Islandské poznávání jsme zakončili na Zlatém Okruhu.
První kratičká zastávka proběhla ve Skálholtu, významné historické památce, nacházející se přibližně 93 km od hlavního města.
Skálholt byl od roku 1056 sídlem biskupa. S necelou dvoustovkou obyvatel se později osada stala největším střediskem země a také centrem vzdělanosti. Právě zde vznikla první škola na Islandu. Ústředím moci církevní zůstal Skálholt téměř 700 let. Probíhaly tu nejdramatičtější události, které formovaly duchovní, politický a kulturní život na ostrově. V polovině 16. stol. nastala reformace. Poprava posledního katolického biskupa s jeho dvěma syny v roce 1550 zakončila katolicismus a k moci se dostali luteráni. V roce 1785 se biskupství přestěhovalo do Reykjavíku.
Stavba současné katedrály byla zahájena v roce 1956 a vysvěcena byla v roce 1963. Vzhledem k tomu, že na stejném prostranství v různých dobách postupně stálo 9 kostelů, proběhly před zahájením prací vykopávky. Mimo jiné byla nalezena velmi cenná památka - kamenná rakev s pozůstatky biskupa P. Jónssona, jež zemřel ve 13. stol. Sarkofág je společně s několika relikviemi umístěn v kryptě pod katedrálou. Vede k ní tunel. Islandské národní muzeum provozuje v kryptě výstavu. Nachází se v ní i první vydání islandské bible z roku 1584. Publikoval ji biskup G. Þorláksson, umožnil tak získat znalosti o křesťanství. Další artefakty z archeologického naleziště jsou vystaveny v muzeu v Reykjavíku. Katedrála je místem kultury, duchovnosti a hudby.
Zdobí ji vitráže a oltářní obraz Ježíše. Schovali jsme se pod střechu moderního vzdušného svatostánku. Atmosféru interiéru s vynikající akustikou umocnila hra na varhany. Tiše jsme rozjímali.
Uplakanou krajinou jsme pak pokračovali dál...
Geysirse nachází v geotermálním poli Haukadalur na západě Islandu. O jeho „atraktivitě“ jsme se přesvědčili na vlastní kůži. Bylo to tu jako na Václaváku - ucpaná parkoviště, mraky hlučných zahraničních turistů (s ještě otravnějšími selfie tyčemi…) a další rušivé elementy. Stále přítomný intenzivní déšť tomuto velmi zajímavému místu též ubíral na kráse.
Geysirem je míněna jak celá oblast s mnoha horkými prameny, tak i sám Velký Gejzír (Stóri Geysir). Nejstarší záznamy o horkých pramenech na tomto území pochází z roku 1294.
Na fungování tisíce let starého Stóri Geysir (četnosti, výšky, délky i síly jeho výtrysků) měla a má vliv seismická činnost. Např. v pol. 17. stol. jeho výbuchy způsobovaly v blízkém okolí otřesy, v pol. 19. stol. zase dokázal tryskat do výše až 170 m, jindy byl zanesen oxidem křemičitým a nevykazoval žádnou činnost. V roce 2000 oživilo gejzír zemětřesení a dosáhl tryskat do výše 122 metrů po dobu 2 dnů, čímž se stal jedním z nejznámějších gejzírů v historii. Výbuchy mohou v současnosti, dle informace paní průvodkyně, vypustit vroucí vodu do vzduchu až do výše 70 metrů. Jsou však velmi vzácné. I když stařík podřimuje, své jméno zapůjčuje horkým pramenům po celém světě.
Pěknou podívanou nám nabídl jeho menší bráška Strokkur.Tryskal každých 5-7 minut do výšky přes 20 m.
Nepřináleží mi odborně popisovat fungování gejzíru. V jednoduché formě snad jen to, že podzemní voda se dostává do kontaktu s horkým podložím, ohřívá se a vytváří se zde tlak. (Je v tom i hromada chemie). Ve „špičce“ vyroste v gejzír.
Všimli jsme si, že těsně před výbuchem jakoby hladina vody v otvoru začala „dýchat“. Potom se vytvořila bublina a přes ni si voda prorazila cestu k nebi. Stáli jsme v bezpečné vzdálenosti, protože byla horká.
Prošli jsme se po geotermálním poli a zhlédli další minigejzírky a bazénky. Ze země unikaly plyny a pára. Opět jsme si připadali jako na jiné planetě.
Z tohoto pozoruhodného přírodního jevu jsme odjížděli se zajímavými zážitky.
Čekal nás další skvost – obrovský vodopád Gulfoss. Jeho název je odvozen od hnědavé vody, plné sedimentů, která prý za slunečného počasí vypadá zlatě. Za však deště nikoliv.
Dorazili jsme k infocentru (k dalšímu Václaváku) a s davem lidí a deštníky nad hlavami se odtud prodírali k jednomu z nejvýznamnějších evropských vodopádů.
Hvítá, mohutná islandská ledovcová řeka, napájená ledovcem Langjökull, se v tomto jinak rovinatém kraji nalévá do úzkého kaňonu. Padá přes dva široké skalní stupně do hloubky 32 m (výška prvního je 11 m, výška druhého je 21 m). Oba slapy svírají úhel 90 stupňů.
Voda vytvářela obrovský závoj mlhy. Vypadalo to, jakoby řeka mizela do země. Nebýt protivného deště a mléčné obloze, byl by Zlatý vodopád určitě díky svému tvaru i neskutečné mohutnosti fotogenický. Síla vody naprosto fascinovala.
Ke slapu se váže příběh. Zahraniční spekulanti zjistili, že tato severská krajina představuje bohaté zdroje pro výrobu energie. Měli zájem levně využít sílu Gulfossu pro výstavbu vodní elektrárny. Od farmáře Tómase Tómassona, který na přelomu 19. stol. prostory vlastnil, chtěli Gulfoss koupit. Farmář prostory neprodal, pouze pronajal. Jeho (nevzdělaná, ale velmi sečtělá) dcera Sigríður Tómasdóttir už tenkrát určitě vodní skvost vnímala stejně jako my nyní. Se svou sestrou nechaly zbudovat cestu k vodopádům a prováděly návštěvníky.
Velmi intenzivně bojovala proti plánům cizinců. Podle legendy šla na protestní pochod až do Reykjavíku, dokonce pohrozila, že se vrhne do Gullfossu, pokud se začne stavět. Za pomocí právníka se nakonec podařilo smlouvu zrušit. Vodní dílo nebylo na Gullfossu nikdy postaveno. Boj o vodopád měl velký význam pro zachování přírody, proto je tahle dáma nazývána průkopnicí islandské ekologie. V pol. 20. stol. vodopád odkoupila vláda a v roce 1979 byla oblast prohlášena za přírodní rezervaci.
Už v předchozím článku jsem psala, že Island se nachází v oblasti Středoatlantského hřebene, nejdelšího horského hřbetu planety, táhnoucího se od severu k jihu napříč Atlantikem. Pohoří je ponořeno hluboko pod vodou, jen v některých místech nad mořskou hladinou vyčnívá. V severní části oceánu rozděluje Euroasijskou a Severoamerickou desku. Z jeho trhliny se ze dna hrne žhavé magma a vytváří tak zcela novou zem. Naše další putování vedlo do národního parku Þingvellir, do prostranství, ve kterém výše zmíněné pohoří vystupuje z moře a kde od sebe (asi o 2 cm ročně) odstupují dva světadíly. Vstoupili jsme do soutěsky Almannagjá(největší ze všech trhlin procházejících regionem), doslova vedoucí mezi Evropou a Amerikou. Almannagjá je dlouhá 7,7 km, její největší šířka je 64 m a maximální hloubka je 30-40m.
Kochali jsme se… Obě tektonické desky vyprávěly dlouhý a fascinující geologický příběh.
Oblast, ležící poblíž největšího přírodního jezera Þingvallavatn, je zároveň místem historického, kulturního a geologického významu a jednou z nejoblíbenějších turistických destinací na Islandu.
Není to jen geologický zázrak a místo historického významu, ale i kraj posvátný. První islandští osadníci si oblast zvolili pro své národní shromáždění.
Althing, jeden z nejstarších parlamentů na světě, byl založen v roce 930 n.l. Hlásalo se proti kamenné stěně s názvem Skála zákonů. Ozvěnou se řeč vracela k uším posluchačů. Zasedání vyhlašovala nové zákony a urovnávala pře. V roce 1000 země přijala křesťanství. Zasedání se tu konala až do roku 1798. Současný parlament sídlí v Reykjavíku.
Národní park Þingvellir byl založen v roce 1930 (u tisícího výročí založení Althingu). V roce 2004 UNESCO zařadilo sněmovní pláň do svého seznamu. Islanďané tu oslavují svou svrchovanost a nezávislost.
Prošla jsem se trhlinou až k mostu, klenoucímu se přes řeku Öxará, která NP protíná. Zahleděla jsem se do hlubin jezírka Drekkingarhylur, jež bylo součástí řeky. V letech 1590 až 1734 byly ženy, shledané vinnými ze zločinů (cizoložství, nemanželského početí, incestu či jiných „sexuálních trestných činů“) v tomto bazénu utopeny. Poprava mužů (např. za krádeže) probíhala jinou formou. Smutná stránka křesťanství…
Z kaňonu jsem pak vyběhla na kratičkou procházku po pláni. Poskakovala jsem mezi vodními plochami, ne jejichž dnech se třpytily mince a kupou trhlin, rozsetých v celém regionu. Pozdravila jsem kačátka, batolící se v trávě a u nedalekého jezera Silfra zase potápěče. Ručičky hodinek se asi zbláznily. Zpět k parkovišti už jsem to brala tryskem. Cestou jsem zamávala Þingvallakirkja, dřevěnému kostelíčku z roku 1859 s malinkým hřbitůvkem.
Dostavník nás posunul do nedalekého Reykjavíku na NEvelrybářskou výpravu (o které jsem psala v předchozím článku) a ve večerních hodinách nás letadlo z Keflavíku přeneslo zpět do reality.
Zopakuji slova, kterými se začalo severské vyprávění:
Všude kolem nás je spousta krásy. Island byl však v mých očích skvostem a také důkazem toho, že příroda je nejen křehká, ale i mocná a nespoutaná a my lidé proti ní jen mrňaví mravenci.
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Southern Region
Půjčovna aut
