ČESKÝ RÁJ 25 - 1.U Humprechta a courání Sobotkou

Konečně! Konečně jsme se dočkali a dnes (v sobotu 21.června) odjíždíme na vytouženou týdenní dovolenou do Českého ráje. Naposledy jsme tu byli zhruba před dvaceti lety a „bydleli“ v Turnově, tentokrát za dočasný náhradní domov vybrán penzion v Sobotce.

Přesun do cílové destinace proběhl několika vlakovými spoji s přestupy. Nejdelší úsek cesty absolvován zlínským expresem, kdy jsme v kupé seděli se dvěma zlínskými důchodci a celkově si s nimi o cestování moc dobře pokecali. Poněkud nás vyplašil mladý průvodčí tvrdící, že v Pardubicích přípoj nestihneme, ale naštěstí se tak nestalo. V Hradci Králové další přestup na „kodrcák“ do Libuně a odtud už nás lokálka odvezla až do Sobotky. Za Mladoňovem jsme na chviličku zahlédli symbol Českého ráje – hrad Trosky a o něco později vláčku zaskřípěly brzdy v naší cílové stanici.

Asi kilometrový přesun z nádraží přes půvabné městečko (v němž dnes žije 2500 obyvatel) k penzionu sice vedl mírně do kopce a odehrál se za slušného předpoledního pařáku, ale to bytosti sdílející se mnou doma stůl (a někdy i lože) vůbec nevadilo. Při pohledu na krásné roubenky to Jana už psychicky nevydržela, tasila foťák a začala pořizovat první záběry malebných soboteckých dřevěnic a jiných stavení. Moc rád bych ji napodobil, jenže to bych nesměl mít na zádech těžkou krosnu a netáhnout za sebou její velikánský pojízdný růžový kufr. A tak jsem si tuto část města na Boleslavské ulici pod rynkem se svým fotoaparátem mohl proběhnout až další den brzy ráno...

 

 

(Při této kratičké procházce /před odjezdem na první výlet/ mne nejvíce zaujaly dva hezky nasvícené objekty. První byl působivou a velmi ceněnou ukázkou prvorepublikové architektury zasazené do venkovského prostředí, kdy se jím roku 1935 stalo sídlo spořitelny. Funkcionalistické stavení s novoklasicistními prvky vzniklo podle plánů architekta Jindřicha Freiwalda. Autorem čtyř soch shlížejících shora z mramorového průčelí na příchozí se stal Josef Bezemek. Jsou alegoriemi na spořivost, těžký a textilní průmysl a na zemědělství. Prostor před budovou (dnes sídlo městského úřadu) je parčíkově upraven a přizdoben bustou českého malíře Václava Špály od akad.sochaře Vladimíra Preclíka.

Druhým suprově nasvíceným stavením byla jedna z nejhezčích soboteckých roubenek - Gansův dům. V patrové dřevěnici, která je kulturní památkou, před druhou světovou válkou bydlel židovský obchodník Karel Gans. O život přišel v koncentračním táboře Oranienburg.)

Ale vraťme se k dnešku:

Ještě před dosažením penzionu nás čekal průchod malebným soboteckým rynkem – náměstím Míru s mnoha památkami, ale nás teď těsně před polednem nejvíce zajímalo přízemí Hotelu Pošta, v němž se nacházela stejnojmenná restaurace. Nutno dodat, že chuť španělských ptáčků a k nim objednaných nápojů neměla chybu... a po krátkém výdechu jsme se vydali vstříc našemu penzionu. Na úklid pokojů se muselo spolu s párem postarších turistek na zahradě ještě chvíli čekat, tudíž jsme mezitím spolu řádně splkli. O čem jiném, než o plánech na nejbližší výlety... jenže ty naše se od jejich dost lišily. My s Janou se tentokrát nechtěli zaměřit na největší turistické atrakce regionu a rozhodli se pro návštěvu méně navštěvovaných míst, z nichž některá se nacházela už v Podkrkonoší.

Tak – po chvilce čekání došlo k nastěhování a platbě za pobyt. Následoval odskok na nákup základních poživatin a pití k nejbližším Vietnamcům, nezbytná kávička uvařená v přízemní společenské místnosti s TV a kuchyňkou, zabydlení se... a poté konečně k tomu hlavnímu: odpolední návštěvě zámku Humprechta a procházce městem.

Od penzionu to bylo po mírně stoupající silnici lemované žlutou tur.trasou k bývalému feudálnímu sídlu jen asi kilometr a po celou dobu chůze na něj bylo krásně vidět. Unikátní podoba tohoto zámečku někomu navozuje představu rakety posazené na vrchol zalesněného čedičového kopce, znalcům pak díky půlměsíci umístěnému na špičce střechy Galatskou věž v Instanbulu. Jako letní a lovecký zámeček jej pro svou choť – italskou markýzu Dianu Marii, nechal vystavět hrabě Humprecht Jan Černín z Chudenic. Přál si, aby jí připomínal domovinu, jenže tento bohulibý čin vyšel jen napůl. Stavba, kterou roku 1668 dokončil vlašský architekt Carlo Lurago, se nesmírně vydařila, to ostatní už ne. Nezdárná manželka totiž hraběte již dva roky předtím opustila a přestože spolu měli šest dětí, vrátila se sama domů do italského Mantovska. Prý si tady v Čechách nemohla zvyknout a zbytek života tento manželský pár strávil odděleně.

Zámek se skládá ze dvou válců, či spíše elipsoidů. Ten ústřední, štíhlounký a vyšší byl ještě o patro navýšen při opravách v roce 1680. (Předtím totiž do zámku opakovaně uhodil blesk a on vyhořel.) V tomto štíhlém tubusu se nachází atrakce v podobě 16 metrů vysoké hodovní síně ozdobené na stěnách freskami, která má vynikající akustiku. Vyprávěl jsem Janě, jak jsem tu byl ještě za komančů: průvodkyně nás vyzvala, abychom si ve dvojicích stoupli naproti sobě, otočili se ke stěně, a pak něco pošeptali. „Pošuškané“ ten druhý výborně uslyšel... no a poté následovala ukázka výkřiku doprovázeném šestinásobnou ozvěnou. Druhý „macatější“ a nižší elipsoid obkružuje ten ústřední a tehdy byla v pokojích jeho prvního patra umístěna expozice knih. Dnes tu jsou prý k vidění zařízené komnaty a salonky a bonusem je vyhlídka do okolního kraje z vrchního ochozu.

Manželka pokračovala dál celá natěšená, ale nakonec to „nedopadlo.“ Když jsme se po příjezdové cestě spolu s davy dalších milovníků památek vyškrábali až k vlastnímu úpatí stavby, zjistila, že to strmější přístupové schodiště kvůli operovanému kolenu prostě nedá! Vyzvala mne sice, ať jdu na prohlídku sám a já vyběhl nahoru k pokladně, jenže když jsem zjistil, že by se kvůli té spoustě lidí muselo dlouho čekat, vzdal jsem to též. V blízkém kiosku jsme si alespoň zakoupili kávu a při její konzumaci smutně hleděli na kruhový zámek, jehož stavební sloh sice ještě kopíroval doznívající renesanci, ale zároveň už využil mnoho prvků z nastupujícího baroka.

Při prudším sestupu od Humprechta na spodní cestu jsme minuli hlouček turistů, který mi na chvíli řádně zamotal šišku: tvořila jej totiž hezká zlatovláska s malou blonďatou holčičkou, další naprosto stejně vypadající (i oděná) mladá maminka s cérečkou a doprovázel je jen jeden černovlasý chlap. Otázkou nebylo, ke kterým dvěma osobám něžného pohlaví patří, ale zdali je ten neznámý, do páru chybějící muž, rovněž dvojče!

Po spodní cestě s výhledem na městečko s dominantním kostelem sv.Máří Magdalény jsme okolo horolezecké stěny a posléze alejí sestupovali do sobotecké čtvrti „Nové město“, jehož výstavba začala vznikat po dokončení Humprechtu. Od západu k východu jím prochází ústřední ulice Novoměstská, kterou jsme využili k návratu do centra. Díky velmi malebným roubeným, poloroubeným i zděným stavením, doplněných upravenými zahradami i předzahrádkami, byla chůze ulicí velmi hezkým zážitkem. Minuli jsme i dvě prastaré kamenné sochy. Ta první, stojící při začátku ulice, znázorňovala sv.Jana Nepomuckého. Pozdně barokní sochařské dílo vzniklo v polovině 18.století v dílně Jelínků z Kosmonos. Další pískovcovou skulpturu zrobenou v tomtéž období – tentokrát v podobě sv.Anny, jsme si mohli prohlédnout na Anenském náměstí, majícím spíše podobu plácku. Socha je umístěna před nejstarším obývaným stavením v Sobotce, domem Klimšových - Kubů, stojícím zde již od roku 1736. Nejmalebnějším objektem je ale tady na svatoanenském plácku Horynův dům, jehož patro krášlí arkádová pavlač.

Z Novoměstské jsme se dalšími uličkami vymotali na hlavní městský rynek – náměstí Míru.

Na jižní a východní straně tohoto čtvercového prostranství jsou přízemí historických stavení lemována souvislým podloubím, na západě pak už jen častečným a na půlnoční straně zcela chybí. Hlavní silnice procházející náměstím jej půlí na dvě trojúhelníkové plochy, z nichž tu horní krášlí barokní pískovcový Mariánský sloup s plastikami svatého Václava, Vojtěcha, Prokopa a Jana Nepomuckého. Ze středu podstavce se tyčí štíhlý hranol, na kterém stojí socha Panny Marie. Jen pár kroků od Mariánského sousoší zurčí voda v kašně, která pochází až ze „století páry.“

Nejhezčí fronta domů se nachází na jižní a na východní straně rynku.

Na velmi fotogenické jižní straně náměstí stojí na jeho rohu a spojnice na Malé náměstí s kostelem sv.Maří Magdaleny Šrámkův dům. Rohový barokní objekt z 18.století získal na začátku minulého století secesní fasádu se dvěma slunci ve štítě. Roku 1957 jej zakoupila Miroslava Hrdličková-Šrámková, která v patře zbudovala muzeum Fráni Šrámka, archív a Síň poezie. V přízemí dnes sídlí Městské informační centrum.

Vedlejší č.p.4 je rodným domem slavného básníka, spisovatele a dramatika (1877 – 1952), pochovaného na soboteckém hřbitově. Dům vznikl již v 17.století a jeho renesanční přízemí zůstalo dodnes zachováno. Dřevěné patro ne, protože shořelo a do dnešní podoby přestavěno před polovinou 19.století. Nyní se zde nachází „Městská knihovna Fráni Šrámka.“

Jeho sousedem je bývalá radnice s č.p.5. Původní dvě stavení byla ke konci 16.století přestavěna na zámeček. O sto let později jej zakoupil Humprecht Jan Černín z Chudenic a jeho syn Heřman jej po opravě věnoval městu jakožto radnici. Rokoková věžička s plastikou sv.Václava střechu ozdobila roku 1748. Ve „století páry“ radniční průčelí prošlo klasicistní úpravou. Pod věží vytvořen trojúhelníkový tympanon, do něhož byly roku 1866 umístěny hodiny. Měly průsvitný ciferník, jenž byl přes noc osvětlen, takže zde vlastně vznikly první „světelné hodiny“ ve střední Evropě! Autorem díla se stal hodinář Jan Prokeš. Před koncem 18.století byla v přístavbě radnice zřízena solnice (sklad soli) a po jejím zrušení roku 1850 tady vzniklo jedno z nejstarších českých venkovských divadel. Strop vymalován podle návrhu Josefa Mánesa, jenže ve dvacátých letech bylo divadlo přestavěno na kinosál a malba byla zničena. Začátkem třetího tisíciletí došlo k obnovení divadla.

Na jihozápadním konci jižní fronty stojí u Boleslavovy ulice tzv.Maštálkův dům. Od konce 19.století patřil národohospodáři a poslanci Jindřichu Gustavi Maštálkovi, který se významně přičinil o rozvoj města. Jeho pamětní deska není umístěna na stavení, ale na sobotecké nádražní budově. Tento pán se totiž velmi významně zasloužil také o zbudování železniční trati z Mladé Boleslavi do Nové Paky, realizované roku 1905.

Východní blok domů s podloubím na svém konci zasahuje až do Jičínské ulice a nárožní dům je lékárnou U Strážného anděla.

Nádherný dům se secesní fasádou, okázale shlížející již na vlastní rynek, patří Hotelu Pošta se stejnojmennou restaurací s výbornou kuchyní. Původní stavení bylo po třicetileté válce naprosto zničené a nové namísto něj nechala vystavit Sylvie Kateřina Černínová. Roku 1745 byla v jedné místnosti zřízena pošta. Později dům přestavěn na hotel s restaurací a název „Pošta“ už mu zůstal.

O kus dál a jižněji se nad podloubím vypíná štít domu č.p.218, označovaný jako Staškův dům. Původní roubené stavení bylo začátkem dvacátého století nahrazeno objektem se secesní fasádou, který si nechal zbudovat obchodník František Staška prodávající textilní zboží. V domě se roku 1838 narodil PhDr.Václav Šolc, pozdější ředitel pražského Náprstkova muzea a má tu i svoji pamětní desku.

Dnes se v přízemí nachází Cukrárna U Stašků, jejíž interiér jsme se vydali po štrece od Humprechtu ihned prozkoumat. V příjemném prostředí si Jana objednala zálusek a chladnou kofolu, mně ke „znovuoživení“ po tom venkovním hicu stačila ledová láhev s tekutinou pocházející z pivovaru Svijany.

(Cukrárnu jsme si již při této první návštěvě velmi oblíbili a při následných návratech z výletů se nám každodenně stala prvním soboteckým občerstvovacím azylem.)

Po tom dnešním zastavení nenásledoval odchod do penzionu, ale zbytek okruhu městem. Pod podloubím, které místním slouží jako korzo, jsme se přesunuli na vedlejší Malé náměstí, ale ještě předtím se moje oči znovu rozhlédly po hlavním rynku a zaznamenaly i jeho negativa:

Podle předešlého popisu by se mohlo zdát, že je takovým malým pozemským „rájem“, ale bohužel tomu tak není. Přes jeho plochu totiž diagonálně prochází hlavní, velmi frekventovaná městská komunikace a jsou zde umístěny i dvě zastávky busů. U té první naproti „Cukrárny u Stašků“ staví autobus „normálně“, ale k té protější u obchodu s potravinami najíždí po severní a západní straně rynku anebo shora z Turnovské ulice. Navíc je plocha náměstí mezi jeho jižní a východní stranou doslova zaplevelena neuspořádaným parkovištěm pro osobní vozy... a jako by to nestačilo, další parkoviště se nachází i v sousedství Mariánského sousoší a kašny. Pro jen trochu nepozorné pěší turisty a fotografy se tak jeho plocha stává vskutku nebezpečnou a život ohrožující zónou, ještě že tu mají ta klidná a příjemně stinná podloubí!

Nešvar s parkováním a silničním provozem na rynku se městští radní snaží podle nového návrhu řešit už od roku 2022, ale jak jsme na naší letošní dovolené sami viděli, nezměnilo se tu za tři roky vůbec nic. Což je velká škoda, protože kdyby se tento zádrhel konečně nějak elegantně rozlouskl, zařadilo by se zdejší náměstí okamžitě do Top žebříčku těch nejkrásnějších maloměstských rynečků u nás... a procházka jím by (bez všech těch aut) navodila představu bájné Rukapáně!

Z Malého náměstí jsme si zblízka prohlédli hmotu pozoruhodné gotické svatyně s vnitřním barokním interiérem – kostel sv.Maří Magdalény, jenže chrám byl nepřístupný, a tak naše nožky dál pokračovaly Šolcovou ulicí vinoucí se mezi staveními směrem k severu. Ačkoliv komunikace nedosahuje délky ani 150 m, přesto jsme tu viděli spoustu pamětihodností. Kromě pěkných dřevěnic i na okapu jednoho zděného domu přivázáné figurky soboteckých čarodějnic, rozkošně povlávající v mírném větříku. Poté jsme minuli zděný dům č.p.259, který býval součástí sousedního Šolcova statku. Od konce 19.století do něj na prázdniny i s rodinou jezdil Karel Václav Rais. Psal zde „Pantátu Bezouška“ a „Zapadlé vlastence.“ Na zdi domu je umístěna spisovatelova pamětní deska.

 

Za ním jsme vkročili do volně přístupného areálu Šolcova statku, který je v této ulici roubenkou nejpůvabnější. Volně přístupný byl kromě zahrady s několika plastikami i interiér, bohužel nám sympatická paní mající to zde na starosti sdělila, že za čtvrt hodiny končí a my si musíme s prohlídkou pospíšit anebo se stavit někdy jindy.

 

Tohle krásné stavení je klasickou lidovou dřevěnicí pojizerského typu, jíž zbudoval roku 1811 stavebník Josef Šolc. Byl dědečkem básníka a kočovného herce Václava Šolce (básnická sbírka „Prvosenky“), který se zde narodil o 27 let později a roku 1871 tu i zemřel. Za první republiky statek zakoupil obchodník Karel Samšiňák a místní skauti v něm měli klubovnu. V padesátých letech statek vyvlastněn, 1958 opraven a zařazen do seznamu kulturních památek. Roku 1971 si tady syn Karla Samšiňáka (rovněž Karel ale s titulem RNDr.) pronajal byt. Zároveň se začal o usedlost intenzivně starat a o tři roky později hlavní přízemní prostoru upravil na výstavní síň, v níž se uskutečnily první výstavy výtvarného umění. Po sametu byl statek vrácen původním majitelům. Roku 2005 se novým stal syn Karla Samšiňáka – Jan (také doktor přírodních věd), který výstavní síň přejmenoval na Galerii Karla Samšiňáka a bývalou maštal přestavěl na lapidárium.

Areál statku s galerií i plastikami umístěnými na zahradě je možno si přes sezónu (kromě pondělí a úterý) denně prohlédnout v době od 10 - 12 hod a od 13 - 17 hodin. Vstupné je dobrovolné.

 

Při vyústění Šolcovy ulice do Tyršovy na nás čekaly dva další zajímavé objekty. Naproti se vypínalo stavení se zajímavě členěnou žlutozelenou fasádou, sloužící dnes jako sobotecké zdravotní středisko. Jako „okresní dům“ byl roku 1910 vystavěn podle projektu architekta Františka Kavalíra a 2015 prošel rekonstrukcí.

Křižovatku Šolcovy, Tyršovy a Jičínské zase roku 1928 ozdobil nárožní funkcionalistický dům. Dle plánů stavitele Františka Janoty vznikl jako objekt okresní hospodářské záložny. Přízemí později pronajato Československé státní spořitelně a jiným organizacím. Velký sál sloužil k pořádáni kulturních a jiných akcí, ten pod ním – v přízemí, zdobí velký obraz města Sobotky od Josefa Feifara a dvě malířská díla od Václava Špály. V současnosti má vnitřní prostory pronajaty Základní umělecká škola.

 

Před budovou je umístěn Pomník Václava Šolce. Roku 1880 Jej vytvořil Antonín Procházka z Hořovic. Ve dvacátých letech minulého století zkrášlil prostranství před zámečkem Humprechtem a do parčíkově upravené plochy před objekt spořitelny přemístěn roku 1956.

 

Po nafocení těchto posledních pamětihodností naše tělesné schránky oznámily, že už toho bylo díky brzkému rannímu vstávání a dlouhé cestě do „Ráje“ pro dnešek dost... no a protože nás zítra čekal první celodenní výlet, poslechli jsme jejich varovné hlasy, zamířili do penzionu a večer i brzy na kutě...