Nach Erlitztal (do údolí Divoké Orlice)

Čas od času mám myšlenku, podívat se na Pastviny, myšleno ne někam kde se pase nějaký ten dobytek, ale do obce nad údolím Divoké Orlice, které je dnes zaplaveno vodami údolní přehrady. Již z útlého mládí mám na tuto nádrž příjemné vzpomínky. Skoro každý šumperský větší podnik (samozřejmě i podniky z jiných měst) tu měl větší nebo menší rekreační objekt, jak bývalo v časech reálného socialismu celkem běžné. Právě otcův zaměstnavatel tu svoji základnu měl rovněž, takže i naše rodina tady strávila nějaký ten dovolenkový týden, mimo prázdnin i občas nějaký víkend. Samozřejmě, když už jsme (potomci) byli větší, jezdilo se sem už míň, ale ty příjemné vzpomínky zůstaly.

Do zmíněného cíle to je od nás tak akorát na téměř denní výlet, zhruba nejkratší cestou (když použiju silniční kolo), je to necelých 50 (48 km) k mostu, při objížďce pak samozřejmě kilometry přibývají. Sice hlavním účelem je nějaké to okoupání, posezení v příjemném lokálu (hospod je kolem dost), ale nakonec to proběhlo jinak. Přeci jen vyrážím trošku dřív, bývalou hlavní přes Bludov na Loučení, Klášterec (to je silnice 11 s čerstvě novým povrchem). Abych se vyhnul dopravě, odbočím hned na kostky v Klášterci do Zborova, což je vlastně první větší kopec, nemůžu se nepodívat na požární nádrž s lekníny a o kus dál na zahradě pozoruje okolní ruch celkem krotký jelen, podle paroží ještě mladík, ostatně potkali jsme se už v zimě. Pak si můžu vyčítat za blbé nápady kamsi se trmácet, když v místní hospodě (nikdy jsem tam nebyl) nabízí točenou Plzeň za pouhých 54,- Kč….

No nic, přes kopečky Horní Studénky a rychlý sjezd ke Štítům a rovně Březná, Mlýnický Dvůr, Červená Vody, vzhůru do Boříkovic (mají to zajímavé, na kopci jsou Dolní, Horní jsou pod kopcem. Kolem lesa do Lichkova. Až tady si dám první větší pauzu na statku, a do údolí kolem Tiché Orlice (s Mariánskou skálou) Mladkov. Ten leží pod masivem Adamu, což je zároveň nejvyšší kopec Mladkovské vysočiny, takové střední části Orlických hor. A když se Adam přejede, jsme u Divoké Orlice (tak jsou obě řeky od sebe celkem blízko. Na Pastviny se ale jede stranou mimo hlavní vrchol. Tedy na Vlčkovice (část Mladkova), hned na kraji zastávka na zmrzlinu, pak už jsou Pastviny (část Vítanov) a sjezd do údolí. Slečna v Íčku prý neví, kolik je v přehradě vody, tak se podívám k mostu, ale díky poměrnému návalu v restaurantu se vracím. Paradoxně není takové horko, tak to koupání oželím a pokračuju k severu, tedy na Klášterec a k Zemské bráně. Oslavovat krásy této části řeky jsem už popisoval i dříve. S občasnými pěšími vložkami se dá projet, přesněji k nové Pašerácké lávce, k mostu už nemířím, odbočka červená značka k Orlické chatě a pak na silnici směr Bartošovice. Rovnou se přiznám, že mě zlákala jedna místní hospůdka, tak i trošku pokecám se svérázným hospodským a kromě letohradského Jelena mu udělám kšeft s dvěma pohlednicemi. Za Bartošovicemi pokračuje silnička mírně vzhůru. Pak se trošku blíží k řece a vine se loukami, poli, místy lesem. Z osady Vrchní Orlice toho moc nezbylo, hlavně tedy kostel, poněkud vybydlený, ale ne opuštěný. Díky dobrovolníkům i příspěvkům se daří chrám alespoň stavebně zabezpečit. Kostel bývá často i otevřený a není problém si ho takřka celý prolézt. Novinkou je klikový informátor, kde se dá zvolit vyprávění o minulosti zdejších končin.

Konečným cílem se stal Neratov. Dnes jde o místo všeobecně známe a celkem hojně navštěvované. Je to hlavně díky poutnímu kostelu, který se podařilo zachránit skoro na poslední chvíli. Za socialismu se monumentální stavba na konci republiky blížila na hranu své životnosti. Ač bylo údolí Orlice v dobách předválečný celkem hustě osídlené, po vysídlení valné části místních se kraj už příliš nezalidnil. Svým způsobem to platilo i o druhé stan hranice, za Divokou Desnou bývalo (a je) Kladsko, kdysi i české, pak pruské. Po 2. světové válce připadlo Polsku, tis e ale sem moc nehrnulo navíc vlastně soudruzi přes různá hesla příliš o bratření „bratrských“ národů nestáli. Kdysi slavné pouti přestaly, co se dalo odvézt se odvezlo, zbytek rozkradlo. Ještě počátkem 90. let jsem viděl kostel bez střechy, uvnitř rostly stromy a vůbec to byla zřícenina. Pak někoho napadlo (myslím že místního faráře) založit Sdružení. Dnes je Neratov všeobecně známý nejen kvůli dobročinnému spolku, ale i navazujícím aktivitám. Dál už jsem nepočítal s delší jízdou, ale nepojedu stejnou trasou. Jistou novinkou je lávka, menší most přes řeku, díky němuž se dá přejít na polskou stranu.

Tam pokračuje cca 500 m lesní cesta k silnici, která sleduje levý břeh Dzikej Orlici. Je to tu opuštěné podobně jako české straně, větší zástavba je až u Niemojówa. Kdysi jsem tu i s kamarády seděl v hostinci u zbytků velkého statku, ale teď je to jakési prázdné. Dál bych musel přes kopce k Miedzylesiu, ale zaujala mě v blízké zatáčce jakási polní cesta (spíš vyjeté koleje od traktoru). Nedalo by se tu dojít přímo k hlavnímu mostu? Samotná Zemská brána je tu totiž vzdálená asi 300 m. No místy jsem musel dát kolo na ramena (ten karbon je dobrý vynález). Sice trošku s poškrábáním vylezu kousek nad památným mostem, ale úspěch se dostavil.

Do kopce je to na Čihák celkem blízko, už to chtělo nějakej oběd (spíše večeře), cesta pokračuje do Petrovic a nakonec i ten Adam, ale bez vrcholu, jen kofola na Salaši (bufet kousek od hranice). Sjezd do Mladkova a stejně jako dopoledne do Lichkova. U statku už ladí jakýsi bigbít, ale musím pokračovat. Sice jsem zkoumal, nejede-li nějaký vlak na Hanušovice, ale ten už dávno jel a večer nic nejezdí.

Vzal jsem to už přímo po hlavní na Hambálek a stihl to zpátky ještě za světla. No a protože mě docházela baterie v hodinkách, v mapě v příloze je konec v Lichkově.