Lysefjord – opomíjené zákoutí Norska
Když se řekne „Norsko" většina lidí si představí jeho Oslo a jeho Holmenkohlen, Národní park Jotunheimen, západní fjordy, Trolí stezku nebo Bergen a jeho rybí trhy. Málokdo však zavítá ještě o něco jižněji do cípu země v okolí města Stavanger, které je čtvrtým největším městem Norska. Vcelku nedaleko se nachází Lysefjord (norsky Lysefjorden) - fjord u obce Forsand. Na délku měří 42 km a jeho skalnaté stěny spadají do vody až z výšky přes 1000 m. Měla jsem příležitost tento kus KRAJINY Norska navštívit v červenci 2008. Myslela jsem, že mě po návštěvě západních fjordů na Norsku už nic nepřekvapí, ale ono ejhle. Ráz KRAJINY celkem odlišný od středního norska a hlavně hned několik zajímavostí, které jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít.
S partou kamarádů jsme vyrazili od vodopádu Manafossen (cca 60km od Stavangeru) údolím Fidjadalen po turistické stezce na třídení trek právě k nejzazšímu konci fjordu Lysebotn. Vodopád Manafossen je nevětším vodopádem v oblasti Rogaland a v rámci Norska je 9. nejhlubším vodopádem. Padá z výšky 92m a je to opravdu hukot. Ve slunném počasí se nám šlapalo jako v pohádce, pohledy dovnitř údolí a slunečná obloha byly fajn, škoda jen, že na další den byla předpověď deště, ale doufali jsme, že se předpovědi místních meteorologů nevyplní. Stezka se mírně klikatila udolím říčky, která tak nějak nevinně tekla a spontánně se místy rozšiřovala do podoby jezírek, větších či menších, a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že by na jejím konci mohl být vodopád Manafossen. Sem tam nějaký ten brod přes malé přítoky řeky, ale jinak vcelku opalovačka a pohodička. Po krajích stezky bylo mrak velkých borůvek a tak to chvílemi vypadalo spíš na borůvkovou pastvu než výlet. Potkali jsme i dva borůvkáře, kteří měli pro na brašnách připevněno asi 5 borůvkových hřebenů. Zjevně nějací turbosběrači. Čím hlouběji jsme se nořili do údolí, tím více přibývalo rašeliništního podkladu a my se začali místy propadat nohama do vody s rašelinou. Blížil se norský večer a začalo se lehce šeřit. Avšak žádné místo pro stan, natož pro dva nebylo nikde k nalezení. Takže nezbývalo než pokračovat. Výhoda toho, že Norsko je severskou zemí je, že i když jde člověk do pozdního večera, tak stále je vidět na cestu. Nakonec se nám podařilo suché místo najít na skále poblíž horské chalupy Blafjellenden. Zhodnotili jsme, že lehké závětří by bylo a že to snad bude ok. I když kurtovat stan do skály, nic moc. Ráno přišla fronta a tak jsme už od ranních hodin byli pod náporem deště a větru. Náš stan bohužel dělal závětří stanu kamarádů a tak jsme museli držet tyčky, aby se nezlomily, kdežto oni byli v pohodě. Asi po třech hodinách držení jsme zhodnotili, že to nemá cenu vyčkávat a že to lepší nebude a tak jsme vyrazili. Bohužel při skládání stanu přec jen tyčka rupla a bylo vymalováno. Celodenní pochod v dešti, větru a teplotě kolem 15 stupňů nic moc, spíš nic než moc. Navíc ve všudypřítomném rašeliništi nám všem nateklo do bot a kdo měl dobré boty, tak měl aspoň zapařené teplo, někomu se z bot stal průtokový ohřívač a stále klepal kosu. Cesta se lehce horšila, začala více stoupat a také se objevila sněhová pole. Celí zmrzlí jsme došli k horské chatě Langavatn a rozhodně nebylo nad čím uvažovat. Teplo, sucho, postel... vše za příjemných 200NOK, který jsme neváhali dát :-). V chatě byla i luxusní kuchyňka, kde se dalo vařit. Chvíli po nás dorazili dva norští kluci, kteří si s sebou nesli k jídlu sobí maso, tak jsme měli aspoň možnost ochutnat nějakou místní specialitu, ale teda jako nic moc. Ráno jsme se vzbudili do polojasna a věci nám přes noc u místních kamen krásně oschly. Vyrazili jsme na poslední etapu treku. Cesta už se nezdála tak moc obtížná, ale bylo to díky sluníčku, ne však převýšením. Stále tak nějak houpání nahoru a dolu. Pod odbočkou s nápisem Kjerag jsme potkali dva nory, kteří nám naznačili, že ještě zdaleka nepůjdem jen z kopce. Což bylo jasné i pod z toho kopce co nás čekal. Pohled seshora byl však nádherný, byli jsme na hoře Kjerag. Pár fotek do 1000m hloubky z okraje fjordu a hurá na první zajímavost - Kjeragbolten. Kjeragbolten je jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí Lysefjordu. Je to kámen chycený mezi skalami ve výšce 1000m nad zemí o objemu 5m3. Stoupnout si na něj chce trochu odvahy, ale pak když člověk nespadne, je to teda zážitek. Jeden krok a jste na placku. Krom třídenního treku se k němu dá dostat po značené cestě z turistického centra Øygardstølen. Cesta trvá přibližně 2,5 až 3 hodiny oběma směry. Výstup se klasifikuje jako obtížný, některé skalní partie mohou být za deště kluzké. O tom jsme se přesvědčili, když jsme se k Øygardstølen vydali. A vskutku. Množství turistů poněkud uklouzalo místní skály a zpřetrhalo jistící řetězy, takže chvílemi to bylo celkem zajímavé. Øygardstølen je restaurace tesně na okraji fjordu a její Ochoz tyčí do prostoru fjordu. Bohužel k naší smůle už měli zavřeno a také jsme zjistili, že poslední trajekt nám z Lysebotnu (přístavu dole ve fjordu) už ujel. Takže jsme nikam nechvátali a vydali se serpentýnami dolů, abychom zakempovali a chytli ráno první trajekt. Serpetnýn bylo celkem 27 a patří také k zajímavostem fjordu, neboť šněrují kopec velice zajímavě. Součástí je i tunel (o délce asi 1km), kterým jsme šli pěšky, což se asi nesmělo, ale nic jiného nám nezbývalo. A jelikož auta na poslední trajekt už dávno přejela, tak jsme si spočítali, že po jinak slepé ulici těžko někdo pojede. Rozhodně pocit v polovině tunelu zajímavý, jako krtek v díře. Ráno nás přivítalo sluníčko a pohled do fjordu byl o to hezčí. Trajekt nás vzal do civilizace a bylo po výletě. Dalším z výletů, které jsme okolo Lysefjordu podnikli byl výlet za schody ve Florli. Opět jsme zkusili delší a komplikovanější přechod na dva dny a to od vesničky Futesaete na pokraji pohoříčka Hunnedalen. Tentokrát to byla hotová pohodička. I když ráz KRAJINY poněkud monotónní - bílé skály, jezírka, tráva a ovce. Černé ovce, sem tam bílá nebo černobílá :-). Po dvou dnech jsme skončili ve Florli. Trochu oklikou, takže nejprve jsme schody minuli. Ale jelikož trajekt jel až za 2,5h, tak jsme to prubli a zkusili to. Batohy jsme nechali dole a šlapali jsme. Co se týká samotného Florli, tak to je pár baráků, jimž vévodí bílá budova elektrárny, do které je i možný vstup po objednání. Za touto elektrárnou vedou nejdelší dřevěné schody na světě. Je jich 4444 a vedou zpátky na hranu fjordu do výšky 800m. Vedou podél elektrárenského potrubí (kterým se seshora ze zásobního jezera žene voda na turbínu) a také podél kolejí pro vlek věcí nahoru. Jelikož bylo krásně, tak svah neskýtal moc dobré podmínky, protože do nás celou dobu pařilo slunce. A naše naděje, že nahoře bude voda zhasly, když malý potůček podél horní pasáže schodů pramenil v předělávané nádrže pro elektrárnu. Ale zmákli jsme to. Cesta dolů byla rychlá, protože jsme se báli o objednaný trajekt (který se dá objednat ve Stavangeru v hlavní hale doku), který zastavoval jen kvůli nám, protože to byla jakási zastávka na znamení. Trajekt přijel a my byli zpátky u známého ve Stavangeru. Poslední výlet kolem fjordu byl na skalní kazatelnu Preikestolen. Preikestolen je skalní plošina o rozměrech 25x25m čnící ve výšce 600m nad mořem fjordu. Je to snad nejznámější a nejoblíbenější cíl oblasti. Taky to podle toho vypadalo. Komerčně upravená stezka, mraky turistů, včetně těch japonských ve cvičkách nebo žabkách. Cesta nahoru trvala asi dvě hodiny a člověk se rozhodně nemohl ztratit. Vyhlídka z plošiny, kde bylo asi 100lidí byla moc pěkná, i když po zkušenostech z Kjeragu už nepůsobila tak monstrózně, ale pokud bych byla první výlet tady, tak by mě asi taky klesla čelist. Samozřejmě jsem se musela nechat vyfotit na okraji hrany plošiny, abych si alespoň trochu pozvedla hladinu adrenalinu, ale to bylo tak všechno. Každopádně po 14 dnech pobytu v této části Norska jsem byla zase na chvíli naplněna pocitem, že Norsko je zkrátka rájem. Hory, jezera, fjordy.... Kdybych nebydlela v ČR, tak asi bydlím tam.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Forsand
Půjčovna autPříspěvky z okolí Lysefjord – opomíjené zákoutí Norska
