Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 19. den – Slezské Beskydy: téměř 6,5 km dlouhý výlet: Nýdek-Dziol - památník Jiřího Třanovského – horská chata Čantoryje – rozhledna Velká Čantoryje - Dziol

Dnešní noc moc klidná nebyla. Ještě před půlnocí nás vzbudil děsný liják, dokonce i Otu, kterého jen tak něco nevzbudí. Pak nás probudilo horko. Místo, aby se ochlazovalo, tak se otepluje. Trochu otevíráme zadní dveře, tudy nám sem nenaprší. Tedy většinou.

K ránu nás vzbudilo hlasité hřmění a další liják. Vstáváme v osm. Přímo neprší, ale drobně mrholí. Mraky se válí tady v údolí. Chvíli nebyly skoro vidět ani skokanské můstky. Snídáme a přemýšlíme, co dál. Zámek tady žádný není, muzeum je až v Jablunkově. Nakonec jsme se rozhodli, že ještě nemáme vše mokré a že půjdeme na výlet. Přece nebudeme sedět celý den v autě a nadávat, jak je hnusně. Včera jsme v dešti šli asi 7 km. Zhruba tak dlouhý výlet máme naplánovaný i na dnešek, pokud půjde zaparkovat dle našich představ. Třeba nebude pršet celý den.

Ráno nespěcháme. Zhoršit počasí se už asi ani nemůže. Po snídani dávám ještě kávu. Najednou máme návštěvu – jeden ze zdejších zaměstnanců pro něco přišel a zašel k nám. Dozvěděli jsme se, že tento prostor chodí majitel sportovního areálu kontrolovat a že by se mu asi nelíbilo, že tu spíme. Snad tu nebyl jen proto, že prší.

Po snídani jedeme do centra Nýdku, kde je infocentrum. Na severním okraji obce je parkoviště, kde začíná 10,5 km dlouhá naučná stezka Rytířská. Je to částečný okruh přes vrchol Velké Čantoryje, kde je rozhledna. Je na ní 7 zastavení, které jsou věnovány přírodě, historii a pověstem. Jméno Rytířská je podle rytířů, kteří spí v hoře a čekají, až budou povoláni na pomoc lidem v tomto kraji.

Kdyby bylo hezky, tak bychom si asi prošli celou naučnou stezku, takhle zkoušíme, kam dál by se nechalo ještě autem dojet. Nakonec to vyšlo. Jsme na rozcestí Dziol, je tu dokonce místo pro 2 - 3 auta. Kdyby nepršelo, nechalo by se tady i přespat. Proti původnímu plánu ušetříme 4 km a převýšení 200 metrů. To je docela sympatické, zvláště v tom dešti. Horší je, že začínáme rovnou do prudkého kopce. Snad to zvládnu a snad se sobě neztratíme, klesnou-li mraky ještě víc.

Předpokládáme, že výhledy dnes nebudou, ale v okolí je víc rozhleden, takže snad o ně nepřijdeme. Otovi stačí, když ji uvidí, aby si ji mohl na svém seznamu odškrtnout.

Vyrážíme v dešti a mracích po NS a současně po červené. Míjíme kousek od cesty studánku Na Rytířské stezce. Ani se k ní přes mokrou trávu nesnažíme přiblížit. Jinak jdeme poctivě po značce, nic nevynecháváme. Proto i přes nepřízeň počasí odbočujeme vlevo a přes bezejmenný vrchol jdeme prý 100 m ke skále, kde je památník Jiřího Třanovského, evangelického kněze a barokního spisovatele, který se narodil r. 1592 v Těšíně. Ze své farnosti ve Valašském Meziříčí musel kvůli své víře opustit Moravu, byl nucen odejít i ze Slezska. Usadil se nakonec na Slovensku v Levoči, kde vydal svá nejproslulejší díla, mezi nimi i kancionál Cithara Sanctorum (Citara svatých). Na tomto místě se v 17. století v době náboženské nesvobody tajně scházeli evangelíci ke své bohoslužbě, při které se kromě bible četl i právě tento jeho kancionál.

Cesta je kamenitá, musíme jít opatrně, abychom někde po mokrých kamenech neuklouzli. Než jsme došli zpátky na rozcestí, mrholení přešlo v déšť. Nevadí. Jdeme. Stoupáme a stoupáme. Z rozcestí Pod chatou Čantoryjí máme pokračovat po žluté. Rozcestník tu chybí nebo v těch mracích není vidět. Máme však tablet s mapou, kde kontrolujeme, kudy máme jít. Stoupáme dál po žluté a stále v dešti. Míjíme několik srubů v části zvané Zakámen a stoupáme dál.

V zatáčce nás informační tabulka nabádá, abychom si to k rozhledně zkrátili. Jenže cestička je uzounká, sotva znatelná. Raději jdeme po značce. Co kdyby byla nahoře otevřená horská chata. To by bylo příjemné, i když tomu moc v tomto počasí nevěříme.

Konečně už stoupáme k chatě Čantoryje. A je otevřená. To je příjemné. V chatě neprší, ale teplo tu není. I když prší, venku je teplo a došla jsem cela zpocená. Naštěstí mám s sebou suché triko. Převlékám se a je mi fajn. Opírám se o teplou kožešinu. Co víc si mohu přát.

Historie vzniku chaty je víc než zajímavá. R. 1904 postavil německý turistický spolek na hřebeni na polském území turistickou chatu. Když r. 1918 po vzniku Československé republiky došlo ke kartografickém měření, bylo zjištěno, že chata stojí asi 10 metrů za hraniční čárou, takže na území ČSR. I když tehdejší režim vyžadoval přísné dodržování hranic, zůstala chata stále cílem turistických výletů i pro Poláky. Když byla na hřeben r. 1967 postavena lanová dráha z polského lázeňského města Ustroň, nelegální návštěvnost chaty se ještě zvýšila.

Překvapilo mne, že i dnes v tomto nečase je tu několik lidí. Ještě víc nás překvapilo, jak velký tady mají výběr piv - točených, v lahvi i plechu. Dáváme pivo pivovaru Koníček. Já konopnou 11, Ota Ryzáka 11 a Višňáka 10,5. K tomu jsem si dala langoš. Ota si s sebou koupil ještě plechovku Czantoryje z pivovaru Radas ve Stříteži (má odlepovací etiketu), kde jsme se včera zapomněli zastavit. Nepospícháme, venku je pořád stejně mizerně. A mně se podařilo téměř usušit propocené oblečení.

Nakonec přece jen vyrážíme. Chvilku to vypadalo, že pršet přestává, ale dlouho toto zdání nevydrželo.

Pokračujeme po žluté a po NS – zpočátku skoro po rovině, ale pak zase do kopce až na vrchol a na rozhlednu Velká Čantoryje. Tento vrchol je nejvyšším vrcholem české části Slezských Beskyd. Shodli jsme se na tom, že jsme doufali, že se dostaneme nad mraky. To jsme byli oba naivní.

Tady to žije. Otevřen je bufet a dokonce i rozhledna. Byla postavena r. 2002. Současně byl postaven i srub s občerstvením a zastřešené odpočinkové místo. Železná rozhledna je vysoká 29 m a na zastřešený vyhlídkový ochoz ve výšce 21 m se musí vystoupat 118 schodů.

Je tu pár Čechů, ale více Poláků. Z rozhledny dnes sice není nic vidět, ale to jsme čekali, tak nás to nepřekvapilo. Za slušného počasí je vidět do Polska. U nás je vidět Třinec, Český Těšín a v dáli Ostrava. Za dobré viditelnosti je dokonce vidět Babí hora - nejvyšší vrchol Oravských Beskyd, Praděd, někdy i na Slovensku Roháče, Malá Fatra i Nízké Tatry. O tom všem si dnes můžeme nechat skutečně jen zdát. Jsme rádi, že vidíme nejbližší stromy a pod rozhlednu.

Za odměnu si kupuji Čantoryjskou ořechovku s hezkou etiketou s rozhlednou. Prostě jsem neodolala. Dokonce jsem dostala i ochutnat.

Původně jsme si chtěli udělat okruh - pokračovat kousek z kopečka po červené a po NS odbočit. Naštěstí mne napadlo zeptat se zde, jak cesta vypadá. Dozvěděli jsme se, že červená dobře, ale NS je málo používaná, je zarostlá, travnatá, je tam i křoví. V tomto počasí nám to paní nedoporučila. Je dobře, že to víme. Měníme plán a vrcíme se stejnou cestou.

A aby se nám dobře šlo, dáváme pivo i tady – mají tady také pivo pivovaru Koníček. Tentokrát já dávám Višňáka 10,5, Ota Grošáka 14. To se nám to bude z kopce dobře kutálet.

Nekutáleli jsme se, ale kolena při tom klesání docela trpěla. Občas jsme si dali ostružinu. Stále však prší. Mám dojem, čím kratší trasu jdeme, tím ji jdeme déle. K autu jsme došli po 15. hodině. Jenže my skutečně nespěchali. V tom dešti se nedá pořádně nic dělat. Lepší tedy bylo posedět nahoře u piva. Tajně jsme doufali, že během dne přestane, ale to se nestalo. Navíc mraky klesají víc do údolí. Vidíme toho ještě méně, než když jsme odcházeli.

K auta přicházíme mokří, zpocení, ale vlastně spokojení. Že prší, to vlastně až tolik nevadí. I ty zamlžené obrázky mají vlastně svoje kouzlo. Jenže odjet nemůžeme, Ota má ještě 4 promile, já 2. Ale ani moc odjíždět nechceme. Cestou jsme zjistili, že z rozcestí Dziol, kde parkujeme, se nechá jet autem ještě kousek dál a tam na rozcestí cest je na zdejší poměry velký prostor, kde se nechá zaparkovat. Dokonce tak velký, že nejsme přímo pod stromy. Jsou sice všude okolo, ale nefouká to, tak snad na nás nic nespadne. To by na nás něco mohlo spadnout i při jízdě po silnici. Dokonce ani neřešíme, zda nejsme náhodou v CHKO nebo v národním parku. Jednak jsme na to ani nevzpomněli, ale kdo by to tady v tomhle počasí kontroloval.

Jdu vařit polévku, Ota poslouchá rádio. Pršet má i zítra. To jsou vyhlídky. Je ale pravda, že déšť je třeba, v lese je skutečně sucho. I teď je v lese vlhko jen pár cm. Ale proč neprší jen v noci? No, jeden si moc vybírat nemůže.

Jediná výhoda je, že v noci snad nebude horko. Teď je venku 15 stupňů. Tak se snad konečně vyspím. Když nebudou padat stromy, klid by tu být měl. Nahoru na chatu a na rozhlednu toho snad v pondělí ráno moc jezdit nebude. Horší je, že to vlhko zaleze všude. Vlhké je i to, co jsme z auta ani nevyndali. Ale můžeme být rádi, že nespíme pod stanem nebo dokonce pod širákem. Ti jsou na tom určitě výrazně hůř.

Po večeři se do mne dala zima, že jsme si dali místo piva svařák. V 8 hodin je venku 14 stupňů. Až na jeden okamžik, kdy skoro nepršelo, prší stále, dokonce hodinu lilo jako z konve, v dálce jsme slyšeli bouřku.

Před 9. téměř přestalo, rychle se stěhujeme dozadu a jdeme spát. Okolo nás náhle padá mlha – nebo to jsou mraky? Těžko říct. Když to bude takhle pokračovat, tak zítra nevyjedeme – nepoznáme, kde je silnice a kde začíná zalesněná rokle. Ale zůstat tu nechceme. Potřebujeme se dostat na nejvýchodnější bod.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 19. den – Slezské Beskydy: téměř 6,5 km dlouhý výlet: Nýdek-Dziol - památník Jiřího Třanovského – horská chata Čantoryje – rozhledna Velká Čantoryje - Dziol na mapě