Cesta na Preikestolen

Ten kus skály zná snad každý turista, který se chystal do Norska a hledal informace o tom co určitě navštívit. Spoustě dalším nejspíš přišla obrázková prezentace mailem s popisem nádherné, úžasné, neskutečné a tak podobně. O podmanivé romantické hudbě na pozadí nemluvě. Ať tak či onak skalní vyhlídka Preikestolen (česky Kazatelna, anglicky Pulpit Rock), patří mezi nejnavštěvovanější místa v Norsku. A ani já společně s mým kamarádem jsme toto místo nemohli při naší cestě Norskem vynechat.

K Preikestolenu jsme vyrazili ze Stavangeru. Náš výlet byl pečlivě naplánován na den, kdy předpověď slibovala zcela vymetenou oblohu. První část cesty jsme překonali trajektem do městečka Tau. Protože jsme byli bez auta, využili jsme nabídku jedné z mnoha cestovních agentur, které zajišťují dopravu autobusem z Tau k parkovišti, u kterého začíná cesta nahoru. Z parkoviště jsme celí natěšení vyrazili nahoru. Informační cedule slibovaly dvouhodinový výšlap do kopce dlouhý 3 800 metrů s celkovým převýšením 326 metrů.

Nadšení nás přechází poměrně brzy, protože první úsek cesty jsme se kromě prudkého kopce s cestou přes velké šutry, museli vypořádat i s velmi, ale velmi pomalými turisty. Ti evidentně nedbali varování, že se jedná o poněkud náročnější cestu, na kterou je potřeba pevná obuv a alespoň základní fyzická kondice. Bohužel na úzké cestě bylo velmi obtížné tyto skupinky předběhnout. Nechci, aby to vypadalo, že se nějak povyšuji nad ostatní, ale za skupinkou lidí, kteří si vyšli v mokasínech a malých dámských sandálkách, kteří se doslova drápali na každý z kamenů a postupně si zadýchaně zapalovali cigarety, by asi nechtěl jít nikdo z vás. Osobně si myslím, že tato skupinka se nahoru ani nedostala. Nakonec se nám na prvním odpočívadle podařilo se dostat před ně a mohli jsme plynuleji pokračovat ve výstupu.

Během našeho cestování po Norsku jsme zjistili, že pokud je někde napsáno, že výstup bude trvat dvě hodiny, tak ty dvě hodiny určitě trvat bude. V duchu jsme doufali, že bychom to mohli stihnout rychleji, ale nikoliv. Slunce pálilo, síly a tekutiny rychle ubývaly. Cesta po šutrech vzhůru se zdála nekonečná. Ale vše má svůj konec a před námi se objevilo jezero Tjødnane. Kromě příjemného osvěžení nás potěšila i informace, že největší stoupání a 2,5 km cesty je již za námi. Také se pozvolna začínal před námi objevovat Lysefjord, nad kterým Preikestolen ční. Po krátkém odpočinku se vydáváme na cestu. Tentokrát už nás zastavují pouze krásné scenérie, jenž se před námi objevují a nutí nás pořizovat další a další fotky.

Preikestolen společně s další vyhlídkou Trolltunga (Trolí jazyk) na protějším břehu Lysefjordu jsou považovány do jisté míry za adrenalinové vyhlídky. Co se týče Preikestolenu, tak samotná vyhlídka je velmi bezpečná oproti poslednímu úseku cesty k ní. Ta vede po úzké cestě na kraji svahu a určitý stupeň rizika zvyšují ostatní turisté. Ti již vidí vytoužený cíl před sebou a někteří jsou schopni se nastavit před svými selfie tyčkami do neuvěřitelných poloh bez ohledu na ostatní. Nutno podotknout, že dle norských zdrojů z Preikestolenu zatím dolů nikdo nespadl. Naštěstí ani my jsme se nestali prvními obětmi v historii a konečně jsme stanuli na tom magickém vrcholu. Protože jsme si vybrali opravdu skvělé počasí, museli jsme chvíli hledat nějaké volné místo, kde se budeme moci posadit.

Na fotkách vypadá vrchol vyhlídky celkem nebezpečně, ale když se tam ocitnete, zas tak strašné to není. Osobně mám velký respekt k výškám a při pohybu nahoře jsme neměl sebemenší problém. I okraje skály klesají poměrně pozvolna. Jediným opravdovým nebezpečím je opět pohyb ostatních turistů. První jazyk který jsme zde na vrcholu zaslechli, byla překvapivě čeština. Naše krajany jsme vyfotili a začali se rozhlížet, zda by se nešlo dostat ještě výše na okolní skály. Cestu jsme objevili po krátkém hledání, což vzhledem k počtu turistů se stejným nápadem zase nebylo nic složitého. Opět začínáme stoupat a před námi se otevírají krásnější a krásnější výhledy. Podívat se nad Preikestolen jednoznačně doporučuji. Dokonce jsme si našli i místo, kde jsme byli zcela sami a zespodu k nám jenom doléhali tlumené hlasy z vyhlídky. Seshora je také pěkně vidět puklina procházející celým skalním kvádrem. Sice to vypadá, že by se jedna půlka měla v nejbližších okamžicích zřítit do moře, ale podle geologů to ještě nějakou dobu potrvá.

Bohužel, vše má svůj konec a my jsme se asi po hodině kochání a odpočívání vydali na sestup dolů. Cestou dolů jsme odlovili pár kešek, se kterými jsme se nechtěli cestou nahoru zdržovat. Mně se povedlo u jezera Tjødnane zabloudit, při sestupu po kamenech si málem rozbít ústa, ale nakonec jsme živi a zdrávi stanuli na parkovišti u autobusů. Útokem jsme vzali informační centrum a dozásobili se tekutinami. Asi je potřeba upozornit, že cestou na Preikestolen není žádné občerstvení a turisté jsou tak zcela odkázáni na vlastní zdroje! My jsme s tím počítali a tekutin měl každý z nás dostatek, ale velké vedro nás dokonale vysušilo. Před odjezdem jsme se ještě podívali k blízkému jezeru Revsvatnet na jehož břehu na nás koukala z poloviny zakopaná láhev od Poděbradky.

Závěrem bych chtěl napsat, že výlet na Preikestolen rozhodně každému doporučuji. Nemusím asi příliš radit, že pokud budete mít tu možnost vybrat si den k výletu, zvolte ten s nejlepší předpovědí počasí. Počítejte s tím, že tam rozhodně nebudete sami (pokud nevyrazíte večer nebo za svítání), ale i tak stojí cesta vzhůru za to. Kromě parkoviště se neplatí na cestě žádné poplatky a jediné co musíte investovat, jsou vlastní síly.

Více fotek: tondajezek.zonerama.cz