Luhačovickým Zálesím - 2.Z Pozlovic přes Řetěchov a Pradliska na Maleniska
Po krátkém odpočinku jsem od altánu ulicí Na Drahách scházel dolů do Pozlovic. Na začátku komunikace poklona moderní vile s novodobým „žudrem“ a o něco dál mne při pohledu do zahrady plné roztomilých plastik zvířátek ovládlo deja vu, vracející mou mysl alespoň na chviličku do dětství. Pod křižovatkou ulice Na Drahách a K Přehradě, jsem se zastavil u upraveného místa s malým smírčím křížem nesoucím na čelní stěně reliéf postavičky se zvednutýma roztaženýma rukama. Jedná se o tzv. „Pozlovického zbojníčka.“ Na vedle stojící informační tabuli je možno si přečíst poněkud morbidní pověst, kterak se statečná mlynářka žijící jen se svými syny v Sedlářově mlýně, zbůjníkům se sekerou v ruce ubránila a jednoho z nich připravila o hlavu. Tohle místo mne trošku zmátlo, protože totožný, ale mnohem větší smírčí kříž se má nacházet v lesích severně od Luhačovické přehrady. Už před lety o něm tady na Turistiku napsal článek „Markýz 63“, velmi aktivní přispěvatel ze Šumperka, a proto si myslím, že tady v Pozlovicích stojí jen jeho zmenšená kopie.
Po přelouskání pověsti jsem popošel vzhůru, obešel ohradní zeď a vstoupil do areálu hřbitova, který obklopuje pozoruhodný kostel sv.Martina.
V minulosti bývaly Pozlovice až do příchodu rodu Serenyiů mnohem známější jak blízké Luhačovice. V kronikách je ves Pozlovice poprvé vzpomínána roku 1412, kdy patřila majitelce světlovského panství – Elišce ze Šternberka. Dnes zástavba městyse plynule přechází do té luhačovické. Malebnost sídla a okolní krajiny navozuje představu jakéhosi zapomenutého království, jen to panovnické sídlo tady chybí. Tento nedostatek je velmi působivě nahrazen kulisou velkého kostela zbudovaného na návrší nad obcí.
V místech dnešního kamenného skvostu stával dřevěný katolický kostelík a fara. V době husitských válek se na zdejší velké farnosti, do níž spadaly i tehdy maličké a naprosto bezvýznamné Luhačovice, usadili kališníci, později je vystřídali luteráni a ke katolické víře se zdejší obyvatelstvo vrátilo až o mnoho let později. Pány nového luhačovického panství se stal rod Serenyiů, který se později významně zasloužil o rozkvět lázní.
Pozlovice sice byly odsunuty na vedlejší kolej, ale LP 1642 se místní mohli zaradovat z nového kamenného renesančního kostela, na jehož stavbu penízky věnoval Pavel Serenyi. Zdi chrámu pak více jak dvacet let tiše pozorovaly okolní krajinu a poté byly svědkem pustošivého nájezdu Turků a Tatarů. Ten byl naprosto fatální, neboť za něj kostel, fara a celá vesnice vyhořely. Nedlouho poté kraj zaplavila další ničivá nepřátelská vlna. Tentokrát byli příčinou okolního zmaru kuruci. Teprve po jejich odchodu nastal klid, a když se lidé vzpamatovali ze všech škod, nastala éra pomalého rozkvětu. Někdy v té době byl pozlovický kostel, zasvěcený svatému Martinovi, přestavěn a rozšířen již v barokním slohu. Na západní zdi chrámu jsou vedle vchodu na hladkých podnožích umístěny čtyři obdélné kamenné deskové náhrobky pocházející z éry renesance.
Od chrámu jsem dolů po schodech seběhl na ulici K Přehradě, kde jsem minul restauraci „U Matěje.“ Zrovna sem na polední menu mířilo množství lidí a na tabuli jsem si všiml ceny za Plzeň, jejíž půllitr zde stojí jen 50 kč. V obci je sice pohostinných podniků víc, ale tento se zdál být díky nízkým cenám za jídlo tím nejnavštěvovanějším.
Pak už jsem stanul v centru Pozlovic. Ačkoliv jsou od roku 2008 městysem s 1400 obyvateli, náměstí mu chybí. Jeho absenci imituje střed obce na Hlavní ulici u křižovatky Řetěchovská a K Přehradě. Tady se na západní straně široké komunikace nachází malé prostranství se sochou sv.Jana Nepomuckého, obklopené z jedné strany moderní budovou hasičské zbrojnice se sousedícím malebným starým stavením a z té druhé „Restaurací u Jána“ - restaurace s pizzerií a bowlingem. Naproti se u křižovatky vypíná impozantní budova staré fary z roku 1757 a o kousek dál stylové a členité patrové stavení „Hotelu Ogar“ s restaurací.
Nejvýraznější kulisou zdejšího odpočinkového minirynečku je Hasičská zbrojnice, zbudovaná na nepravidelném půdorysu v roce 1994. Její dvoupatrový objekt má kombinovanou šikmou a obloukovou střechu a je doplněn štíhlou hranolovou věží (na sušení hadic) s „useknutou“ stříškou a hodinami. Hlavní části interiéru náleží vlastní zbrojnici. Ty vedlejší pak veřejnému WC a pronajímaným prostorám. (Jak jsme s ženou při naší návštěvě Pozlovic před léty viděli, tehdy v nich sídlila „Pekárna a cukrárna Merkur“, dnes jsou prázdné.) Místní hasiči oslaví příštím rokem 120 let existence sboru.
Socha sv.Jana Nepomuckého pochází z roku 1774. Kvalitní kamenná práce se skládá z členitého podstavce se skulpturou světce, vypínajícího se ze středu nízké kamenné ohradní zídky s balustrádou. Střední část podstavce je doplněna volutovými štíty a středovou kartuší, jejíž nápis už nelze přečíst. Horní část soklu je ukončena profilovanou římsou. Nad ní je umístěna vlastní skulptura svatého Jana, doplněná u jeho nohou soškou nahého dítěte připomínajícího andílka bez křídel – putta. Světec oděný do typického roucha má pozdviženou pravici a vzhlíží k nebesům. Tato plastika od anonymního tvůrce je díky svému provedení v této končině vyjímečná, protože byla vytvořena ve stylu rokoka.
Z centra Pozlovic mne čekalo do blízkého Řetěchova značné stoupání, protože tato vesnice se rozkládá na hřebeni v nadmořské výši 422 m na odlesněném hřebenu Vizovických vrchů, klesajícího sem od kopce Brda (600 m) s poutním místem Malenisko.
V kronikách je poprvé zmiňována Léta Páně 1412. Název obce nemá nic společného s řetězy: vznikl buď od slova „retovat“ (chránit se, bránit se), kdy při obsazení kraje nepřítelem obyvatelé prchali výš do kopce, aby zaujali obranné postavení... anebo je odvozen od domácké podoby mužského jména Břetěch (Břetislav). V minulosti byli místní živi díky práci na na okolních rozlehlých polích a na pastvinách tu pásávali dobytek. Dnes tu žije okolo 220 obyvatel a ves je místní částí města Luhačovice.
Katastr obce je kupodivu dosti rozsáhlý (533 ha) a v jeho severozápadní části se při hranicích se sousedním Provodovem již mimo vlastní obec nacházejí nejvýznamnější řetěchovské památky.
Tou ze všech nej je 600 m dlouhá Křížová cesta klesající hřebenem k provodovskému poutnímu místu Maleniska. Začíná poblíž chrámu Panny Marie Sněžné u výklenkové kapličky se studánkou, z níž vyvěrá „svatá voda.“ Na prvním zastavení křížové cesty je pod reliéfem s biblickým motivem umístěn arcibiskupský erb. Od něj trasa v délce 200 m poněkud strměji stoupá po úzké kamenité lesní cestě (tady i dál je z obou stran lemována dalšími zastaveními), poté ve svahu zatáčí a dál už je až k hřebeni stoupání mnohem pozvolnější. Nahoře na hřebeni stojí několik posledních zastavení a křížová cesta je zakončena malou lesní kaplí. V jejím interiéru se nachází kopie tak trochu neobvyklého oltářního obrazu z kostela na Malenisku - podoba Bohorodičky kojící svého synáčka.
Při prvním pohledu na kamenné sloupy s kříži a fantastické reliéfy se návštěvník bude domnívat, že se jedná o „klasickou“ barokní cestu, jenže tahle vznikla až začátkem minulého století mezi léty 1917 až 1918. Tato „nová“ křížová cesta nahradila dvě mnohem starší předchozí a navíc se na jejich sloupech objevila (jako připomínka obětí I.světové války) také jména padlých z okolních vesnic.
Jak mé nožky zjistily, od Pozlovic je střed Řetěchova po silnici vzdálen jen slabých 1400 m, ale úvodní třetina (na konec zástavby Pozlovic ukončené u cesty křížem) a ta poslední vedoucí strmě do kopce již v dědině mi daly docela dost zabrat. Bylo před polednem a tudíž už docela horko, slunko svítilo jak hlúpé a stín poskytl jen střední úsek silnice procházející lesem.
U hlavní křižovatky v Řetěchově jsem minul v tomto čase bohužel ještě zavřenou Hospůdku U Dubového stolu, která není jen místním „útulkem mudrců.“ Údajně se v ní má vyskytovat dubový bar, herna pro šipky, promítací plátno a pódium. Na něm v průběhu roku probíhají pravidelné koncerty a zábavy, ať už v rámci soukromých oslav anebo při jiných příležitostech. Na konci prázdnin se tu konají diskotéky pro mládež. Hostuje tu také „Provodovské lidové divadlo.“ Kromě hlavní vnitřní prostory má krčma malou místnost pro soukromé oslavy a její součástí je i venkovní zahrádka. Promítací plátno je určeno ke sledování důležitých sportovních přenosů, ke vzdělávacím seminářům a cestopisným besedám.
U hospůdky stál starý kamenný kříž s plechovým malovaným korpusem Krista a vedle v trávě je umístěn Pomník obětem druhé světové války v podobě prostého balvanu, na čelní stěně s nápisem.
Na novodobou řetěchovskou sakrální památku – kapli zasvěcenou sv.Anežce České jsem narazilo o něco níž v dědině vedle obchodu s potravinami a hasičské zbrojnice.
Jejím předchůdcem bývala zvonice, jenž se roku 1984 nacházela už v tak zoufalém stavu, že se začlo uvažovat o jejím zbourání. Nahradit ji měla nová kaple, která měla stát na dvoře bývalé školy, jenže k realizaci tohoto úmyslu došlo až po sametu. Směrem k silnici vystupuje úzká kvádrová věžička s vitrážovým oknem a otevřeným patrem se zvonem. Je krytá stanovou stříškou, nahoře s křížem.
V příjemném interiéru hlavní oltář supluje velká vitráž světice doplněná po stranách v oknech vitrážemi, jež celkový obraz rozšiřují. Nechybí sošky svatých, modlitební lavice a za zmínku stojí rovněž hezky tvarovaný dřevěný strop.
V současnosti je kaple využívána k májovým pobožnostem, každý pátek v ní probíhají růžencové modlitby a jednou za dva týdny se v ní slouží i mše svatá.
Od svaté Anežky jsem okolo objektu staré sušárny doklesal k nejzápadnějšímu okraji obce a v místech, kde skončil asfalt a byl nahrazen polní cestou, jsem si u zahrady posledního domu prohlédl novodobý obrázek sv.Antonína Paduánského.
Pak už úvozovou cestou lemovanou stromy a křovinami (s občasným výhledem na protější travnatý svah) sestup až k silnici, jež spojuje Ludkovice s osadou Pradliska.
Stavení této místní části Ludkovic jsou rozhozena podél břehů Ludkovického potoka výš v údolí nad vodárenskou nádrží. Dolinou prochází silnice do Provodova. Ve střední části více jak kilometr dlouhého osídlení Pradlisek až k jejich konci komunikace výrazněji stoupá. Tím pádem se 27 domů osady obývané asi 70 lidmi nachází v rozličné nadmořské výšce.
Pradlisko je v análech poprvé vzpomínáno LP 1594. Název je odvozen od místa, kde se v potoce údajně praly potentované bombarďáky a jiné prádlo ozbrojenců a panstva obývajících blízké hrady Rýsov a Starý Světlov.
Elektřina byla do obce zavedena až v období druhé světové války. Od roku 1939 do 1946 tady působil spolek „Družina katolických zemědělců.“ Do roku 1958 osada spadala pod pozlovickou farnost, nyní je součástí té provodovské. Do poloviny dvacátého století byly funkční dva vodní mlýny - „Machalůj“ a „Hrbáčkůj“ (ten spodní se nacházel v dnešním č.p.15), obchod, trafika a až do sedmdesátých let velmi vyhlášená pálenice.
Dnes už jsem tu žádný obchod (natož nějakou hospodu) neviděl. Zato zde mají dvě autobusové zastávky, což je pro obyvatele alespoň nějakou útěchou. Nejbližší obchod s potravinami se nachází v Ludkovicích. Tam je obyvatelům Pradliska k dispozici rovněž domovský obecní úřad, kdežto matrika sídlí v Luhačovicích a na poštu musí místní zajíždět do Biskupic.
Dolinu s Pradlisky obklopují z obou stran zalesněné kopce Vizovických vrchů. Ten nejdominantnější – Oberský (483 m) se vypíná západním směrem přímo nad osadou. Stávalo na něm keltské hradisko z mladší doby železné.
Vlastní památky osady nejsou nijak „světoborné“, ale určitě stojí za pozornost.
Na okraji obce mne ze zahrady hlasitým zařehtáním pozdravila brůna (ale bez rytíře) a jen o kousek dál jsem u silnice narazil na skromný kamenný kříž. V centru Pradlisek pak minul zajímavou budovu hasičské zbrojnice, jejíž součástí je ve svahu nad ní stojící věžička zvonice. Místní sbor byl založen roku 1941. Od 1988 prošla hasičská zbrojnice první částí stavební úpravy kvůli jejímu rozšíření a nové společenské místnosti. Vchod od silnice v patře zkrášlila soška sv.Floriana. Roku 1997 byla dokončená zbrojnice spolu se zvonicí znovu slavnostně vysvěcena.
O něco dál se naproti nad potokem z břehu vypínal kamenný kříž z roku 1873. Nedávno byl vzorně renovován a „barevně“ dokolorován.
Asi 100 m od hasičské zbrojnice jsem si v zatáčce napravo od silnice mohl detailně prohlédnout velmi pěkně upravený vývěr místního Sirného pramene.
Poprvé jej popsal roku 1786 ve své topografii František Josef Schwoy. V díle se zmiňuje o tom, „že má osada Pradlisko 17 chalúpek, ve kterých v 18 rodinách žije 115 duší a také, že tu mají svoji „sirnú kašňu.“ Místní ji nazývali Sirčenou a její vodu nabírali do džbánů či do konvic k uhašení žízně při práci na roli. V domácnostech ji navíc využívali k přípravě těsta, aby lépe kvasilo.
V průběhu toku dějin byl pramen několikrát upraven, dnešní jeho vzhled pochází z roku 2017. Úpravu navrhl a poté realizoval místní šikovný občan Pan Štěpánů. Vývěr je umístěn v kamenné zídce a pod ním se třpytí tůňka s průzračnou vodou. Nad zídkou vystupuje nádstavba s výklenkem, v němž jsou poutníkům k dispozici hrníčky. Bezprostřední okolí pramene je vydlážděno kamenem, nechybí přístupový chodník, bytelné zábradlí oddělující jímku od silnice, lavička k posezení a informační panel. Z něj jsem se dozvěděl vše podstatné o složení zdejší minerální vody a chronologicky seřaděné fotografie přiblížily postup prací při úpravě pramene.
Jak jsem poté zjistil, u pramene sice mé chřípí ovanula mírná „vůně“ po zkažených vejcích, ale jeho voda byla křišťálově čistá a kupodivu i velmi chutná!
Cestou dál a stoupáním přes horní konec osady bylo možno si ze silnice prohlédnout řadu starých dřevěných stodol, které jsou součástí mnoha usedlostí a jež svou malebností doplňovaly již tak příjemný kolorit osady.
Další úsek k zastávce Maleniska už vedl lesem. Tady jsem minul u silnice stojící litinový kříž a poté v místech, kam ještě zasahuje katastr obce Řetěchov i její nejstarší památku – sochu Františka Saleského. Byla zde vztyčena roku 1895, aby připomínala tragédii z 29.ledna téhož roku.
Nepozorností střelce byl na honu nešťastnou náhodou smrtelně postřelen 26-letý starosta obce Kaňovice, pan Kaláč. Pískovcový pomník se skulpturou světce nechala postavit jeho žena (rozená Skovajsová) a financemi na něj přispěl rovněž majitel luhačovického panství hrabě Serényi, jemuž dělal nebohý zastřelený nabíječe. Podle tehdejšího kalendáře se neštěstí stalo na svátek sv.Františka, a proto tu byla umístěna kamenná podoba právě tohoto světce.
V průběhu času byla socha poškozena, ale roku 2009 dokončena její restaurace a po ní znovu slavnostně vysvěcena.
Od skulptury po silnici ještě 700 m zalesněnou dolinou Ludkovického potoka, a pak už jsem – celý uondaný, stanul u krytého přístřešku se zastávkou busu pod provodovským poutním místem Maleniska, odkud mi za čtvrt hodiny jel spoj domů do Zlína.
Přidat do oblibených uživatelů
Luhačovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Luhačovickým Zálesím - 2.Z Pozlovic přes Řetěchov a Pradliska na Maleniska
