Když se Dny evropského dědictví změní v jeden den v klášterní národní kulturní památce s několika bonusy k tomu (Olomouc)

klášter Hradisko • Fotografie (58) • Foto: markyz63

Jedna z akcí, která vždy v první polovině září přinutí příznivce historických památek a zajímavých objektů celkově zpozornět se nazývá Dny evropského dědictví. Pro nás – šumperské – se nabízí jako nejschůdnější řešení vyrazit do Olomouce, jejíž nabídka je tradičně pestrá a bohatá. Na své si zde přijdou zejména příznivci kostelů, klášterů, technických památek a muzeí i galerií, ale zkrátka rozhodně nepřijdou ani obdivovatelé staveb fortifikačních, milovníci skleníků a botanických zahrad nebo „členové fan clubu“ zdejší univerzity. A k tomu je nutno ještě přidat komentované prohlídky a procházky s průvodcem.

Popularita této akce zřejmě narůstá geometrickou řadou, protože ranní vlak ze Šumperka byl v sobotu 7. srpna 2024 až nečekaně plný a kolem nás se ozývaly jen natěšené hlasy, opakující si pro jistotu svůj připravený denní program. A jak jsme později zjistili, někteří do hanácké metropole vyrazili již o jeden dopravní spoj dříve, aby toho stihli navštívit více než dost, zatímco jiní, místní, raději ani nevytáhli paty z baráku (a nelze se jim ani moc divit, protože je na této akci stále více a více přelidněno) ...

I my si předem určili pozoruhodné a více než navštíveníhodné atrakce ... a původně dosáhly počtu více než 30 kusů. Ty jsme postupně zredukovali na necelou desítku a nakonec jsme se podrobněji věnovali pouze dvěma (nějaké bonusy jsme si, samozřejmě, neodpustili). Na poslední chvíli jsme se totiž rozhodli, že hned ráno vyrazíme na Hradisko, kde jsme nakonec pobyli několik hodin. Tím byly naše další aktivity docela omezeny a navíc jsme museli Olomouc opustit dříve než obvykle, protože jsme následující den odjížděli na dovolenou a bylo potřeba dobalit a trošku spočnout ...

Jako první se nám do cesty postavil evangelický kostel nad olomouckou Náplavkou. V patře umístěná „modlitebna“ českobratrské církve je velmi zajímavou stavbou, která vznikla v letech 1914 až 1920 podle plánů berlínského architekta Otto Kuhlmanna. Interiérová podoba je ovšem výsledkem Bartákových úprav z roku 1988. Už jen proto, že v tomto kostele jsme byli poprvé v životě, to byl start více než zdařilý. A potom již následoval přesun proti toku řeky Moravy ke Klášternímu Hradisku.

Dnešní vojenská nemocnice (funguje zde od roku 1802 a je tak nejstarším zařízením svého druhu v ČR) je bývalým premonstrátským klášterem i národní kulturní památkou a je řazena mezi nejvýznamnější barokní stavby ve střední Evropě. Hradisko bylo původně klášterem benediktinů, který založil již v roce 1078 olomoucký kníže Otta I. Sličný se svou manželkou Eufemií Uherskou. Původní gotický klášter víceméně zlikvidovali Švédové během Třicetileté války, takže v roce 1659 musela být zahájena stavba areálu nového, barokního. Jeho dominantní centrální věž však vznikla až v roce 1702.

Vzhledem k tomu, že jsme zde byli poměrně brzy, procházeli jsme si bývalý klášter – alespoň ze začátku – v klidu, pohodě a bez těch nejhorších tropických veder. Později již počet návštěvníků narůstal téměř geometrickou řadou (i slunce se snažilo ze všech sil, aby padl další zářijový teplotní rekord), ale díky rozlehlosti areálu jsme se všichni v pohodě vešli. Viděli jsme toho opravdu hodně a navíc na schodech patřičně procvičili dolní končetiny. Těch schodů byla v součtu snad tisícovka, protože jen při výstupu na věžní vyhlídku jich absolvujete 192 (a dvakrát).

Na rozdíl od běžných placených prohlídek Hradiska se tentokrát chodilo individuálně, což bylo – minimálně pro mě – jednoznačným pozitivem. Postupně jsme si prohlédli Slavnostní sál se zdobnou „předchodbou“ neboli předsálím, Tereziánský pokoj v jihozápadní věži, Dvorní a Kapitulní kapli, dvoje sklepení (v jednom bylo pravé nefalšované Peklo i s čertovou zahrádkou), Andělské schody, vyhlídkovou centrální věž, sakristii, boční oltář sv. Augustina z někdejšího kostela Panny Marie, kostel sv. Štěpána, knihovnu, zahradu s dvojicí velmi zajímavých kašen a zahradní kaplí nebo hospodářský dvůr, který v současnosti mj. funguje jako záchytka a detox. No, člověk by asi měl vědět, do čeho jednou půjde ...

Celkově se dá říct, že klášter charakterizují sochy (např. J.J. Heintz nebo Josef Winterhalder), štuky (Baltazar Fontana) a fresky či nástropní malby (mj. Paul Troger, Daniel de Grann nebo Michael Fissé). Líbit se tu prostě musí snad každému, tedy i nám, kteří jinak „baculaté“ baroko zase až tak moc nemusíme …

S návštěvou Hradiska máme spojenou ještě jednu celkem veselou „událost“. V popisce k Zahradní kapli bylo uvedeno slovo HŘBYTOV (jak napsala moje dcera, udělat v tomto slově hrubku už je docela umění – a na olomouckém Hradisku evidentně takové umělce mají). V té chvíli jsem si hned vzpomněl, že běžný Hanák bývá většinou popisován jako člověk poměrně zámožný, ale také lehce poťouchlý a velice líný (omlouvám se svým pracovitým přátelům z Hané, ale tak praví „moudré knihy“). Zde se tato vlastnost dostatečně silně projevila, protože asi všude jinde na světě by tato popiska ihned zmizela a byla nahrazena verzí bez hrubek. Tady se jen vesele počítalo, kolik lidí na tuto „odpornost“ upozorní (to byla ale jen taková kuriozitka, protože veškerý zdejší personál byl až neskutečně příjemný, vstřícný a plně profesionální)...

Po návštěvě Hradiska bylo více než zřejmé, že už toho moc nestihneme. Vydali jsme se pěškobusem zpět do centra města a alespoň na malou chvíli zaskočili do Arcidiecézního muzea. Tady jsme si jen prohlédli krátkodobou expozici starých tisků v kapli sv. Jana Křtitele, prošli křížovou chodbou, které teď velmi sluší instalace pozdně gotického sousoší Kristus na hoře Olivetské, a pozdravili mou krásnou ochránkyni ze Šternberka.

Potom jsme už ucítili, že nás zasáhla choroba diagnostikovaná jako Dávivá žízeň. Ovšem dát si po poledni v centru Olomouce pivo není zase až tak jednoduchou záležitostí – dokonce i slavná Ponorka otevírá až v 16,00 hod. Narazili jsme sice na desítky otevřených kaváren (horká káva je sice v letním vedru jistě velmi osvěžující, ale my chtěli spláchnout prach normálním pěníkem), ale na pivo jsme narazili až na hlavním – tedy Horním – olomouckém plácku.

Na náměstí se vesele prozpěvovalo a jakýsi dívčí sbor nám dokonce předvedl, že umí i klasické rock´n´rolly nebo veselou muzikálovou Mamma mia od ABBY (předtím jsme ovšem museli protrpět pár lokálních záležitostí typu Čí jsou hode, naše hode …). V té chvíli nám na Horním náměstí velice chutnala dokonce i ta poslabší jedenáctka z plzeňského pivovaru.

Po nedlouhém odpočinku a osvěžení jsme vyrazili do Hejčína, přesněji na zdejší Cyrilometodějské náměstí. A ještě přesněji do kostela sv. Cyrila a Metoděje. V této velmi zajímavé stavbě brněnského architekta Josefa Šálka z let 1929 až 1932 jsme byli také poprvé v životě. A přitom se jedná o dominantu, která nám při příjezdu do Olomouce po silnici vždy již z dálky hlásí, že jsme téměř na místě.

Celý kostel je dlouhý 72 metrů a jedná se v podstatě o trojlodní baziliku s 65 m vysokou věží. Za jeho nejzajímavější části bývá označováno sousoší sv. Cyrila a Metoděje od Julia Pelikána a hlavní oltář i vitráže v kapli Panny Marie od Jana Köhlera. Oltářní obraz tvoří mozaika o rozměrech 8,7 x 7,2 m. Zpřístupněná byla i chrámová krypta se sarkofágem někdejšího olomouckého arcibiskupa Leopolda Prečana (+1947). Celkově jednoznačně palec nahoru, protože tato neoklasicizující meziválečná moderna se nám opravdu moc líbila.

V té chvíli už nám zůstával čas jen na poslední krátkou zastávku, kterou jsme již chtěli mít v dosahu tramvaje. Nakonec jsme se rozhodli pro návštěvu Muzea moderního umění, kde jsme jen nakoukli na pár záležitostí z letošního Trienále (zaujalo zejména Kušmirowského dílko Past future anabáze a několik zápůjček z galerie v německé Bochumi).

Tím byl náš vymezený čas vyčerpán, přesunuli jsme se na nádraží a potom vlakem do Šumperka. Tady se nám nechtělo čekat na autobus, takže jsme si nakonec denní počet kroků zvedli na hodnotu přesahující 20 tisíc. A i povinnou krátkou tiskovku na Koupáku jsme ještě v pohodě stihli ...

(psáno v září L.P. 2024)

Poslední aktualizace: 10.9.2025

Když se Dny evropského dědictví změní v jeden den v klášterní národní kulturní památce s několika bonusy k tomu (Olomouc) na mapě