Návrat na Ukrajinu IV.

Předcházející díl hledejte tu.

Ráno se ten Babylon v Solotvinu zdá ještě neskutečnější než včera. Totiž naše ubikace se nachází v jakési veliké dřevěné chatce, co skýtá spoustu duší. Málo očistného zařízení nutí ke kontaktu s okolím. Věru vhodné pro sociologa.

Tak jsme se vykoupali a dnes tedy, co se tu dělo předtím. Sůl už slouží pouze rekreaci, těžba ustala a mocné věže rezaví. Najímáme motorovou drožku, přeci jen po svých se nám nechce. Počínající zácpa na silnici nabízí vyhlídkovou jízdu s pohledy na vše minulé, kdy bys tu horníků napočítal jistě na stovky. Řidič s námi projíždí celým zbytkem Ukrajiny a zastavuje až před hraničním mostem přes Tisu. Je tu věru roztodivný kraj, plno lidí různých národností. Tak i cedule je vyvedena hned ve třech jazycích, maďarsky, rumunsky a samozřejmě ukrajinsky. Pár zemí jsem již navštívil, leč nemyslel jsem, že takové zařízení spatřím prvně na Východě, navíc v bývalém Sovětském svazu. To dělají ty předsudky.

Co zůstalo z dolů, hlídají mužové s měkkými výrazy. Byla by snad i možná jakási exkurze, nicméně dáváme přednost soběstačnosti. Jemně se zdvíhající terén porostlý bujnou travou působí sice přívětivě, ale pro to jsme sem nepřišli. Zatím tedy jen špacír. V křoví odkládáme těžknoucí krosny, čímž se zbavujeme i těch odsudků, co je jich u nás o Ukrajině plno. Shledáme se s nimi, víme již předem. Jakýsi plot už skrývá náznaky něčeho neobvyklého. Prolézáme bez oděrek. Pár proti nám sem přišel hledat jiné povyražení. A pak...jáma dobrých sto metrů hluboká. S krátery soli a malým jezírkem. To by bylo naše poslední koupání. Být jediný, pomoci se asi nedovoláš. Peklo pod námi obdivujeme v dostatečné vzdálenosti. I když někteří z místní omladiny se spouští k vodě. Snad ve vidině kousků těch kamenů soli, které by mohli udat některému z koupajících se v bezpečí.

Vodárenská věž už dlouho neslouží svému účelů. Může být také, že jí nerost toto poslání prostě sprostě uzurpnul. Krásná industriální architektura s duchy čeká v podobě doslouživších věží pro těžbu. Co šlo, vzali, zbytek pozvolna chátrá. A bude jistě na dlouhé věky.

Pak samozřejmě boršč. Už teď bych tu kvůli němu chtěl zůstat nadobro. Ještě pohled na nádraží, kde stojí odstavený lvovský rychlík. Vracet se nám nechce. A jen kvůli existujícímu spoji názor neměníme. Náš přesun bude dramatičtější, zaručuji Vám.