ČESKÝ RÁJ 25 - 6.Návštěva Jičína

Dnešní čtvrteční dopoledne má být hezky slunečné a Jana si prosadila výlet do Jičína, ve kterém dosud nikdy nebyla. A počítala, že v něm couráním po památkách strávíme celý den. Já jí nechtěl kazit radost konstatováním, že v tomhle zhruba šestnáctitisícovém městě toho až tolik k vidění není a radši si to nechal pro sebe. Po osmé ranní jsme už stáli na soboteckém rynku a čekali na spoj do „města pohádek“, který měl jako obvykle zpoždění. Dnes kupodivu jen „pouhých“ dvacet minut.

Na jičínském autobusovém nádraží nejprve zastávka v „Chlebíčkárně“ na svačinu a na WC, a pak už Jungmannovou ulicí nahoru na Husovu třídu. Patří k nejvýstavnějším městským ulicím a volně přechází na velmi hezky upravené Žižkovo náměstí. Tady na rozhraní třídy a rynku jsme narazili na první pohádkovou bytost – Jičínského draka.

Prý se objevil neznámo odkud, a tak se mu ve městě zalíbilo, že už tu zůstal nafurt. Akorát změnil podobu a proměnil se ve skulpturu. Já jako v poslední době čím dál skeptičtější a ubrblanější mladší důchodce tomu samozřejmě nevěřím ani zblo. Jenže ta plastika zde skutečně stojí a sama sem nepřiletěla. Zrobily ji šikovné ruce absolventa turnovské umělecké školy (obor umělecké kovářství) - Jiřího Kmoška a ve skutečnosti je to „Ona.“ Dračice vznikla jako Kmoškova praktická maturitní práce. Byla zhotovena z ocelových plechů, váží víc jak tunu a dosahuje výšky pouhých dvou metrů, takže je tato dračí samice vlastně podměrečná. Veřejné prostranství krášlí od roku 2010 a dnes už se skoro ani nechce věřit, že proti jejímu umístění měla spousta domorodců výhrady. Nejspíš si už od té doby na pohádkové dílo zvykli...

 

Pak už jsme vstoupili na lichoběžníkové Žižkovo náměstí, jehož plocha je vydlážděna velmi nápaditou a originální dlažbou a ve středu ji krášlí novodobá kašna. Vznikla podle projektu akademického sochaře Jiřího Kašpara a ačkoliv se to nezdá, je prý i dost hluboká!

Nejstarším pohostinným podnikem nejen tohoto rynku (ale celého města) je dodnes funkční Hotel Paříž se stejnojmennou restaurací a pivnicí. Jeho předchůdcem se stal po požáru v roce 1836 nepříliš honosný zájezdní hostinec, který se ale brzy stal centrem společenského života města. Roku 1876 jej do vlastnictví získal hrabě Ervín Schlick a nechal k hotelu přistavět zadní trakt s dalšími pokoji. V suterénu vznikla hospoda „Batalion.“ Hotel v těch časech nesl název „Hamburg“ a byl slavný kvůli svému velkému sálu prostupujícímu dvě patra. Pořádaly se v něm plesy, taneční zábavy, konaly se koncerty, přednášky a hrálo se tu i divadlo. Název „Paříž“ nese až od vzniku Československa, po válce o něj přišel (stal se z něj „Hotel Stalingrad“) a poté mu bylo vráceno původní jméno. Od roku 1993 je hotel postupně rekonstruován.

Na nejužším západním koncem rynku se do výše 52 m tyčí ikonická Valdická brána, spojující Žižkovo náměstí s náměstím Valdštejnovým. Věž s přízemním průchodem s gotickou křížovou klenbou byla vystavěna roku 1578 za éry renesance a stala se součástí městského opevnění. Přestála několik větších požárů, po nichž byla vždy opravena. Poslední přestavba proběhla dle plánů jičínského arch.Josefa Oppolzera v roce 1840. Při ní zbudován dřevěný ochoz a střecha věže dostala podobu vysokého jehlanu. V horním patře brány se dříve nacházel byt věžníka, který je dnes využíván ke kulturním akcím. Vyhlídkový ochoz nacházející se ve výši 32 m (vstup zpoplatněn) je dostupný po 156 schodech a za příznivého počasí se z něj lze pokochat pohledem nejen dolů na město, ale i na vzdálený Ještěd a Krkonoše.

 

Žena samozřejmě výstup na věž odmítla, takže jsme prošli branou a za ní stanuli před kostelem sv.Jakuba Většího, jehož průčelí získalo ve „století páry“ novoklasicistní podobu. Vlastní svatyně ale začala vznikat již od roku 1627 za Albrechta z Valdštejna podle projektu vlašského architekta G.B.Pieroniho. Podle plánů měl mít raně barokní chrám - zbudovaný na půdorysu kříže, v rozích vysoké věže a ústřední velikánskou kopuli. Jenže do téhle podoby nikdy dostavěn nebyl. Interiér s pevážně rokokovou a klasicistní výzdobou byl přístupný a já do něj velmi rád i se svým fotoaparátem nakoukl.

Za kostelem se nacházelo nároží honosného jičínského zámku a my u něj vstoupili na plochu Valdštejnova náměstí, lemovaného na všech čtyřech světových stranách frontami opravených měšťanských domů a doplněných v přízemí podloubím. Ano – tenhle rynek je skutečně chloubou města a rozhodně patří i mezi nejkrásnější u nás, ale turistickým cílem je už natolik „profláknutým“, že není třeba se o něm podrobněji rozepisovat. Do jižní strany je zakompována hmota Valdštejnského zámku, který je bohužel nepřístupný, protože se momentálně nachází v rekonstrukci. Na hezky vydlážděné ploše náměstí jsme obkoukli působivou kašnu se sochou Amfitrité, Mariánský sloup, historický meteorologický sloup a Korunovační kašnu.

 

Pak jsme se stavili v protější „Kavárně Republika“ na hrnek horkého černého moku a po krátkém vydechnutí pokračovali v průzkumu rynku. Jana hlavně vizitou stánků a obchodů nacházejících se v jižním podloubí. Já si Chelčického ulicí odskočil ke gotickému kostelu sv.Ignáce z Loyoly a na náměstí Svobody. Po návratu na hlavní rynek pak ještě Palackého a Židovskou ulicí k jičínské synagoze. Při mém příchodu ji jedna slečna zrovna otvírala a umožnila mi krátký bezplatný vstup a možnost vyfocení jejího interiéru. Při chůzi nazpět na hlavní rynek mne zklamala dnešní podoba uliček Starého Města. Moc historických stavení tu bohužel vidět není – vše bylo časem zbouráno anebo přestavěno. Na horním konci náměstí jsem se znovu setkal s manželkou a už společně sestoupili od Valdické brány ulicí se zajímavým názvem „Pod Koštofránkem“ k Rumcajsově ševcovně.

Expozice tohoto menšího muzea jsou sice určeny hlavně těm nejmenším, jenže i my starší v dobách našeho mládí sledovali osudy Rumcajse, Manky a Cipíska v televizních Večerníčcích a rádi si naše kdysi tak oblíbené postavičky znovu připomenuli. Součástí muzea je i maličký dvorek, na němž mne nejvíce zaujala na zdi pověšená kostra hlavy nějakého většího zvířete s nápisem: LEBKA NEJVĚTŠÍHO VOLA (ZATÍM), KTERÝ ŽIL VE MĚSTĚ JIČÍNĚ. SOUTĚŽ POKRAČUJE...

 

Po prohlídce se venku udělalo dusno a protože bylo ještě před polednem, rozhodli jsme se, že si prohlídku „Valdštejnovy lipové aleje“ a dalších jičínských zajímavostí necháme až někdy „na příště“ a na oběd se vrátíme nazpět do Sobotky.

A tak jsme i (s čekáním na opět notně zpožděný bus) učinili. Jen co jsme se ocitli pod podloubím soboteckého hlavního rynku, začalo pršet a my rádi „zapadli“ do „Restaurace Pošta“ na mírně opožděný, ale velmi chutný oběd (řízek a španělský ptáček), no a po něm v mírném deštíku návrat do penzionu a zasloužená siesta...