Plzeňsko – Chrást – obec a naučná stezka – okruh cca 10 km: Chrást – vyhlídka Poradní skála - soutok Klabavy a Berounky – železniční viadukt - Chrást

Dnes jsme potřebovali zajet do Druztové do pivovaru Radouš pro sud piva dvanáctky Pilsner Ilgner. Slíbili jsme, že ho v sobotu dovezeme na akci Podzimní prase. Je konec září, ale stále je krásné skoro letní počasí, tak jsme se rozhodli toho využít a vyrazit na výlet.

Hledám v mapě, kde je co zajímavého v blízkosti a objevila jsem naučnou stezku Chrást, která vede okolo nedaleké stejnojmenné obce. Tam jsme už byli mockrát, ale zpravidla se pohybujeme mezi Plzní a Chrástem. Tahle stezka vede na druhou stranu a tam to prakticky neznáme. Stezka se věnuje historii této části a přírodním zajímavostem v okolí. Je dlouhá 7,5 km, my si ji trochu prodloužíme. Tak snad to bude zajímavé.

 

Nejdřív jen něco málo z historie. První písemná zpráva o obci je z r. 1242. Z textu zmíněné listiny je patrné, že je však mnohem starší. R. 1379 byli zdejší páni 2. nejbohatším rodem v kraji. Památkou na ně jsou zbytky hradu Věžka na ostrohu nad Berounkou - najdeme je na levém břehu řeky, pokud půjdeme proti proudu. Majitelé se střídali. R. 1514 ho získalo královské město Plzeň. Ve 2. pol. 17. století se tu začíná rozvíjet zemědělsko-průmyslová výroba – postupně se zakládá kamencárna, prachárna, cihelna, strojírna a slévárna. Při požáru r. 1812 zanikla podstatná část původních selských stavení.

Autem popojíždíme do centra obce. Necháváme ho na parkovišti u vlakové zastávky Chrást u Plzně obec. U kruhového objezdu je úvodní tabule naučné stezky, jenže je od sluníčka vypálená a proto nečitelná. To se jim moc nepovedlo.

Hned vedle je tzv. veselý pomník Hurvínka, který tady byl odhalen 27. května 2006 k 80. narozeninám Hurvínka ředitelkou Divadla Spejbla a Hurvínka v Praze, paní Helenou Štáchovou. Známý loutkář Josef Skupa tady měl letní sídlo a r. 1948 mu bylo uděleno čestné občanství obce. Na zdejší informační tabuli se právě o Hurvínkovi, ale také o Josefu Skupovi dočítáme řadu detailů, o kterých nemáme tušení. Mezi jinými i to, že Hurvínek byl vyřezán jako kamarád Spejbla, ale nakonec se to vše nějak zvrtlo.

Výlet začínáme v nedaleké cukrárně. Tady to známe. Mají tu výborné dortíky, ten si dávám já. Ota si pochutnává na zmrzlině.

Ale pak už vyrážíme – po naučné stezce. Jdeme okolo rybníčku. Na ostrůvku je vodník, ve vodě lekníny. A protože dětinštím a na ostrůvek vede lávka, jdu se na vodníka podívat pěkně zblízka. Kupodivu jde na ostrůvek se mnou i Ota.

Pak už skutečně vyrážíme. Ještě kousek po hlavní silnici. Je tu však chodník, takže je to zcela bezpečné. Kousek před tratí naučná stezka odbočuje vpravo. Tady je i zastavení naučné stezky, které se týká zdejší fary, nyní sborového domu Československé církve evangelické, u které je veřejně přístupná zahrada s dětským hřištěm. Dům byl postaven r. 1956.

Tady zjišťujeme, že naučnou stezku jdeme opačně. Ani mne to neudivuje, není to prvně. Je však značena obousměrně, tak to vlastně nevadí.

Přecházíme přes trať, jdeme okolo fotbalového stadionu a mizíme v lese, kde se naše cesta stáčí vpravo. Vlevo od nás je zajímavý skalnatý kaňon, podle mapy tam má být potůček, který se o kousek dále vlévá do Berounky. Vidět není, není totiž vidět ani na dno, jak je hluboký.

Když jsme klesli tak, ze vidíme meandrující Berounku, je před námi další kaňon a my se musíme podle něj vydat vpravo. Tento kaňon je snad ještě zajímavější, navíc v něm tekoucí potok slyšíme. Vidět ale také není. Předpokládali jsme, že to bude trvat delší dobu, než ho obejdeme, ale za chvíli jsme na cestě a u čističky odpadních vod, kde je další zastavení NS. Vracíme se po 2. straně kaňonu vlevo. To už se těšíme na vyhlídku Poradní skála. Jsme na vrcholu skalního hřbetu, který se tyčí cca 40 m nad Berounkou. Skálu si oblíbili za 1. republiky zdejší skauti, zde se radili, scházeli se k besedám i ke hrám. Proto tak byla skála ve 30. letech 20. století pojmenována. Berounku vidíme přímo pod námi. Vpravo je pak vidět údolí, kterým Berounka protéká a meandruje. Na protějším břehu vidíme Dolany a její část Habrová, bývalou vesničku. Je tu lavička a je tu krásně. Chvíli se kocháme, ale na svačinu je ještě brzy.
Pokračujeme ještě kousek po naučné stezce. Když odbočuje vpravo, my se vydáváme po široké neznačené cestě mírně vlevo. Důvod, proč naučnou stezku opouštíme, je prostý. Jedno její zastavení s názvem Soutok Klabavy s Berounkou je sice zajímavé, ale od tohoto soutoku je daleko. My se chceme k soutoku zajít podívat.

Cesta je zpočátku široká, pohodlná. Mění se v travnatou, stále pohodlnou. Přicházíme na malou loučku, tady se rozděluje – ta viditelnější vede k řece, kde mají rybáři své pěkné místo. Jdeme se tam podívat, je tam hezky. Pozorujeme klidný tok Berounky, která se čas od času dovede proměnit v běsnící živel. Vždyť vznikla v Plzni soutokem 4 plzeňských řek – Mže, Radbuzy, Úhlavy a Úslavy, které s výjimkou Úslavy přivádí vodu z Českého lesa a Šumavy – ať už v době tání nebo v době dešťů. Někdy má proto vody víc než dost.

Vracíme se kousek k lesu – tam má vést naše cesta. Jdeme více méně v trochu sešlapané trávě. Zdá se, že cesta končí na okraji lesa u nějaké chaty. Lesní cestičku objevujeme kousek nad ní. Pokračujeme lesem. Tady začíná trochu dobrodružství. Cestička je poměrně úzká, vede ve svahu, pod námi dole teče Berounka. Tady musím být opatrná, pokud se nechci někam směrem k vodě zřítit. Tady bych asi nedopadla nejlíp. Proto buď jdu nebo se kochám. Cestička se rozděluje, my se držíme té vlevo. Po chvilce se opět rozděluje. Ta vlevo strmě klesá k řece, já koukám na mapu. Naše pěšina má vést nad skalami. Ota už sešplhal kus dolů, já jdu nahoru a doufáme, že se někde ještě dneska sejdeme. Nevím, která z těch cest je pohodlnější. Asi si jeden nevybere. Já ještě kousek stoupala, cestička se různě klikatila a samozřejmě zase klesala. Určitě jsem zvládla větší převýšení. Ale cesta nebyla tak prudká, jak řekl Ota v jednom úseku skoro neschůdná. Na cestu k řece scházím u dalšího místečka pro rybáře a pokračuji podle řeky.

Na okraji lesa jsou dva rybáři. Za chvíli vidím zaparkované auto. Docela žasnu. Myslela jsem, že je tu takový klidný koutek a najednou sem jezdí i auta. Ale kudy? Někudy přes louku. To je na mě docela dost.

Ota na mne čeká o kousek dál. Spolu jdeme ještě na jednu rybářskou vyhlídku na řeku a za chvíli jsme u soutoku. Klabava dnes moc vody nemá, protější břeh je písčitý. Když je víc vody asi to je tam zatopené. Chvíli se kocháme. Pak pokračujeme úzkou pěšinkou – kousek podle Klabavy, která tu pěkně meandruje. Cesta vede rovně, chvilkami je Klabava poměrně daleko, chvilkami k ní scházíme. Je tady skutečně krásně. Jen to auto tu idylku trochu ruší.

Tady je celá řada možností, kudy jít. Nechá se pokračovat rovně, tam dokonce podle mapy je i nějaká lávka a nechá se přejít na druhou stranu. My odbočujeme vpravo, chceme se připojit na naši naučnou stezku. Když budeme mít štěstí, tak se nám to povede u zastavení, které je věnováno právě soutoku.

Povedlo se. Tady si čteme informace o obou řekách a abych řekla pravdu, žasnu. Tady totiž píší, že Berounka pramení v Bavorsku v Hornofalckém lese jako Bläterbach. Jenže tam pramení Mže a dle kilometráže řeky se právě začátek řeky Mže v Bavorsku jmenuje Bläterbach. Vím, že o začátku toku řeky Berounka se hodně diskutovalo. Její tok se prodlužuje, protože původně se název Berounka používal pro tuto řeku, až když opouštěla město Beroun. Jako Plzeňák jsem se právě o problém s názvem Berounka hodně zajímala, ale tohle tady čtu prvně.

 

Kdybychom neopustili naučnou stezku, přišli bychom sem z kopečka a tady odbočili vpravo. My nyní jdeme do kopečka, kde je asi po 300 m přístřešek, asi jediný na trase. Tam si chceme dát svačinu, možná vlastně studený oběd.

Místo jsme zvolili dobře. Je tu docela pěkný výhled, lehce to profukuje, pod stříškou je stín. Dnešní oběd jsme dovedli k dokonalosti. Polední pauzu jsme si trochu prodloužili. Dopoledne v pivovaře jsme si koupili sedmičku piva, již z domova jsem vzala kelímky a thermoobal na lahev, takže pivo vydrželo krásně studené. A my si tu udělali siestu. To je tedy pohodička. Nespěcháme, není důvod proč.

Řádně občerstveni se vracíme po cestě z kopečka a u zmiňovaného zastavení pokračujeme vpravo. Vypadá to, že půjde po rovině. Ale zdání klame. Zase už stoupáme. Nejsou to ale žádné krkolomné kopce. V lesíku vidíme kamenné křeslo, ke kterému vede kameny ohraničená cesta. Tak tohle jsme tu tedy nečekali.

I Otovi se tu líbí. Jen je zajímavé, že z Plzně to není daleko a my to tu vůbec neznáme.  A přitom je tu tak krásně. Cesta vede kousek lesem, přicházíme k trati a část jdeme podle ní až na žel. zastávku Chrást u Plzně. Jako meandrují obě řeky, „meandruje“ i naše NS. Po mostě přecházíme přes trať, před hlavní silnicí odbočujeme vlevo a procházíme Vilovou ulicí mezi domky. Na konci se stáčíme vpravo opět k hlavní silnici, kde je zastavení Mosty.

Poměrně blízko u sebe jsou dva mosty – silniční a železniční. Ten silniční betonový je před námi a jezdí se přes něj do Smědčic. Byl zprovozněn r. 1996. Zajímavé je však to, co bylo dřív. Pravděpodobně první most zde byl postaven na poč. 19. století. Již r. 1827 se píše, že byl opět pobořen nově postavený most. R. 1839 tu byl dřevěný most, který zničila povodeň 25. května 1872. Byl nahrazen mostem o délce 17 m se zděnými bočními pilíři a dřevěnou mostovkou. Prudká bouře s průtrží mračen dne 30. června 1895 ho opět zničila. Hned o rok později r. 1896 byl dán do provozu most s kovovou konstrukcí z továrny Emila Škody. Stál na žulových kvádrech a používal se právě až do zmiňovaného r. 1996. Nějakou dobu stály oba mosty vedle sebe.

V současné době je hezčí ten železniční most, který byl uveden do provozu r. 1863. Tři pole o délce 37 m stojí na kamenných pilířích a překlenují údolí řeky Klabavky ve výši 38 m. V době svého vzniku byl nejvyšším železničním mostem na Plzeňsku a druhým nejvyšším mostem v rakouské monarchii. O rok dřív bylo údolí přemostěno provizorním dřevěným mostem 190 m dlouhým. Zpočátku i po něm jezdily vlaky. Současně však sloužil jako lešení pro stavbu nového mostu. R. 1892 musela být vyměněna železná konstrukce. Někdy se prý píše, že na projektu se podílela firma Gustava Eiffela, není to však pravda. Při poslední opravě r. 2002 – 2003 byla konstrukce mostu zpevněna a natřena a historickému mostu byla prodloužena životnost.

Zde zmiňovaný železniční viadukt je odtud jen kousek – po neznačené pěšině. Jdeme se tam podívat. Sloupy jsou mohutné, ale jednotlivá pole se mi zdají hodně nízké, jako hračka. Ale mají to určitě dobře spočítané.

Vracíme se k zastavení a ještě kousek jdeme po hlavní silnici. Je to fakt kousíček, ale provoz je tu dost silný. Jsme rádi, že po cca 150 m scházíme vlevo k lesu a opět k řece - ke Klabavě. Procházíme okolo chat a za chvilku jsme u dalšího zastavení, které je věnováno Jílkovu mlýnu. Byl postaven r. 1839. R. 1875 ho koupil mlynář Vojtěch Jílek. Jeho rodina r. 1920 přistavěla patrovou secesní vilu s mansardovou střechou. V přízemí byla kancelář, v patře bydleli mlynářovi. Během 2. světové války se mladí Jílkové zapojili do odboje. Celá rodina byla zatčena a ve mlýně byl německý správce. Jeden syn byl popraven v květnu 1945, druhý zemřel na tuberkulózu rok po návratu z války. Jediní rodiče válku přežili ve zdraví. Po jejich smrti byl mlýn upraven na rekreační středisko. Povodeň r. 2002 strhla stodolu a část kůlen. Nový majitel r. 2006 začal s rekonstrukcí. Chtějí opravit mlýnici a obnovit malou vodní elektrárnu, která tady fungovala již r. 1930.

Je od nás kousek z kopečka, je moc hezky opravený, že k němu scházíme. Je pěkně zasazen do zdejší krajiny.

Opět procházíme mezi domky, pak lesíkem, jsou tu zajímavá skaliska. Kdesi tady nad řekou byla snad r. 1283 tvrz. V současné době na jejím místě stojí dům s adresou Žitná 52. Tvrz tady však již nic nepřipomíná.

Po skoro 10 km přicházíme zpátky do centra Chrástu. Ještě se jdeme podívat k nově opravené kamenné barokní kapličce Panny Marie, postavené r. 1802. Od r. 2002 byla prováděna postupná oprava - byla nově omítnuta, zrestaurován oltář a doplněn hlavní oltářní obraz. R. 2008 byly betonové schody nahrazeny pískovcovými a doplněny zábradlím.

Naproti přes silnici je základní škola. Ta první byla postavena v letech 1807 - 1808. V letech 1905 - 1906 byla nahrazena tou současnou – větší. Po opravě v letech 2005 - 2007 jí byla vrácena omítka podobající se té původní z r. 1906.

K autu to máme už jen kousek. S výletem jsme byli skutečně spokojeni, naučná stezka je bezvadně značená, že snad ani nejde zabloudit. Kdybychom kus nešli po neznačené cestě, ani bych dnes tablet s mapou nepotřebovala. Líbilo se nám tu tolik, že sem určitě někdy vezmeme i naši partu. Určitě většina chlapů zde taky nebyla a určitě se jim tu bude líbit. Navíc auto nepotřebujeme. Jezdí sem vlak i autobus, takže to je zcela ideální.
A také jsme se rozhodli, že tuto oblast musíme prozkoumat ještě víc. Budeme se také muset zajít podívat k budově obecního úřadu, kde je od r. 1946 umístěna voznice. V době okupace sloužila jako skrýš zbraní. R. 2013 byla zrekonstruována. Kdybychom o ní věděli, určitě bychom tam zašli. Jenže jsem to zjistila až teď.

Plzeňsko – Chrást – obec a naučná stezka – okruh cca 10 km: Chrást – vyhlídka Poradní skála - soutok Klabavy a Berounky – železniční viadukt - Chrást na mapě