Do Rajnochovic poprvé ( 2006)

Dneska nás čeká tůra dlouhá téměř 25 km a tak se před cestou posilňujeme ve zlínském nádražním bufetu gulášovou a dršťkovou polévkou. V busu usedáme za paní, které na klíně sedí krásný pes kníráč - prý je to také velký cestovatel, půl vozu za námi obsazují turisté středního věku. Sotva autobus zdolá stoupání nad Lukovem, začne se šířít vozem strašlivý puch. Díváme se z okna - okolo žádného bývalého JZD a ani hromad s kravskou mrvou neprojíždíme - musel to být někdo z našich řad !! A taky že ano - ta paní s kníráčem se nakloní k nám dozadu, ukazuje prstem na zvíře a potichu říká : " On si u..ál !" Když přijíždíme do Kašavy, musí si i se psem stoupnout ke dveřím, protože na zvířeti už lze pozorovat všechny známky "předposrání" ! Naštěstí už je tu zastávka a oni vystupují...

My až na Tesáku. Napřed jdeme po rozbahněné cestě k rozcestí u Kamenné studánky a pak klesáme po žluté značce přes strmou louku ( je na ní lyžařský vlek). V zimě to tu musí být boží, teď ale máme začátek měsíce května. Pak vcházíme do lesa a dál prudce klesáme po úbočí Bludného až k soutoku Bystřice s několika potoky. Proti proudu říčky kolem krásných zákoutí, ve svahu nad námi množství nevábných skalisek, až k dalšímu soutoku potoků. Kaskády a vodopádky, které chci Janě ukázat, jsou dnes větší než posledně - přes týden totiž dost pršelo ! Jana je z nich moc nadšená. Odmítá ale jít korytem potoka a tak tama procházím jen já a ona jde po lesní cestě, stoupající nad potokem a fotí si katarakty z výšky a odstupu...

Pod poslední skálou chvilku oddech, pak se po silnici vracíme asi 1 km směrem k Tesáku a za Matějovou skalou - ( skalka s cedulí na památku stavitele zdejší horské silnice z 30.let) - vlevo vbok a kolem kaskádovitého potůčku stoupáme lesem do "hor". Kolegyně fotografka fotí nádhernou spleť kořenů mohutného buku. Rozčilením se jí ale třepou "pastelky" a fotka bude rozmazaná !! V závěru údolíčka prudce stoupáme do sedla mezi Čerňavou a Smrdutou. Protože se tu nachází veliká množina turistů a bikařů, odpočinek se koná až o 1 km dál na kládách u cesty. Do libé vůně svačiny se mísí pronikavý odér zhnilé kopy sena z loňska, válející se opodál...

Pak pokračujeme po vrstevnicové cestě ještě kousek po obvodu Čerňavy a přicházíme k turist.rozcestníku s lavičkami ! Následuje prudký zešup do sedla u nedalekého partyzánského bunkru, cestou přes množství bažin a vývratů. Pak začínáme v etapách stoupat na Kelčský Javorník. Těmi etapami myslím to, že po několika stovkách metrů stoupání následuje ve svahu hory terasa ( spočinek), následuje další strmé stoupání a tak se to stále opakuje. Čím výš se nacházíme, tím je les kolem krásnější a Jana ufrflanější... Potkáváme mladý pár, který nás varuje před cestou do Loukova, která je prý plná lesních vývratů, my zase předáváme informace o námi projíté trase.

A to už jsme na Jehelníku, což je vlastně takový předvrchol a je tu pamětní deska L.Jaroše. O kousínek dál na hřebeni přicházíme k dvojici krásných skal, tvořených karpatským pískovcem. Ony jsou to při pohledu shora od cesty vlastně jen takové skalky, ale zaujmou nás svými tvary - zdejší lavicovitý nebo vrstevnatý rozpad pískovce vytváří z každé skalky model tahací harmoniky - něco takového není u skal pískovce obvyklým jevem ( je to běžné u břidlicových hornin). Skalky jsou spojeny a ze spodní strany, kde je ještě spousta sněhu, je to regulérní, asi 7 m Vysoká skála !!

Jana má telefonát od strýce, který se dívá na televizi a prý tam ve zprávách ukazují nějaký sesuv u Brumova- Bylnice a že to tam prý zabilo nějakého Lysáčka. Vysvětluji mu, že to naše rodina není, ať je v klidu. ( V pondělí se z novin dozvídám podrobnosti - stalo se to na pasekách v Hlubočích, sesuv silně poškodil dům rodičů mé vzdálené sestřenice, kromě hmotných škod se ale naštěstí nikomu nic nestalo).

Pak už konečně stojíme na vrcholu Kelčského Javorníku ( 865 m) a já Janě gratuluju k dosažení nejvyššího vrcholu Hostýnských vrchů a za odměnu si na lavičce dáváme každý po tatrance z baťohu. Pod námi, pod Loučkou, už strmě dolů do údolí padá svah s chráněným horským pralesem, částečně postiženým imisemi z Ostravska. Před námi porost mladých smrků, které z vrcholu znemožňují výhled a nad námi se zvedá vysoká telekomunikační věž...

Zestup z hory je strašný: 2 třetiny cesty vedou přes vývraty a zbytek strmě dolů po rozbité cestě, plné drobných balvanů a kamení ! U krásné Holubyho chaty chvíli odpočinek, pak už po velmi " rozumné" hřebenové cestě přes Černou Bařinu a na rozcestí s lavičkami. Je odsud nádherný výhled na celé Rajnochovicko s množstvím vršků a luka lesů kolem, ale úplně nejhezčí je výhled na protilehlý kopec s ohromnou mýtinou - je to Sochová ( na vrcholu ji zdobí skály), bohužel je panoráma kvůli velkému oparu nevyfotitelné...

Pokračujeme po odbočce ke zřícenině hradu Šaumburka. Janina to ale v půlce cesty vzdává a zůstává mne čekat v lese. Ze zříceniny velice rozsáhlého hradu - majitel měl příliš "velké oči" a na dostavbu tak rozlehlého sídla pak nebyly "love" - se do dnešních dnů zachoval jen mohutný příkop a valy, vnitřní plocha hradu s prohlubněmi je zcela zarostlá lesem. Nic až tak zajímavého tu k vidění není. Mnohem zajímavější jsou nálezy z archeologického průzkumu : na hradě v Malenovicích je kromě jiného k vidění Expozice o hradech Jihovýchodní Moravy s nálezy z jednotlivých lokalit a bohatou fotodokumentací. Kromě jiného tu bylo J.Kohoutkem nalezeno ostění portálu a spojeného okna s trojlistem, což dokazuje, že původní majitel to tady chtěl mít honosné a pěkné... ( Hrad vznikl po roce 1272, v pol. 14.století ale opuštěn, protože na udržbu tak rozsáhlého objektu nebyly peníze.)

Kousek pod tímto hradem leží zřícenina Nového Šaumburka, mne ale už bolí nožičky a tak se se rčením " negdy příště" vracím k Janě. Sepentinami lesní cesty zestupujeme do údolí Rozsošné. U říčky si fotíme blatouchy, krásnou alejí přicházíme mezi první domky Rajnochovic. Je to obec s velice rozsáhlým katastrem - zabírá několik údolí a patří k ní nespočet pasekářských usedlostí. Podrobnosti o obci ale až příště, protože se na nás žene bouřka s deštěm a my se musíme urychleně někam schovat...Po 5 minutách je naštěstí ale po bouři .Přicházíme k veliké ohradě s koníky a jezdci a je tu taky hotel a hospoda " Ve Dvoře". Podle informačních cedulí se dozvídáme, že celek je zaměřen hlavně na pobyt dětí a rodičů a na výuku jezdectví. Vevnitř si dáváme mírně předražené kafé a pak zase dál ...

Za hospodou si fotíme louku zaplavenou Jarním jezírkem a pak dolů rozlehlou dědinou kolem říčky. U jednoho baráku tu mají mini ZOO. kromě pávů, divokých hus a jiné havěti také kachny divoké a protože je květen a lásky čas, tak se tu jeden divoký kačer pokouší přemluvit k milostným hrátkám jednu sličnou kačenu, ale té se evidentně nechce...( asi jí bolí hlava !)

Pak kolem kulturního domu do centra, kde nacházíme další hotel s restaurací a hospodu. Zde se ukrýváme před další přeháňkou a dáváme si tu čepovanou hanáckou kyselku. Možná to domorodcům chutná, my ale máme radši minerálku z láhve...Pěšky na konec Rajnochovic, po silnici do Podhradní Lhoty a pak přes holý kopeček s velice pěkným výhledem na Kelčský Javorník a při velkých poryvech nárazového větru k vlakovému nádraží a po chvilce odjezd k domovu...