Návrat na Ukrajinu I.

Ukrajina. Po roce se tam ponovu vydávám, protože loňské putování bylo nezapomenutelné. Poučen si troufám i dále a na déle. Sestava změněna, zůstávám jediný z předchozí cesty. Zdatně mi sekunduje jiný druh, co slibuje neméně zajímavých podnětů.

Abychom měli z prvního dne co nejvíce, volíme chytře spojení nočním rychlíkem Šírava z hlavního nádraží v Olomouci do výchoslovenských Michalovců. Setkáváme se u piva. Ne že by bylo třeba se zásobit, spíše připravit. Ten den ráno reservuji s notnou dávkou štěstí dvě pohodlná lůžka dokonce ve stejném kupé. Vyrážíme zdrávi a veselé mysli. Ježto vyčerpáni, brzy sníme o hlubokých hvozdech karpatských. V cíli pohodlná přestupová vazba na autobus přímo do Užhorodu.

Ta bylo vpravdě vynikající, proto ji asi oprávněně už v jízdních řádech nenaleznete. Sice vyzbrojeni informacemi o nelehké průchodnosti východní hranice, přeci překvapuje to čekání. A bohorovný klid ukrajinských úředníků. Chtějí ukázat, že zrovna tady se počíná jejich. Nu což, nespěcháme nikam, jsme odpočinuti a krom jich nemáme sebemenších starostí. Pak rozdají pasy, mávnou k odjezdu a ani se nestačíme nadechnout, když ten stroj zabrzdil na vokzale.

My toužebně hledíme k tomu druhému chrámu, svatostánku železničnímu. Tu je nám třeba směnit místní hřivny. Obdařeni sty eury dostáváme jich do rukou tisíc. Že jde vždy o dvě pětistovky, nejvyšši nominál, jednu vzápětí udáváme pro výměnu na množství nižších bankovek. S takovým obnosem tu můžeme žít co králové, to bez zbytečných cavyků přiznáváme.

Kam dál nám bylo do posledních chvil neznámo. Tak co pojede nejdříve. Iršavu mám zažitu jako koncovou stanici úzkokolejky do Vinohradiva, toš tam. Nutno ještě zmínit, že tu jsou koleje normálně širší než naše. Jejich rozchod činí 1520 milimetrů, tak je oněch 760 na úzké ještě větším rozdílem.