Jedeme na sever - 2. den: Běleč - národní přírodní rezervace Vůznice - cca 8 km dlouhý okruh křivoklátskými lesy přes zříceninu hradu Jenčov

V noci tu byl klid, ani auta nejezdila, ale já spala první polovinu noci hrozně. Neustále jsem se budila, měla jsem pocit, že jsem snad ani neusnula. Důvodem bylo určitě počasí. Večer se to zatahovalo, v noci bylo jasno, obloha byla plná hvězd, ale paradoxně se oteplovalo. V autě jsme uprostřed noci měli skoro 18 stupňů. Ve druhé půlce noci jsem spala už dobře, takže před 9. hodinou vstáváme a mám pocit, že jsem se i vyspala. K ránu bylo v autě jen 15 stupňů. Stále to bylo však víc než večer. Venku je zataženo. Pršet má až odpoledne, tak snad to vydrží.
Nevydrželo. Snídani jsem dodělávala za drobného mrholení. Snídáme za deště pod zadními dveřmi, ranní kávu si dávám už v kabině. Tam sice také není teplo, ale neprší tam.

Mezitím přestalo pršet, dokonce se začíná vyjasňovat. Držíme se našeho plánu. Auto tu necháváme, jdeme se podívat po červené ke zřícenině hradu Jenčov.

Přecházíme hlavní silnici, procházíme okolo malého parkoviště, které se nám včera na spaní nelíbilo. Na rozcestí Jenčov - zřícenina odbočujeme vpravo - po červeném speciálním značení. Tím jsme se dostali do národní přírodní rezervace Vůznice. Rozkládá se podle stejnojmenného potoka a Benešova potoka, které se spolu stékají a vytvářejí hluboká údolí se strmými, místy skalnatými svahy. Celá cesta je z mírného kopečka a v moc hezkém prostředí. Rostou zde převážně listnaté stromy. To Ota, odchovaný přerovskými lužními lesy, má moc rád. Ale i mně se tu líbí. Cesta je široká, ale není úplně rovná. Občas kouká kámen a já se neustále rozhlížím a kochám - tu bublajícím potokem, tu zajímavými skalisky. To zpravidla nekončívá dobře. Ale dnes jsem to zvládla bez úrazu, i když se tomu sama divím.

Nejdřív vidíme hezké lesní odpočinkové místo, za chvilku nad námi i zdi hradu. Jen nás mrzí, že tu nejsou tabule s informacemi. Je tady jen QR kód. S tím máme trochu problém. Abychom si to mohli přečíst, museli bychom zapnout data. To umíme. Ale čtecí brýle s sebou na výlety nenosíme. Takže by nám to bylo houby platné. Informace si přečteme až doma. S tím se musíme smířit.
Jenže doma jsme zjistili, že zde zveřejněný QR kód se netýká hradu, ale lesa. Ale strejda Google nám poradil.

 

Hrad Jenčov byl postaven na skalce, kterou obtékal potok. Při větší vodě se rozléval a vytvářel tak kolem hradu přirozený vodní příkop. O jeho historii a původu neexistují žádné písemné doklady. Průzkumy prokázaly osídlení na poč. 14. století. Na vrcholu stávala obytná čtyřboká věž a pod ní obdélníkový palác s ohrazeným dvorkem. Pravděpodobně to byla malá lovecká tvrz, která patřila k nedalekému nižborskému panství.

Jediná zpráva je až z r. 1686 - to už je uváděn jako starý a pustý.
Do současné doby se zachovaly poměrně vysoké zdi paláce - je vidět, že tam byly dvě místnosti se samostatnými vstupy a velikým klenutým oknem. Z půdy nebo z 2. patra paláce se vstupovalo po dřevěném mostě do 1. patra věže. Z té toho moc nezbylo - ta zanikla prý požárem. Hrad zaujímal plochu přibližně 9 x 17 m. Kdy a co bylo důvodem zániku, to se také nezachovalo.

Prolézáme to tady, je tu toho ke koukání docela dost. Na nejvyšším místě, asi tam jsou zbytky věže, je lavička. Ale je vlhko, ani si nesedám. Navíc cesta sem nebyla ani příliš náročná.

Když jsem trasu plánovala, zalíbil se mi rovnou od hradu jeden neznačený okruh. Jenže už mapy.com mi doma ukazovaly, že se tam nesmí. Někdy se skutečnost liší. Dnes bohužel ne. Cedule zakazuje vstup chodcům i cyklistům. A taková je to pěkná pěšina. Důvodem je nejspíš národní přírodní rezervace, kam bývá asi povolen vstup jen po značených cestách. Později se dozvídám i důvod uzavření této cesty. Chtějí zde zachovat lesy středoevropské pahorkatiny a dosáhnout tak stavu pralesa. Zákazy porušovat nechceme, vracíme se zpátky do mírného kopečka na rozcestí Jenčov - zřícenina.

Tady se domlouváme, co dál. Líbí se nám tu, jet jinam se nám zatím nechce. V Křivoklátském polesí (již mimo rezervaci) si dáme ještě cca 4, 5 km dlouhou okružní procházku. Dokonce i na výlet je ideální teplota. Před chvíli sice trošku sprchlo, ale jen tak, že mne to donutilo dát pláštěnku na batoh a vzít deštník do pohotovostní polohy - do ruky. Déšť hlásí až na odpoledne a večer, tak snad si to ještě užijeme. K svačině si dáváme letní jablíčko a vyrážíme. Z našeho pohledu - z cesty od hradu odbočujeme vpravo po červené značce.

Něco přes kilometr jdeme do kopečka, pak už nás čeká jen rovinka a mírné klesání. Přibližně po dalším kilometru odbočujeme vlevo neznačenou cestou. Je to pěkná širší cesta. Kousek jdeme kaštanovou alejí, ale za chvíli už zase jdeme lesem. Charakter cesty zůstává. Výhledy tu sice nejsou, ale je tu hezky a to je hlavní. Cestou ještě jednou lehce sprchlo. Náhle se rozpršelo docela dost. Já už roztáhla deštník. Ota jde pod stromy, když je mezi nimi větší mezera, rozbíhá se, aby moc nezmokl. A to má s sebou také deštník. Když jsem ho viděla, dostala jsem záchvat smíchu. Najednou je mezera mezi stromy velká a prší dost. Otu hecuju, že to zvládne, ale už se vyhecovat nedá. Asi mu stačilo, jak jsem se chechtala. Deštník vytahovat nechce - nechce ho sušit. Čeká pod stromem, až přestane. Však se to už jasní. Jdu napřed, Ota čeká. Sice už svítí sluníčko, ale stále docela slušně prší. Nakonec přece jen přestalo a Ota se ke mne rychle přibližuje.

Čekám na něj na rozcestí u osady Kouty, kde máme odbočovat. Po silnici jít nechceme, chceme jít lesem. Cesta není značená, šipka tu samozřejmě není. Raději sleduji mapu. Nejdřív jdeme po prudce vlevo odbočující širší cestě, abychom po chvilce odbočili vpravo, naštěstí také po pohodlné cestě. Kousek jdeme po okraji lesa, vidíme, jak se sem něco žene. V dálce prší.

Občas kouknu do mapy, ale cesta je přímá, jdeme dobře. Po cestě přicházíme dnes již po třetí na rozcestí Jenčov - zřícenina. Zbývá nám asi 3/4 km do mírného kopečka. Šli jsme docela svižně, mně však už dochází síla. Není, kde se posadit, kde si odpočinout. Nedá se nic dělat, jdu dál, ale jdu už pomaloučku. Rychleji mi to nejde. Je sem zákaz vjezdu, Ota pro mne sem přijet nemůže. Nakonec jsem došla, ono mi nic jiného nezbývalo. Dokonce se ani nerozpršelo. Přišla jsem tak utahaná, že mi Ota musel i židličku z auta vyndat. Vždyť to dnes bylo 8 km, tolik jsem letos v jednom kuse bez přestávky ještě neušla. Zítra bychom měli dát odpočinkovější den.

Stačí mi však chvilka na regeneraci. Za chvilku jsem se vzpamatovala, dokonce se i na sluníčku se umyla. Ota se pustil do škrábáni brambor. Já jsem k nim opekla hamburger, dokonce v lednici ještě úplně nerozmrzl. K tomu jsme dali kyselé okurky. Obědváme sice skoro v půl 3, ale jsme spokojeni.
Stejně jako ráno nás při jídle přepadl deštík, ale slabý a krátký. Pod střechou auta jsme se v pohodě zvládli i napít. To už jsme byli domluveni, že tady na noc opět zůstaneme. Ochutnali jsme další včera v pivovaru Švabín zakoupené pivo. Ta piva mají fakt výborná.

V pozdním odpoledni se už nikam nechystáme. Jen Ota se šel kousek podívat po červené, kam ta cesta vede. Já jsem nad sudokem na chvíli usnula. Očekávaný déšť se zatím nekoná. Sedím v křesílku, i když zabalená do deky. Teplo přece jen vypadá jinak. Čteme si, luštíme a je nám fajn.

V šest si jdeme dál lehkou večeři. Opět se blíží černé mraky. Už jsme 2x při jídle zmokli, zmokneme i po třetí.
Nezmokli jsme, vydrželo to. Pár kapek spadlo, když jsem myla nádobí. Zvedl se však vítr, tak už raději křesílka uklízíme a jdeme si sednout do kabiny. Je to akorát. Za chvíli se spustil liják. A pořádný. Hezky se to poslouchá a ještě lépe se na to dívá, když na nás neprší.

Dokonce přestalo, když Ota zatoužil si dojít do lednice pro další pivo, tentokrát pro plechovku s ležákem. Jasní se to, doufáme, že je pro dnešek po dešti. Bohužel, když jsem si po deváté hodině chtěla jít čistit zuby, začalo znova pršet. A opět silně. Prodlužujeme pobyt v kabině. Zuby by šly čistit vzadu pod střechou nebo pod deštníkem, jenže potřebujeme ještě přestěhovat křesílka zezadu do kabiny, ty jediné neustále stěhujeme. Jsou však lehká, není to problém, tedy když neprší. Ještě čekáme.

Sedíme v kabině a posloucháme rádio. Na Vltavě jsou hororové povídky. Snad se nebudu bát vylézt po tmě z auta. Je tu však klid, jediné, koho jsme viděli, byla před chvíli liška. Auto jí zjevně nevadilo. Procházela se tu před námi, bohužel na vyfocení už bylo šero, navíc vrznutí dveří by ji vyrušilo. Takhle jsme ji mohli docela dlouho pozorovat.

V půl desáté jsem opět začala skoro usínat, prší stále, ale méně. Jdeme stěhovat. Pod zadními dveřmi se převlékáme, čistíme zuby. Honem mizíme do postele. Než jsme se uložili, je po dešti.

Dnes je tepleji než včera, v autě máme skoro 17 stupňů. Má být však chladno, peřinu neodkládám.

Jedeme na sever - 2. den: Běleč - národní přírodní rezervace Vůznice - cca 8 km dlouhý okruh křivoklátskými lesy přes zříceninu hradu Jenčov na mapě