Advent 2023 v Salzburgu – část 1., historická

Po předchozích dvou předvánočních pobytech v zahraničí při příležitosti předvánočního hemžení tentokrát zvítězila pobytově lokalita velice interesantní, tedy Salzburg, česky Solnohrad. Lákadlo je to mimořádné, protože se jedná o jedno z nejhezčích měst Rakouska, ne náhodou se lichotící unescovým seznamem.

Ačkoliv jeden konkurenční článek na Turistice vyzývá použít k cestování nějaký vlak firmy ČD, zvolili jsme opět osvědčenější dopravní prostředek, tedy automobil. Obnáší to sice fakt, že za jízdy se nemůže zbytek cestovatelů opíjet, aby zbytečně nedráždili řidiče, ale v tom už se naštěstí dokážeme uskromnit. Nehledě k faktu, že cesta rakouskými dálnicemi je daleko svižnější a vlastně o něco kratší, uvažujeme-li ve faktu, že cesta probíhala zhruba ve směru Šumperk – Olomouc – Rousínov – Slavkov – Čejč, přestup Velké Pavlovice – Břeclav – Mistelbach Stockerau – St. Pölten – Melk – Linz – Salzburg – Hallein. V posledně jmenovaném městě jsme totiž měli ubytování za rozumnější cenu než v hlavní metropoli, se snídaní noc v ceně 65,- €, tedy celkem snesitelné. I díky tomu jsme si vlastně užili ne jedno, ale hned dvojí adventní veselí.

O tom co jsme ten první večer prováděli už dva články vznikly, nuže vzhůru do Solnohradu. Vedoucí výpravy tentokrát zaperlil a připravil slušně zajištěný program. Kdo se vypraví do Salzburgu na delší pobyt (tedy aspoň jeden celý den), určitě se vyplatí pořízení Salzburkarte, což je taková univerzální vstup-jízdenka, Ten vstup platí do řady památek (buď celý nebo se slevou), jízdenka platí na městskou dopravu. Z Halleinu jezdí celkem slušné vlaky, což rovněž máme zajištěno včasným nákupem hromadné jízdenky, je to osobákem, asi 6 mezizastávek, vlak je takový podobný tomu co u nás jezdí pod názvem Regiopanter.

Úplně luxusně stál náš hotel (Hafnerwirt), asi 150 m od nádraží, takže i po snídani v 7.30 máme dost prostoru k odjezdu v cca 8.46. Do cíle jede vlak asi 30 minut a máme i čas na vyhledání kýžené dopravy do centra (trolejbusy 25). Přibližovadlo jede k centru ulicí Reinerstrasse a projíždí kolem zámeckého areálu Mirabell (i přes stejnojmenný Platz). Zdejší prostory jsme sice nakonec vynechali, ale k velké škodě to zas tak nebylo, v hlavním centru jsme toho užili víc než dost a naštěstí většina z nás již někdy Salzburg navštívila, takže něco málo i o této části města víme.

Vše ostatní se totiž odehrává na levém břehu Salzachu. Vystupujeme tak poblíž radnice a vlastně nejkratším směrem nás vede naštěstí ještě prořídlý dav Starým trhem (Alten Markt) k Residentplatzu a ke katedrále. Salzburgský dóm je vskutku stavbou velkolepou, což naznačuje svou délku 101 m (a dalšími slušnými rozměry, věže v průčelí 81 m). Samozřejmě měl nějakého předchůdce, to co je dnes k vidění pochází zhruba z roku 1622 (ačkoliv se jistě upravovalo i dále). Chrám se pokládá za barokní památku, u nás v Česku by se jednalo spíš ještě o renesanci, ale přeci jen do Salzbugu je to z Itálie blíž (tam už se tou dobou barokovalo) a navíc někdy se vlastně říká, že Salzburg je Itálie severně od Alp. Popisem stavby se raději příliš zabývat nebudu, jinak bych to musel napsat na další 3 strany. Dóm je samozřejmě placený, na zmíněnou kartu je naštěstí sleva (asi 30%). Výhodou je, že tentokrát mám možnost si interiér prohlédnout důkladněji, když jsme tu byli onehdy v létě, bylo to sice zadarmo, ale byla mše, což znamená, že nemůžete všude. K celkovému popisu bych snad dodal, že interiér se skví hlavně štukovou a malířskou výzdobou s překvapivě skromným zlacením dalších ozdob. Nad vstupem vévodí kruchtě velkolepé varhany a aby toho nebylo málo, u křížení lodí jsou hned další čtyři (v každém rohu).

Katedrále (zasvěcené sv. Rupertu a sv. Virgilovi) jsme věnovali nějakých 20 minut (a sneslo by se víc), ale přeci jen, následuje hlavní část dne, tedy lanovka (pozemní) a hrad Hohenlsazlburg. Lanovka je samozřejmě zdarma (tedy za tu kartu) a platí to vlastně o celém hradu. Ten je vskutku takřka nedobytný, vždyť kousek za vstupem (kde pár Italů přeleze zakázanou zónu) se pokračuje do další pater výtahem (nicméně dá se to obejít). Prapůvod pevnosti spadá do 11. století, za vlády arcibiskupa Gebharda vznikly první budovy a opevnění (1077). Jako takový byl hrad původně sídlem zdejší biskupů (později arci-). Jak se někde uvádí, jde prý o největší hrad ve Střední Evropě (a co tedy Hradčany?). Na rozdíl od Pražského hradu ale pevnost stále jako hrad vypadá. Pokud ale měl hrad nějaké původní vybavení, moc z toho se nedochovalo, protože většina interiéru je zaplněna různými expozicemi. Hned kousek za vstupem muzeum loutek, to aby se děti asi nenudily. Ta je zdarma. Asi největší expozice (ta už je placená) zaujímá výstava tématická tedy vojenská. Ta je věnovaná relativně krátkému období zhruba od poloviny poloviny 19. století do začátku 20. století. Přeci jen fakt, že s Rakouskem jsme byli dlouhá staletí pod jednou monarchií, klidně bych si troufl ji označit jako „Naše slavné prohry“. Co si budeme povídat od Napoleonských válek se to vleklo tak vítězně nahoru-dolů, spíš dolů. Nemůžeme ovšem opomenout přítomnost asi nejslavnějšího českého válečníka, což ve světě není Žižka, ale maršál Josef Václav Radecký…

A velká část zbytku expozice je poznamenaná prohrou největší, tedy Velké (1. světové) válce.

Nejvíce z výbavy původního sídla je k vidění ve Zlatém sále a přilehlých komnatách (včetně ložnice biskupa se sociálním zařízením). To už je další placený okruh, a v dalších výstavních prostorách objevíme i válečné potřeby ze starších období (brnění, meče, střelné zbraně aj.). Všechny hlavní výstavy se dají navštívit jednotlivě, se Salzburgkartou je vše v ceně (jinak dohromady 17,- €). Když si uvědomíme, že zmíněná karta v jednodenní variantě přijde na 27,- €, už jsme na solidní ceně.

Už jsme si těch válek užili dost, tak vzhůru, tedy vlastně dolů na nádvoří užít si těch předvánočních trhů. Ty hradní jsou naštěstí ryze vánoční , tedy svařáky (4€), punče, klobásy a maximálně nějaká řemesla. Ještě nakoukneme do přilehlých suvenýrů, ale čeká nás ještě to nejdůležitější, tedy výstup na věž (samozřejmě opět s kartou). Jestliže ráno a dopoledne bylo spíše zamračené a mírně deštivé, během dopoledne se začalo vyjasňovat a přes to, že se nevyjasnilo zcela, výhled na okolní pohoří se vyvedl téměř k dokonalosti. Ty zbylé mraky spíš jen tvořily doplňující kulisy. Alpy obklopují město skoro ze tří stran, ta severní je již spíše nížinná, k jihu směřuje údolí Salzachu a kolem něj se zvedají slušné hory, některé i s výškou na 2500 m. Přeci jen jsme na okraji Alp. Vyhlídka ne velké věži má naštěstí i vysvětlující tabulky, takže tam si návštěvník (pokud se k nim protlačí) může dočíst, co je zhruba k vidění.

Z věže se nesestupuje stejnou cestou (schody), ale následuje vlastně sáhodlouhá úzká chodba, která je vlastně zakrytým hradním ochozem, zakončenou hudebním automatem. Mimoděk jsme tak došli zpět k trhu, což jsem využil k náhledu do hradní kaple.

Dopoledne se nachýlilo již ke dvanácté hodině, takže při sestup k východu nás (naštěstí pobaveně) překvapí slušná fronta, vinoucí se k výtahové šachtě. Inu dorazily výletní autobusy, podle řeči i s řadou krajanů, protože češtinu slyšíme poměrně hojně.

I ta zpáteční lanovka je jaksi nacvakanější, takže se při zpáteční jízdě dělíme, naštěstí teď jsou intervaly jízd časté. U dolní lanovky se projdeme jantarovým šperkařstvím a dál k Dómu a tamnímu hlavnímu trhu. Sice začínáme myslet na nějaké posezení (i oběd), ale nemůžeme vynechat kostel františkánského kláštera zasvěcený Panně Marie. Kostel měl předchůdce v bazilice někdy z 8. století, po roce 1220 přestavovaná románsky (loď) a dál do podoby vrcholné gotiky (presbytář). I tento kostel si nepotrpí na malost, impozantní je hlavně štíhlá věž. V barokním oltářním baldachýnu se ukrývá cenná plastika Madony z roku 1495 a není bez zajímavosti, že podobu oltáře (i některých okolních kaplí) má na svědomí jistý Johann Bernhard Fischer z Erlachu.

Pak už jsme, kráčeje kolem místní univerzity a pomníku Friedicha Schillera, pomalu zírali po nějaké nezaplněné restauraci či hospůdce, kde bychom ulevili dolním končetinám. Ono se to nezdá, takové chození po památkách je vlastně taky určitým druhem túry, vzhledem k hradním schodištím (i okolí) skoro horské.

Pokračování zde