Krajinou a obcemi Litenčických vrchů - 2.Z Troubek přes Zdislavice do Hoštic

Svažitá troubská náves mne přivítala zajímavým seskupením památek. Nejprve jsem si tu prohlédl barokní sochu sv.Jana Nepomuckého a Pomník obětem z 1.světové války. Naproti za potokem Pumpíkem stála na velké obdélné terase novodobá kaple Neposkvrněného Srdce Panny Marie. Na horním konci návsi (těsně před zákrutou silnice) pro změnu zase památkově chráněná zvonička a k ní směřovaly mé další kroky. Stavbička připomíná nízkou čtyřhrannou kostelní věž. V přízemí se nachází kaple zasvěcená Panně Marii a její oltář je po stranách na policích doplněn o řadu roztomilých figurek světců. Nad kapličkou se tyčí zvonové patro a objekt je završen mohutnou bání s otevřenou lucernou, nahoře ukončenou křížkem.

V pramenech se uvádí, že zvonice vznikla někdy okolo roku 1800. Po celou svou historii neprošla větší opravou a ta generální se uskutečnila až roku 2008. Při ní nalezeny historické dokumenty a noviny z období „první republiky“... no a tady nastal jistý zádrhel. V textech totiž byla zmínka, že zvonice byla místními farníky vystavěna až roku 1930!

No – ale ať už je historie zvonice mnohem kratší anebo ne, nejdůležitější je to, že v první dekádě třetího tisíciletí prošla celkovou rekonstrukcí a po ní se stala největší ozdobou troubské návsi.

 

 

Dále mne v centru vsi zaujal barevný znak obce na zdi obecního úřadu. Jsou na něm vymalovány dvě trouby (ale ne ty z Jericha!) znázorňující v podobě lesních rohů ty dva zahnuté buvolí z erbu rodu Dubských. Vedle obecního úřadu stojí hasičská zbrojnice.

 

Zdislavice a Troubky byly do jedné obce oficiálně sloučeny až roku 1960, ale propojeny mezi sebou byly už dávno předtím. Jižní zástavba Troubek lemující silnici navazuje na o něco výš v terénu rozložená stavení vsi Zdislavice, o níž se zmínka v análech objevila roku 1349. Po silničce jsem mezi domy pomalu dokráčel na půvabnou zdislavickou náves, jíž dominuje požární nádrž a vedle stojící budova hasičské zbrojnice, zbudovaná z režného zdiva. Pod „hasičárnou“ je na travnaté ploše umístěna barokní socha sv.Josefa, vysochaná neznámým umělcem. Nad zbrojnicí se rozkládá menší parčík s Pomníkem obětí první světové války. Na severní straně návsi mne zaujal starý grunt, zkrášlený v patře mezi okny obrázkem Panny Marie Svatohostýnské.

 

V centru vsi mají i pohostinné zařízení s názvem „Hospůdka U zámku“, ale v době mé návštěvy (zhruba před polednem) ještě nejevilo žádné známky života. Dalo se tu ale posedět ve stínu na venkovních lavičkách, což jsem využil ke konzumaci svačiny a doplnění organismu nikotinem. Po krátkém výdechu jsem po silnici zamířil na návrší k zámku, který je obklopen parkem.

 

Trojkřídlý patrový zámek s mansardovou střechou díky své střídmé architektonické podobě patří k nejmalebnějším feudálním sídlům z osvíceneckého období u nás. Hlavní vchod je zdůrazněn mělkým rizolitem a nad ním umístěným štítem s erbem Dubských. Fasády průčelí bohatě členěny, boční kratší křídla ale mají mnohem skromnější ráz.

Předchůdcem zámku bývala tvrz, stojící zde již roku 1397. Na konci 17.století byla Adamem Karlem z Kopenic přestavěna na skromný barokní zámek. Styl pozdního baroka podstatně změnil jeho vzhled roku 1790 a o čtyřicet let později na něm nechal klasicistní úpravy provést rod Dubských z Třebomyslic. Ty zůstaly zachována dodnes. V okolním parku vyrostly drobné stavby (např.Sofiin gloriet) ještě počátkem dvacátého století. Po válce byl zámek znárodněn a roku 1948 v něm zřízen sociální ústav. Po sametu v restituci vrácen původním majitelům, 2016 prodán a novým majitelem vzorně opraven.

Zámecký areál je sice veřejnosti nepřístupný, ale je možno si prohlédnout hrobku rakouské spisovatelky českého původu Marie Dubské (1830 – 1916), provdané Ebnerové z Eschenbachu. Pro svou zesnulou chuť ji severně od zámku nechal zbudovat její manžel Moritz. Klasicistní hrobka s vnitřní kaplí je do okolního svažitého terénu velmi pěkně zakomponována. Zájemcům bývá otevřena v turistické sezóně o víkendech, dále při slavnostních příležitostech a výročích a také o „Víkendu otevřených zahrad.“

 

Marie Ebner z Eschenbachu se na zdislavickém zámku narodila a poté zde prožila i velkou část svého života. Čato navštěvovala sousední zámek v Hošticích a na návštěvy zajížděla i ke svým příbuzným do Lysic, kde po ní nese název jedna ze zámeckých knihoven. Psala hlavně romány, novely a povídky a díky obdobným tématům ve své tvorbě bývala přezdívána rakouskou Boženou Němcovou. Ta ale na rozdíl od ní žila v chudobě.

Nejznámějším Mariiným románem je „Obecní dítě“, z novel vyniká „Božena“ a z povídek pak ta o psovi, který se nemůže rozhodnout mezi láskou ke dvěma pánům – pytlákovi a myslivci, kteří se navzájem nenávidí. Povídka nese název „Kranbambuli.“

Tvořila i dramata, ale s nimi už takový úspěch neměla. Roku 1899 získala od císaře Františka Josefa I. vyznamenání za umění a vědu a o rok později čestný doktorát na vídeňské univerzitě. V roce 1910 a 1911 byla spisovatelka nominována na Nobelovu cenu za literaturu, v současnosti je u nás ale její tvorba (i když byla českého původu) zapomenuta.

 

Od hrobky jsem se vrátil nahoru k zámku a po klesající silničce se zeleným tur.značením pak sestupoval směrem k vzdálené křižovatce. Komunikace procházela mezi lány a nabídla hezký pohled na zvlněné litenčické pahorky a protější zalesněnou hradbu Chřibů. Silniční křižovatku s hlavní silnicí mezi Litenčicemi a Zdounkami zdobí velmi pěkná kaplička z 18.století se statutem kulturní památky. Díky svému trojúhelníkovému půdorysu, výraznému štítu nad západním vstupním průčelím a klenutému interiéru je sakrální stavbou více než pozoruhodnou, dnes bohužel nacházející se u dosti frekventované asfaltové komunikace.

 

Po ní jsem musel urazit asi 400 m směrem na Litenčice, pak naštěstí zelená zabočila napravo do lesíka a mírně stoupala k Hoštickým kaštanovým alejím. V chládku listnatého hvozdu jsem si chvilku slastně lebedil (v otevřeném terénu totiž byl už docela slušný pařák), ale má radost z blahodárného stínu netrvala dlouho. Značka poté odbočila severním směrem do polí a po stranách byla lemována jen ojedinělými stromy a hustou stěnou z křoví. A těsně předtím, než odbočíla k západu, mi cestu zkřížily mohutné popadané kmeny stromů, které na polní cestě vytvořily téměř nepropustný zátaras. Po bocích to kvůli hustému a trnitému pcháčí obejít nešlo, nezbylo než přelézt kmeny, které byly jak na sviňu rovnou tři spadlé nad sebou. Při sestupu na druhé straně nebylo kvůli vysoké trávě vidět, kam šlapu a při seskoku mi pořádně škublo v noze! Nic vyvrtlého jsem naštěstí neměl, ale namoženého jo, což se projevilo neustálou bolestí při další chůzi.

O něco výš už na mne čekala první hoštická alej.

Jsou celkem dvě a obě plné starých kaštanů a ořešáků. Táhnou se od hoštického zámku směrem k blízkým Zdislavicím a na podzim je rádi navštěvují sběrači kaštanů. V obou alejích podle zjištění dendrologů roste víc jak 290 kaštanů vysokých okolo 17 metrů a jejich kmeny mají obvod od 170 do 300 centimetrů. Stáří stromů je odhadováno na 210 let.

Hlavní alej vede od zámku severním směrem k lesu, dosahuje délky jednoho kilometru a stromy lemují zpevněnou cestu, zvláště vhodnou k procházkám. Tato alej je vzorně udržovaná, což už bohužel neplatí o té druhé, kterou jsem procházel nyní. Její krásné stromy jsou obrosteny houštinami a vysokou travou, což kazilo výsledný estetický dojem. Přitom by byla velmi malebná, protože jí prochází „obyčejná“ polní cesta.

 
Viděné zde mne velmi zklamalo, protože jsem až dosud žil v mylném domnění, že když je něco chráněno, je samozřejmostí se o to i řádně starat...

 

Tahle alej se asi po kilometru kousek nad hoštickým zámkem napojovala na tu hezčí a já si tady v chládku zase chvíli odpočinul, protože tupá bolest v levé spodní hnátě nepřestávala. A přitom dospěl k finálnímu rozhodnutí, že s ní průzkum jen asi 2 km vzdálených Litenčic dnes rozhodně nedám a budu si jej muset nechat na příště. Nakonec budu rád, jestli vůbec přes památky Hoštic dopajdám na jejich dolní konec k busu...

 

Vesničku Hoštice a její rázovité obyvatele dobře známe z komedií Zdeňka Trošky, ale tahle její jmenovkyně leží 17 km od Kroměříže ve svazích Litenčické pahorkatiny. Malebná víska s pouhými 157 obyvateli se může pochlubit mnoha zajímavostmi a památkami, z nichž tou nejvýznamnější je rozkošný zámeček obklopený parkem. Hoštice jsou poprvé zmiňovány 1141 v listině olomouckého biskupa Zdíka.

Tvrz byla zbudována v polovině 14 století a definitivně zanikla za třicetileté války. Na jejím místě na konci 17.století vyrostl patrový barokní zámek. Roku 1788 byl přestavěn v rokokovém slohu a klasicistní pravy na něm provedeny začátkem století devatenáctého. Za Ferdinanda Geisslerna byl hlavně hoštický statek znám mezi chovateli a zemědělci v celé Evropě. Zámecký pán zde totiž vyšlechtil plemeno „jemnovlných“ ovcí, které za napoleonských blokád nahradily vlnu získavanou ze španělských ovcí merino.

Rod Dubských se stal majitelem zámku roku 1875. Známým se stal díky rakouské spisovatelce Marii Dubské (provdané Ebner – Eschenbach), která se sice narodila v sousedních Zdislavicích, ale na zámečku v Hošticích často pobývala a ráda se procházela v blízkých kaštanových alejích. Vyrůstala bez matky (zemřela krátce po jejím porodu) a malá Marie se ji snažila nahradit únikem do světa fantazie, ze kterého pak bohatě čerpala i ve své literární činnosti. Otci bylo její psaní proti srsti, pokládal je v té době za nevhodné pro ženu, a tak Marie často pobývala v Hošticích, kde našla ke své tvorbě tolik potřebný klid. Po její smrti byla v hoštickém zámeckém parku umístěna její busta, na jejímž podstavci je rytina z jejího nejznámějšího románu „Obecní dítě.“

 

Za druhé světové války v hoštickém zámku členové partyzánského oddílu Olga zajali německého generálmajora Dietricha von Millera. Roku 1948 byl zámek rodu Dubských vyvlastněn a vybavení částečně odvezeno do Buchlovic. Interiéry hoštického zámeckého sídla sloužily od 1952 jako „Národní škola pro nápravu vad řeči“ a o rok později se proměnily na dětský domov, který byl funkční až do roku 1996. Nyní je zámek v soukromém vlastnictví, opravený a dobře udržovaný. Ačkoliv je veřejnosti oficiálně nepřístupný a ta si jej tak může i s parkem prohlédnout jen přes mříž u vchodu, přesto „cestička“ do jeho interiérů existuje. Jejich prohlídku je možno si domluvit na e-mailu: luksik.petr@post.cz, a vstupné je dobrovolné.

(Když jsem si na kterémsi webu prohlížel fotografie vnitřních zámeckých prostor, byl jsem utvrzen v tom, že případná prohlídka určitě stojí za to!)

Možná to vypadá dost kuriózně, ale i tyhle Hoštice oblíbili i filmaři. Na zámku se natáčely např. „Četnické humoresky“, „Četnící z Luhačovic“, filmy „Můj strýček Archimedes“ a „Znamení Koně“ a také scény z historického seriálu o Marii Terezii.

 

Další hoštickou zajímavostí byla fara se slunečními hodinami a za ním na konci návrší stojící kostel zasvěcený sv.Jiljí. Ten původní byl Léta Páně 1757 nahrazen mnohem honosnějším chrámem barokním, vystavěným podle projektu Jakuba Pánka. Vnitřní freskovou výzdobu objednal tehdejší majitel panství František Zikmund Žalkovský ze Žalkovic a úspěšně se jí zhostil malíř František Antonín Šebesta.

Orientovaný kostel se skládá z lodi s nízkou hranolovou věží zakomponovanou do západního vstupního průčelí a na protilehlé straně z obdélného odsazeného kněžiště.

K němu jsou připojeny přízemní obdélné sakristie. Hladká fasáda kostela je členěna lizénovými rámy. Kněžiště a loď zaklenuty valeně mezi pasy, které dosedají na pilastry a zkosené pilíře s římským kladím na ionských sloupech. Klenbu lodi krášlí lunetová zrcadla s malovanými vázami a průhledy na oblačné nebe s andílky. Klenbu kněžiště pokrývají symboly patrona kostela - svatého Jiljí. Věž zvonice je završena jehlancovou čtyřbokou helmicí, kostel chráněn střechou sedlovou, která je nad presbytářem zvalbená.

Chráněnou nemovitou kulturní památkou se hoštický kostel sv.Jiljí stal v květnu 1958. Je kvalitní ukázkou pozdně barokní architektury s prvky prolínajícími se již s klasicismem a cennou vnitřní výmalbou. V interiéru se zachoval barokní a rokokový mobiliář, který si díky otevřené předsíni může prohlédnout každý návštěvník.

 

Jen o kousek dál od chrámu stojí v místech zrušeného hřbitova hrobka Geislernů - Thurkheimů, mající podobu otevřené kaple. Byla založena v první třetině 19.století. Zaujala mne z ní hlavně velmi pěkná kamenná plastika ženy „plačky“, navazující svou formou na barokní náhrobkové kompozice. Dílo bývalo přisuzováno brněnskému sochaři Ondřeji Schwaiglovi, ale po detailním průzkumu od toho upuštěno a autor zůstal neznámý.

 

V centru vsi jsem narazil na trojúhelníkové prostranství imitující náves, z jejíhož středu se vypínalo sousoší Piety. Tato pozdně barokní práce v minulosti stávala u hřbitovní zdi. Po přestěhování na náves olemována kamennou ohradní zdí s vystupujícími hranolovými sloupky. Sousoší se sedící Pannou Marií objímající svého ukřižovaného syna je sice menším, zato ale kvalitním sochařským dílem s poněkud neobvyklou kompozicí

Cestou k autobusové zastávce jsem před rodinnými domy minul spoustu velmi pěkně a nápaditě upravených předzahrádek a u hlavní silnice narazil na působivý kamenný památník, který není vyznačen na Mapách.com., a je věnován Padlým v 1.světové válce.

 

Protože mi do odjezdu busu do Kroměříže zbývala ještě půlhodinka času, nechtělo se mi na něj čekat pod rozpálenou střechou zastávky a prošel se vhůru dědinou směrem k Litenčicím, kde jsem narazil na chladivý ovocný sad.

Po návratu byla lavička zastávky obsazena čtyřmi uklebetěnými stařenkami, které si snad mého příchodu ani nepovšimly. U nás na Valašsku bych byl už dávno podroben výslechu s řadou dotazů „odkud jsem, proč jsem tu a kam jedu“, ale hanáckým babkám to bylo očividně jedno.

 

No a co, aspoň jsem si před cestou k domovu užil trochu duševního klidu...


(A bylo ho třeba. Po příjezdu busu jsem se usadil na sedadlo za řidičem, hleděl na ubíhající krajinu a oddal se snění. Ze Zdounek jsme směrem k Ratajím projížděli zezadu okolo zámku, když tu najednou řidič dupl na brzdu a moje hlava zaduněla nárazem o přepážku. Pohlédl jsem zvědavě z okna, chtěje zjistit, koho jsme to právě nepřejeli... a on to byl páv, který zdrhnul ze zámeckého parku a vydal se na toulku do okolí!)