cesta ke hradu. Nikde však o tom zmínka samozřejmě není.

Cestou na Medvědí vrch (719 m), 9. nejvyšší vrchol pohoří Tribeč, se charakter cesty občas mění. Pokud nejdeme lesem, jde se přes louku, kde jsou ve většině případů traviny, dosahující nám po ramena. Uzounká cestička je vyšlapaná, ale stejně to není zrovna příjemné. Být po dešti, bylo by to hrozné. Přicházíme na cestu, po které stahovali dřevo, tráva je aspoň uválcovaná.

Na tomto vrcholu je rozcestník. Ale také paseka. Odtud má vést cesta značená i neznačená. Není vidět ani jedna. Až díky ťopce v tabletu jsme ji našli. Přes cestu byl poražený strom a všude okolo je rozházené klestí.

Pokračujeme po zelené až k rozcestí v sedle Trojchotár, což je sedlo na rozcestí tří katastrů. Občas se nám otevírají hezké výhledy.

Odtud pokračujeme po cyklistické trase, značené zeleným C. Klesáme, ale po příšerné cestě. Těžko říct, jak nazvat povrch. Kdyby to neprášilo, řeknu, že se brodíme pískem, ale dle mého názoru i prašná cesta vypadá líp. Marně si vybíráme kousek cesty, kde je to udusané, abychom ten prach nevířili. I tak máme celé nohy od prachu. Taková cesta je skoro až k rozcestí Pod Černým hradem, tj. skoro 2 km. Je to nejhorší úsek. Zlatá cesta vysokou trávou.

Čeká nás poslední, ale krátké stoupání ke hradu. Tam je konečně informační tabule s jeho historií. Ve starší době bronzové tu pravděpodobně bylo pravěké hradiště. Podle nálezů tu asi v 9. a 10. století žili Slované. Právě podle archeologických nálezů byl na místě hradiště postaven někdy koncem 13. nebo začátkem 14. století středověký kamenný hrad. Pravděpodobně jeho úkolem byla ochrana oblasti, kde se rýžovalo zlato. Hrad na přelomu 14. a 15. století přestal být obýván a chátral, ale ještě v 16. století byl na čas ještě obnoven. To vše jsou předpoklady, které se snaží od r. 2006 potvrdit, příp. vyvrátit. Kromě archeologických průzkumů to probíhají i konzervační práce. Je tu vidět kus vyšší rohové zdi. Ostatní nízké zbytky zdí jsou zarostlé.

Dlouho se tu nezdržujeme. Vracíme se kousek na rozcestí a pokračujeme v klesání po cyklo, už konečně po normální lesní cestě, ze které uhýbáme vlevo po neznačeně cestě. Cestu si tak zkracujeme. Je to prudké klesání, ale výrazně kratší. Z lesa vycházíme jen kousek od parkoviště a od auta.

Konec dobrý, všechno dobré. Pěkně jsme se prošli, ale je vidět, že jsme už delší dobu takový výlet nedali. Dokonce nás i nohy trochu bolí a mne začala bolet kolena při závěrečném sestupu.

Na auto nám svítí sluníčko a je v něm nedýchatelno. Přejíždíme naproti do stínu a větráme. Já se jdu umýt. Je tu sice křižovatka tří cest, ještě tu stojí několik aut, ale já doufám, že nikdo nepřijde a že se stačím umýt, částečně ukrytá za autem. Povedlo se. Cítím se o hodně lépe.

Ota si odskočil do lesa, kde objevil malý potůček. Protože věděl, že už se mu tam znovu jít chtít nebude, umyl se a částečně vykoupal. Ani však na lehnutí do vody to není. Z lesa se vynořil nahatý - samozřejmě nejdřív zjišťoval, zda je vzduch čistý, zda si to může dovolit. Honem zalezl za auto, aby se utřel a oblékl. Jak jsem ho viděla, samozřejmě jsem dostala záchvat smíchu. Prý si to ráno zopakuje. To jsem zvědavá.

Já se pustila do ohřátí večeře. Vyšlo nám to dle mých představ. Jídlo rozmrzlo, pivo se vychladilo. Je to super. To už jsme rozhodnuti, že tady přespíme. Těch pár metrů v CHKO snad nebude nikomu vadit, když jsme na parkovišti.

Po večeři jsem se šla ještě jen kousek projít. Hlavně ze zvědavosti. Ráno při příjezdu jsme si všimli, ze kousek od parkoviště je útulna. Je to přepych. Je to patrová dřevěná bouda, je tam stolek i židle a vejde se tam určitě aspoň 10 lidí. Nahoře je okno, nechá se tedy i v pohodě větrat.

My sedíme venku u auta. Dnes se ochlazuje rychleji. V 8 hodin se teplota blíží k 19 stupňům. Do toho nás tu ožírají komáři. Zapaluji protikomáří spirálu. Sežrat se od nich nenecháme. Jinak jsme příjemně unavení a pěkně leniví. Sedíme, luštíme křížovky, sudoku a popíjíme bratislavské pivo. Koupili jsem si spodně i svrchně kvašené, také kyseláče a vše je výborné.

Jdeme spát v 10, teplota venku klesla pod 17. stupňů. Dnes necháváme dveře zavřené, vnitřní teplota 19 stupňů je nyní příjemná a určitě se ještě sníží. Tak doufám, že se pořádně vyspíme. Moc odpočinkový den zítra mít také nebudeme.

Až když to sepisuji, tak jsem zjistila, že těmto malebným kopcům, porostlým hustými bukovými lesy, se přezdívá Slovenský bermudský trojúhelník. Během posledních 100 let se zde prý ztratilo několik lidí, které se nikdy nenašli. Samozřejmě se to přičítalo nadpřirozeným sílám.

V současné době se to vysvětluje už jinak. Je zde velké množství starých důlních šachet, hradních chodeb a zákopů z 2. světové války. Je prý možné, že ti záhadně zmizelí do nich prostě spadli a už je nikdo nenašel. Ale ta legenda se tu stále vypráví.

Poznáváme Slovensko – 5. den: CHKO Ponitrie a pohoří Tribeč - cca 15 km okruh: Zlatno - Horáreň Kľačany - Velký Tribeč (830 m) - Malý Tribeč (769 m) – Medvedí vrch (719 m) - Trojchotár - Čierny hrad (573 m) – Zlatno; turistická útulňa Zlatno na mapě