Advent v Pešti i Budě (25) • pt. 2

Pokračování 6.12.2025

Když už jsem se vymotali z konkatedrály (sv. Štěpán je polovičním sídlem arcibiskupa, ta druhá půlka je v Ostřihomi), trhy jen tak proběhneme. Usoudili jsme, že je nejvyšší čas svěžit hrdlo, nicméně nepozorností jsme zasedli hned v první zahrádce, kde nám předložili lahvovou třetinku. Inu výčep byl až o hospodu dál.

Zrynyi útca (přeložil bych jako Zrynského ulice) míří přímo k Dunaji, což už jsme ověřili včera večer. Je ovšem nutno přeběhnout přes malý parčík, který zdobí socha Istvána Széchenyiho (nemůžu se zbavit dojmu, že každý druhý Maďar je Štěpán…). Ta tu není samozřejmě náhodou, jmenovaný gróf inicioval stavbu Szechényi lánchidu, tedy slavnému řetězovému mostu. Ta proběhla v letech 1939–49. Je to vlastně první most i díky kterému se vlastně samostatné části Buda a Pest spojila v hlavní město Uher. Most během doby utrpěl časté újmy, nejvíce asi v období 2. světové války, ale pokaždé byl opraven a vylepšen. Původní projekt je dílem Wiliama Tierney Clarka a stavbu vedl Adam Clark. Asi kromě příjmení neměli oba Clarkové moc společného, ten první byl Angličan, druhý Skot. Mezi pilíři je rozpětí 202 m a ve své době patřil technický zázrak k největším mostům na světě. Předpolí mostu je na straně Pešti pojmenováno po hraběti Szechénymu, v Budíně je náměstí s kruhovým objezdem, nultým maďarským kilometrem a tato část se jmenuje podle jmenovaného Skota. Ještě by se chtělo říci, že na kruhový objezd ústí „Letenský tunel“ (trošku to připomíná Prahu), ale ten tunel je pod hradem a je pojmenován jako Budvári alagút a s pivem to nemá nic společného.

Na mostě je poměrně tlačenice, jak díky spoustě turistů, tak i potřebou fotit Dunaj, na něm probíhající plavbu i odhalující se pamětihodnosti metropole.

K hradu se dá sice dojet pozemní lanovkou, ale již pohledem nás odradí fronta u dolní stanice, tak rovnou míříme k výstupovým chodníkům, které stoupají k hradu. Cestu nám ulehčí krátká zastávka u stánku se svařákem. Nějaká venkovanka tu prodává (za peníze) svařák pěkně z kotlíku, takže to má takovou správnou rustikální atmosféru.

On ten výstup k hradu není naštěstí zas tak gigantický, výškový rozdíl od řeky k předhradí je něco kolem 35 m. Samotný hrad jsme spíše vynechali, ony ty dva dny (spíše necelé) na celé město nestačí. Takže stačí jen opsat, že původně hrad vznikl v polovině 13. století. Občas v něm sídlili králové, jindy Turci, když jsme měli společný stát, mohutně zde stavěli i Habsburkvé. Ostatně velké paláce jsou z období panování Marie Terezie, skoro podobně, jak se dostavovaly paláce na Hradčanech v Praze. Další stavby pak proběhly koncem 19. století, tedy po tzv. Rakousko-uherském vyrovnání, kdy se vlastně monarchie rozdělila na dva státy v personální unii. V současnosti jsou prostory využívány k muzejním účelům, pokud se zrovna neopravují. Mohutně se totiž opravuje a staví i v okolních prostorách u hradu.

Další ničení hrad neunikl na přelomu let 1944–45. Pod hradem měl tehdy Wehrmacht velitelství, což logicky vedlo k tuhým bojům, kdy se na nějaké památky moc nehledělo. Po válce se sice opravovalo, ale komunistický režim se příliš nechtěl vázat na starou monarchii, takže až změny po roce 1989 vedly k dalším obnovujícím pracem.

Proti hradu jsou další paláce, trošku menší Sándor palota a větší komplex karmlitánského kláštera. Ten první hlídají dva nehybní strážci a hýbající se městská policie. Mají tak co, oba komplex budov jsou sídle toho Orbána, tedy maďarského premiéra. Maďaři nikdy neměli tak silnou pozici prezidenta, vlastně funkci zřídili až v roce 1989 a sídlo má společně s předsedou vlády v Sándorově paláci. Vlastně je pro nás trošku úsměvné že v letech 2022–24 měli za prezidentku paní Novákovou (Katalin Évu). Tím bychom měli za sebou ústavní činitele a pokračujme k severu. Při trošce dávce fantazie i návrší v Budě připomíná pražské Hradčany, hlavně barokními stavbami, které ovšem mají původ ve starších dobách. Než se zastavíme u dalších památek, přitáhne nás ale přítomnost Spílerovy pivní zahrady (Biergarten), tedy skoro klasické pivnice. Sympatický je fakt, že ve většině slušných budapešťských restaurací se návštěvníka ujme nějaký číšník (servírka) a nasměruje k volnému stolu s patřičným počtem míst. Stolek sice nebyl velký, ale čerstvě opuštěný. Když už to byla pivní zahrada, pěnivý mok byl objednán v zápětí. A výběr stravy: holky si daly na půl pizzu a pánové po klobáse. Ta měla dobrých 25 cm a jen se rozplývala (nebo že by hlad je nejlepší kuchař?).

Následuje mumraj u Matyášova chrámu. Je to taková náhrada za gotickou katedrálu. Byť má původ v 11. století s románskými základy, další gotické přestavby, podepsala se na něm turecká okupace, kdy z něj byla mešita. Současný vzhled je tak celkem zánovní z konce 19. století. Před kostelem stojí za zmínku Nejsvětější Trojice z roku 1713. Zcela zaplněné jsou prostranství kolem Rybářské bašty, takové romantické napodobeniny hradeb, tak se jen spokojíme průhledem na Parlament a řeku pod námi.

V Budapešti jsem už sice byl, ale moc si z toho nepamatuju. Poprvé ještě coby dítko předškolního věku (to byl spíš Vidampark), na podruhé s dechovkou LŠU, to nás tehdy zavezli právě sem a chlubili se skoro novým Hiltonem, postaveným na troskách kláštera. V období reálného socialismu to byl jeden z prvních „kapitalistických“ hotelů za železnou oponou. Jako zvláštnost se tenkrát uváděly okny z kouřového skla, kde se odrážely okolní stavby. Na střeše Hiltonu je snad nějaká vyhlídka, ale měli tam nějakou akci, takže jsme se jen projeli výtahem z Břeclavi.

Šťastnou ulicí (Fortuna utca) jsem dorazili skoro na konec „Hradčan“, tak za branou Bécsi odbočíme do podhradního Evropského parku, tedy zeleného pásu, kde se dají najít stromy, věnované hlavními městy evropských států.

Podhradím dojedeme opět k venkovance, kterou připravíme o zbytky vína a přes most zase přes Dunaj.

Už se pomalu stmívá, ale ještě máme nějaké nesplněné cíle. Značně neprůchozí je ulice zaplněná módními butiky (něco tam recituje jakási paní), tak se obracíme k blízkému baru, už máme nachozeno víc než dost. Po malé konzumaci bulvárem Károly kórut objevujeme Velkou synagogu. Ta je vskutku velká, údajně největší v Evropě. Součástí areálu je i muzeum, teď večer je ale už zavřeno. Synagoga je součástí zástavby bývalé židovské čtvrti. Při zkoumání míst, která v Budapešti neminout se objevila útca Kazinczy a tam poněkud nevzhledná budova. On celkem nevzhledný je i zbytek, tedy sestava barů a hospod s celkovým názvem Szimpla Kert. V bedekrech se to označuje jako ruin pub, tedy řekněme „hospoda v ruinách“. Úplné zbořeniště to není, ale prostory mají svérázná vzhled, byť teď už v tmavých časech je část milosrdně zahalená tmou. Kromě konzumace povětšinou alkoholických výrobků se tu i hulí (do vody), konají svébytné výstavy i koncerty převážně alternativních tvůrců (nebo divadlo). Je ale značně přeplněno, takže nakonec jsme rádi, že se z toho mumraje vymotáme. Už to nemáme naštěstí zas tak daleko „domů“. Povečeříme v osvědčeném Bazaru.

 

7.12.2025

Dnes vlastně jen přesun na vlak, snídani máme vlastně pod oknem, tak spěcháme jen uměřeně. Trošku jinudy než předevčírem (kolem Opery, Operety a komického divadla). Před nádražím máme ještě dost času, tak nám umíchají ve Starcbucksu poněkud přerostlé kafe. Podobný vlak (Metropolitan) co přijel v pátek už stojí na nástupišti, místenky jsou v ceně. Obavy, stihneme-li přípoj v Břeclavi se naštěstí nevyplnily (zpoždění bylo „jen“ asi 20 minut, spojený Interpanter taky trošku počkal, takže v Olomouci dokonce stíháme Bouzov (ja se ty rychlíky od Brna nazývají), tak jsem zpátky skoro o hodinu dřív.

Pt. 1