Jedeme na sever - 8. den: Tuhaň - rybník Kačák; Knovíz - Husova skála a skalní reliéf Knovízský drak; Třebichovice - bývalá úpravna lomového kamene a rozhledna - vyhlídka Jehla

V noci bylo jasno, v autě klesla teplota ke 14 stupňům. Peřina byla dobrá volba.

Když v devět vstáváme, je lehce zataženo, ale fouká silný ledový vítr. Je mi jasné, proč mne v noci pobolívala hlava. Ale spala jsem dobře, to je hlavní.

Zatímco já piji svoji ranní kávu, Ota se jde podívat do lesa, jestli nenajde nějaké houby. Včera jsme konečně nějaké našli, tak chce zjistit, zda bude mít štěstí i dnes. Nemá sbírat mokré babky. Ale rostou jen babky, takže jich přinesl plný pytlík, ale hned hlásil, že ty mokré tam nechal, že nese jen dnešní. Těch malých dnešních tam bylo dost, ale byly tam i starší, ale v dobrém stavu. Rozpůlila jsem je, dala je na víko a na bednu pod postel, tam je relativně chladno. Sluníčko vylézá, začíná být horko.

Mezitím mi z Plzně volal syn, že mají zralé slívy, že je jich moc, ať si pospíšíme domů, ať z toho také něco máme. Dva roky strom neplodil, už uvažovali, že ho porazí. Jako by to tušil. Tolik jich prý dlouho neměl. Doma musíme být nejdéle ve čtvrtek. Zkrátíme to, vrátíme se o den dřív a ve čtvrtek se u nich zastavíme. Stejně se na ta naše mrňata už těším.

Zatím se držíme našeho plánu. Odjíždíme.

Vracíme se domů téměř po stejné trase. Něco z itineráře jsme pro nedostatek času přeskočili, to jsem předpokládala. Proto jsem nic na zpáteční trasu neplánovala. U OMV v Mladé Boleslavi doplňujeme naftu. Auto má taky žízeň. Pokračujeme dál na jihozápad.

Ještě jsme toho moc nenachodili, ani neviděli, ale už máme hlad. V Byšicích opouštíme hlavní silnici a jedeme do Tuhaně, kde u rybníku Kačáku na příjemném posezení ohřívám těstoviny. Tím jsem uvolnila hrnec. Mám teď v čem podusit ráno nalezené houby. Do večera vychladnou, abych je mohla dát do lednice. Do zítřka tam určitě vydrží.

Než jsem je zpracovala, šel se Ota podívat k rybníčku. Vznikl mezi dvěma světovými válkami, kdy zde byl vytěžen písek. Je napájen jen spodní vodou, takže v období sucha se jeho vodní hladina snižuje. Na koupání asi není, ale žije zde spousta ryb (kapr, úhoř, cejn, amur, plotice, sumeček), ale také žáby, hlavně ropuchy.

Sluníčko začíná zalézat za mraky, stále to fouká, ale už to není ledový vítr, stále je skoro vedro. Jsem zvědava, co nám počasí připraví.

Pokračujeme v cestě na jihozápad. Chtěli jsme se zastavit v Kralupech nad Vltavou. Je tam několik zajímavých domů a synagoga. Nejdřív nám to prodloužila objížďka, pak není kde zaparkovat. Jsou 3 hodiny, ve městě je blázinec. Vzdáváme to.

Jedeme do přírody. Ta nás nezklame. Jenže dnes je asi nějaký hrozný tlak. Pobolívá mne hlava a celkově je mi nějak divně. Nejradši bych si dala slivovici, ta by mne srovnala, jenže právě tu nesmím. Tak dál trpím. A se mnou i Ota. Pletu si vlevo, vpravo, podle toho i naviguji. Asi 3x jsme odbočili špatně, jednou to popletl i Ota. Konečně jsme v Knovízu, tedy ve správné vsi, ale samozřejmě opět na špatné odbočce. Nechá se tu však zaparkovat a to je to hlavní. Východně od obce, skoro ještě v obci, jsou zajímavá skaliska. Od auta to nemáme daleko. Ota už ví, že jak jsou někde skály, že je musím vidět.

Oblast Knovízu byla osídlená již v mladší době kamenné. To dokazují nálezy staré zhruba 6000 let. Jako dědictví mohylové kultury v mladší době bronzové tady vznikla Knovízská kultura. Patří k jedné z nejvýznamnějších kultur našeho pravěku. Z období mezi lety 1300 - 900 let př. n. l. bylo nalezeno velké množství keramiky, hliněná závaží, používaná při tkaní, spálená zrna obilí, drtidla k mletí obilí, nádoby na odlévání bronzových výrobků a dokonce i pozůstatky lidských těl. Hlavním zdrojem obživy bylo převážně zemědělství, chov dobytka. Z bronzu vyráběli zbraně i šperky.

První písemná zmínka o obci je již z r. 1088. Kostel Všech svatých tu byl postaven ve 14. století. V polovině 19. století byl přestavěn. Jeho podoba se výrazně změnila.

My jsme do obce nešli. Jdeme po cestě okolo domků, vlevo je lesík. Náhle žasneme, kde se tu najednou vzala ta obrovská pískovcová skála. Husova skála - to jsou dvě pískovcové skalní věže. Na vlastní nebezpečí se prý na ně nechá vystoupit. Já se o to výjimečně nepokusila, výstup by pro mne byl asi hodně náročný. Stačilo mi, že jsem je v mezích možností obešla. Místu se říká i Husova kazatelna. Podle legendy prý zde Mistr Jan Hus pronesl kázání při cestě do Kostnice.

Věže jsou vhodné k horolezectví. 29 lezeckých cest má obtížnost I-VIIIc pískovcové klasifikace.

Pokračujeme asi 250 m dál lesíkem ke skalním reliéfům. Je tu Knovízský drak, je tu i erb. R. 2022 během 5 měsíců to zde do pískovcové skály vytesal amatérský umělec David Cimrman, protože se mu nelíbila nevhodně pomalovaná skála. Použil k tomu starou zednickou špachtli po dědovi. Zjistil, že mu to s ní jde lépe než s profi nářadím, které je určeno pro sekání do skály. Proč draka? Podle novodobé pověsti právě zde bydlel drak. Bylo to děsivé zvíře s dlouhým hadovitým tělem, ostrými drápy a ohnivým dechem. Terorizovalo zdejší obyvatele a žralo jim dobytek. Obyvatelstvo od draka osvobodil statečný rytíř Horymír. Drakovi podstrčil ovci naplněnou sírou. Ta spálila drakovy vnitřnosti.

V lese o kus dál mají být ještě lesní jezírka, které pan Cimrman zachránil před zánikem. Vznikla snad prý už někdy ve středověku, kdy se zde těžil pískovec pro stavbu prvních domů a cest. Byla zarostlá, hrozil jim zánik. Během jednoho roku prostor jezírka i okolí vyčistil a odvodnil umělým výkopem. Dnes má stěny z pevného pískovce a spodní prameny jezírko plní křišťálovou vodou. Druhé jezírko vytvořil v místě, kde spodní prameny prosakovaly na povrch. Je nutné se prý o ně neustále starat, jinak by příroda vyhrála a prostor by zase zarostl. My jsme o jezírku nevěděli a i když jsme se tam trošku prošli, nedošli jsme k němu. Objevili jsme jen jednu pěknou pískovcovou slečnu a ve skále vytesané srdíčko.

Procházka mi prospěla. Cítím se o trošku líp, ale ne o moc. Vracíme se za hodně drobného mrholení.

Teď nám zbývá hřeb večera - rozhledna. Té se od rána Ota nemůže dočkat. Nejedeme daleko. Jen do Třebichovic. Spouští se déšť. Není silný. Chvíli v autě čekáme, co z toho bude. Ota je samozřejmě netrpělivý. Vyrážíme. Je to kousek, jen kilometr. Jdu na lehko, jen s deštníkem, foťákem a tabletem, tj. s mapou. Ostatní nechávám v autě, ať to nemusím před deštěm ukrývat. Je to nová rozhledna, kam šipky ještě nevedou. Jdeme podle tabletu. Dokonce přestalo i pršet. Téměř u cesty je technická památka - bývalá úpravna lomového kamene. Kus nad námi je Vinařická hora, kde se už od 19. století těžil čedič. Ještě dnes tam jsou zbytky lomů. Kameny byly sekány na dlažební kostky, sypké kamenivo se používalo k opravám silnic a chodníků v Kladně a okolí. Ve velkém kamenolomu na východním svahu se těžilo až do 80. let 20. století.

Jdeme vedle sebe, ještě jsme společně odbočili vpravo, Ota jde přede mnou. Já odbočuji ještě jednou vpravo s tím, že se jen podívám na úpravnu a přijdu. Překvapuje mne, že Otu tyto věci běžně zajímají, ale najednou tam jít nechce. Asi byla chyba, že jsme nešli nejdřív k rozhledně. Pak by si to určitě vychutnal. Jenže kdybych tušila, co se stane, nešla bych tam. Ota toho z cesty moc nevidí, je zklamaný, pokračuje dál do neznáma. Volám, aby tam nechodil, tam že nic není. Zastaví se a trhá ostružiny. Já odbočuji ještě víc k úpravně a volám na něj, kde jsem, ať sem jde. Ještě mi odpověděl, ale nepřišel. Moc tu toho vidět není, lepší by bylo, kdyby nebyly na stromech listy. Ale něco jsem viděla.

Mezitím se spustil prudký déšť. Vracím se. Otu nevidím na místě, kde trhal ostružiny. Nepředpokládám, že šel po té cestě dál, když jsem na něj volala, že tam nic není. Navíc, když jsem na hlavní cestě řekla, že jen na chvilku odbočíme. Jenže problém je, že Ota dost často neposlouchá, co mu říkám. Teď jsme na to doplatili.

Vracím se na hlavní cestu k rozhledně. Domnívám se, že Ota čeká někde pod stromem. Nečeká. Už tuším, že tohle dopadne špatně. Nevěřím, že by se vrátil k autu. Volám, jenže prší, déšť bubnuje do deštníku, to sotva uslyší. Jsem přesvědčena, že pokračoval po cestě k rozhledně a že se tam sejdeme. Ale běda. Na trase je jedno rozcestí. Vím, že je to už jen kousek. Předpokládám, že i Ota šel do kopce. Už vidím rozhlednu, vidím v louce cestu k ní, nevidím Otu. To je špatné znamení. Asi se vydal zcela jinou cestou. Kde je mu konec? Říkala jsem, že je to k rozhledně kilometr po rovině, ale vnímal mne? Sotva. Vracím se za stálého deště k autu. To ještě doufám, že ho tam najdu.

Stále prší, v autě není. Tam mám zamčený mobil i klíče od auta. Nenapadlo mne, že během čtvrt hodiny se zvládneme jeden druhému ztratit. Je to jako v detektivce. Čekám tu snad půl hodiny. Nemám si ani kam sednout. Postávám tady, obcházím auto. Pršet přestalo, naštěstí se moc neochladilo. Jsem zoufalá, nevím, co mám dělat. Snad se mu něco nestalo. Ve vsi je to jako po vymření. Nechce se mi na někoho ve vsi zvonit. Náhle slyším z jednoho dvorku hlasy, 2 chlapi odemykali vrata. Cítím se blbě, ale jinou možnost nemám. Omlouvám se, že obtěžuji a líčím jim svoji situaci. Chlapi jsou bezvadní. Chápou mě. K mé velké radosti Ota telefon slyšel - to také není pravidlem. Oddechla jsem si - trochu. Bloudí, jde po nějaké panelce, ale ta vede na druhou stranu.

Jsem ráda, že je živ a radím, ať se vrátí stejnou cestou, pokud si ji pamatuje. Kdy to bude, nevím.

Asi za 15 minut přichází. Prý čekal tam, jak trhal ostružiny asi 5 minut. Pak z něj vylezlo, že kousek popošel dál, takže utekl z mého zorného pole. Moje volání neslyšel. Když se mu zdálo, že čeká dlouho, vrátil se k autu. Je otázka, zda jsem byla ještě u úpravny nebo už jsem šla k rozhledně. Tam mne nenašel. Samozřejmě prý nevěděl, že ta rovná pohodlná cesta vede k rozhledně, neslyšel ani to, že si z cesty k rozhledně jen na chvilku odbočíme. Rozhodl se, že rozhledna je nahoře, takže po schodech okolo úpravny (se mnou tam jít nechtěl) šplhal dál do kopce okolo lomu, přes pěkné výhledy, které si však neužil. Byl přesvědčen, že jde dobře. Jen mu bylo divné, že mne ještě nedohonil. Do kopce jdu vždy hodně pomalu. 2x mi volal, samozřejmě zapomněl, že jsem si brašničku s mobilem s sebou nevzala. I on měl strach, zda jsem někam nespadla. Vše viděl černě. Když mu volalo neznámé číslo, už si představil katastrofu, že mu volají z nemocnice. Radost jsme měli oba, že se slyšíme.

Já se převlékla do suchého a teplejšího a jdeme k rozhledně spolu. To už jsme si jeden druhého hlídali. Znovu bychom to zažít nechtěli.

Tato rozhledna je označena jako vyhlídka Jehla. Byla postavena spolu se zastřešeným odpočívadlem letos v létě z akátového a smrkového dřeva. Slavnostně byla otevřena v neděli 13. července 2025, takže ani ne před měsícem. Je dvoupatrová, vysoká cca 5,5 m. Po vystoupání 30 schodů se otevřou jen místní výhledy - na přilehlé údolí Knovízského potoka, jsou vidět obce Třebichovice a Svinařov a nedaleké větrné elektrárny u obce Pchery. Většímu výhledu brání Vinařické hora. My ještě vidíme, jak v dále prší. U nás naštěstí ne. Snad to vydrží ještě chvíli.

Když jsme došli k autu, volal mi druhý syn, kde jsme. Nejdřív nechtěl říct, co potřebuje, když nejsme doma. Ale pak jsem to z něj vytáhla. Jedou do kempu na Kokořínsko, půjčil si od kamaráda vařič, ale má asi ucpané trysky, vyčistit to nejde, nehoří. Domluvili jsme se, ze mu zavolám, kde budeme spát a zítra se někde sejdeme. Tak moc od jeho trasy nejsme.

Jenže za 5 minut bylo vše jinak. Zítra jsme chtěli na hradiště Libušín. Zjistila jsem, že je to odtud kousek. Jenže tady nikde spát nelze, vracet se sem zítra kus cesty - to se nám nebude chtít. Jen tak jsem nadhodila, jestli nepojedeme domů, když je takhle mizerně. Ota se toho hned chytil, že by rád, že jsme toho viděli dost.

Volám synovi, že večer okolo 9. hodiny jsme u nich i s vařičem. Nejdřív se divil, ale pak mi hned nabídl, že nám natrhá košík slív. Tak to je dobrá výměna. Bráchové totiž bydlí ve dvojdomku se společnou zahradou. Za chvíli ještě volal malý vnuk, že mi dá meduňkovou šťávu, aby se mi dobře spalo. Že ji pomáhal dělat.

Takže jedeme rovnou k synům. Už tam máme připravený skutečně velký koš se slívami. Vidím, že se zítra nudit nebudu. Budu to muset nějak zpracovat. Slívy dlouho nevydrží. Sníst to nestačíme.

Až tam minimalizuju věci v autě, abychom mohli doma rychle vše vyndat. Je jasné, že u domu nezaparkujeme, takže na chvíli zablokujeme průjezd naší jednosměrky. Ať to neblokujeme dlouho.

Přesně tak to dopadlo. Vyndali jsme to nejnutnější. Ota jel zaparkovat a já to mezitím vynesla domů. Naštěstí bydlíme v přízemí, tak to takový problém není. Zítra se tady určitě místo uvolní, Ota přeparkuje a zbytek už snadno vystěhujeme. V pátek jdu na bioterapii. Prvně nebudu absolvovat chemoterapii, tak snad se budu cítit dobře a budeme moct brzy zase odjet. No uvidíme.

Jedeme na sever - 8. den: Tuhaň - rybník Kačák; Knovíz - Husova skála a skalní reliéf Knovízský drak; Třebichovice - bývalá úpravna lomového kamene a rozhledna - vyhlídka Jehla na mapě