Zillertalskými Alpami

Loňský podzim sem prožil v jižním Tyrolsku. Úplně prozaicky: sběrem jablek. Práce je to zdravá, i když poněkud monotónní. Naštěstí neděle byly obyčejně volné a my jsem si mohli udělat nějaké výlety do okolí. Navíc, pěkné turistiky jsem si mohli užít i cestou tam a spět. Vybrali jsme s „plnou polní“ přes Zillertalské Alpy.

Krimmelské vodopády

Na bratislavské stanici nám poradili lacinou jízdenku: Z Bratislavy do rakouského Zell am See a spět 81 € za dvě osoby, platnost 2 měsíce. Do Alp se přesouváme trochu komplikovaně. Ve Vídni jsme nestihli rychlík a tak noc prožíváme ve vlaku anebo na chladných lavičkách v Amstettene a Linzi. Ráno jsme v Salzburgu a protože můj parťák Julo ještě v Mozartově městě nebyl, věnujeme mu alespoň dopoledne. V Zell am See jsme stihli udělat dva-tři záběry jezera a už máme autobus do Krimmlu. Vyveze nás (7,80 €/os.) až na parkoviště pod známými vodopády, které jsou svými 380 m prý nejvyššími v Evropě.

Krimml je horská obec na konci doliny Pinzgau, která dala jméno jednomu z kravských plemen. Před čtvrtstoletím, když jsem Krimml navštívil poprvé, jsem se tam dostal vláčkem úzkorozchodné tratě. Dnes vlak končí v Mittersillu. Před vstupem k vodopádům jsou stánky s občerstvením a suvenýry a vchod střeží dívčina, která nás ani s obrovskými ruksaky na zádech nevpustí bez vstupenky v ceně 2 €. Na druhé straně je to vlastně i příspěvek na chodník, který si vyžaduje častou opravu a po kterém se mohou projít i invalidi, dědové i babičky s hůlkami anebo maminky s kočárky. A nakonec toto velkolepé přírodní divadlo opravdu stojí za to, abychom přispěli těmi dvěma eurama.

Krimmelské vodopády padají ve třech stupních (140, 100 a 140 m), které jsou odděleny krátkými relativně klidnými úseky horské říčky Krimmler Ache. Na některých vyhlídkách si musíme zakrýt hlavu kapuci anebo deštníkem, abych jsem se vyhnuli vodní tříšti. Na upravené stezce je neobyčejně rušno, Krimmelské vodopády jsou věhlasným turistickým cílem. Podle informace místního tisku výzkumy prokázali, že pobyt při vodopádech má příznivý účinek na lidi trpících astmatem.

Krimmler Ache sbírá vody 17 potoků pramenících z ledovců Zillertalských Alp. Jelikož nějaký čas trvá, něž se voda od pramenů dostane na práh vodopádů, nejbouřlivější jsou mezi 21. a 24. hodinou. A samozřejmě když se v údolí rozběsní bouřka s průtrží mračen. Podle knižního průvodce nejvíc vody proteklo vodopády 25. srpna 1987, a sice 180 m³/s. Za rok tudy proteče kolem 177 miliard litrů vody. Tato sila samozřejmě lákala budovatele energetických děl. Naštěstí odpor a argumenty ochranářů byly silnější a dnes jsou Krimmelské vodopády jedním z klenotů Národního parku Hohe Tauern.

Nad 3 000 metrů

Přiznám se, že ve vysokých horách jsem už nebyl dlouhou dobu a jen těžce si přijímám zátěž na svém hřbetu. Ale s Julem jsme si řekli, že přinejmenším se chceme dostat nad 3 000 m, což byl pro něho výškový rekord.

Tabulka nad vodopády nás upozorňuje, že je tady zvýšený výskyt zmijí. Stmívá se, srpnové počasí je však příjemné, nechceme rušit obyvatele početných horských usedlostí, které jsou často i ubytovacími a občerstvovacími zařízeními a dáme přednost prostému bivaku. Slunce je již vysoko, když nás budí taxíky, které vyvážejí turisty z Krimmlu nahoru údolím k horským chatám. Okolo nás se popásají krávy. Jedna je zvědavá a příliš ji zajímá, co všechno se snažíme nacpat do ruksaků. V rušném Krimmler Tauernhause si Julo razítkuje svůj záznamník a mapy, já si vybírám z množstva informačních materiálů. Pak vedla dalších vodopádu stoupáme do údolí Rainbachtal. Limby, kleč, v podrostu brusinky, rododendrony a nakonec už jenom skály, tráva a horské květy. A před námi závěr doliny se sněhem a ledovci. V závěrečném stoupání k chatě Richter Hütte (2 374 m) každý rovnější balvan využívám na oddych. Abych jsem zahnal myšlenky na bolavé ramena a hřbet, usilovně fotím kopce i květy u chodníku.

Oddychujíc u chaty zvažujeme v ní zůstat na noc, ale do večera je ještě poměrně daleko, proto láhve naplníme čerstvou vodou a stoupáme dále vzhůru do sedla Westliche Windbachscharte (2 696 m). Střetáváme jenom sviště a jednoho turistu, který nás varuje před náročným sestupem na protější stranu. Toto varování spolu s mlhou a blížící se nocí trochu nahlodalo naše sebevědomí, ale v sedle si vychutnáme fakt, že jsme nad Gerlachem. Sestup nebyl tak náročný a dříve, něž se setmí, stavíme stany (jeden pro nás a druhý, miniaturní, pro naše batohy) nad údolím Windbachtal. Společnost nám tentokrát dělá stádo ovcí, kterým jsme zřejmě obsadili jediné rovnější místo, kde prospávali.

Ráno je panoráma hor s Grossvenedigerem na obzoru čistější něž včera. Počasí nám přeje, krátký oddych u jezera Eissee (2 568 m). Od něho stoupáme do sedla Zillerplattenscharte (2 887 m). Tam zanecháme těžké batohy a jen s foťákem vyběhneme na blízký kopec Zillerplatten Spitze (3 147 m). Náš cíl byl splněn a k tomu ta fantastická panoráma.

Na chatu Plauener Hütte (2 362 m) přicházíme za drobného deště a tak dáváme přednost noclehu v posteli. Cena: 18 €. Julo vytahuje průkaz Klubu slovenských turistů. Na chatě sice nevědí, co to je za organizaci, ale přiznají mu 50-procentní slevu.

Den plný květin, ale i nedorozumění

Ráno je pod mrakem. Scházím dolu k přehradě Speicher Zillergründl. Na chodník si vyšla černá salamandra, která u nás nežije. Fotím ji i bohatou květenou. Ani jsem si nevšiml, že jsem zůstal sám. Nevzrušuje mně to, střetneme se dolu na hrázi, myslím si. Prošel jsem hrází dvakrát, fotím hory i malý skanzen vedle Orlí vyhlídky (Adler Blick), a Julo nikde. Mobil zde nemá šanci a tak se vracím. Střetněme se na začátku stoupání na chatu. Vysvitlo, že mně neposlouchal a vrátil se nahoru údolím k italské hranici.

Naštěstí to bylo naše jediné nedorozumění. Avšak každopádně i poučení.

Autobusem se svezeme do městečka Mayrhofen. Dopřejeme si pivo, koupíme chléb a snažíme se skrýt někde mimo lidských bytostí. Podařilo se nám to tak na 50 %, nebyl to příjemný bivak. Ráno se vyvezeme autobusem k další velké vodní nádrži těchto hor - Speicher Schlegeis. Mladá vodička s citem zdolává serpentiny, ještě jeden tunel a jsme na hrázi v sluncem zalitých horách.

Italská hranice (sedlo Pfitscher Joch) je blízko. Stačí vyšlápnou nahoru údolím. Ale je sobota a naše práce začíná až v pondělí. Nemá smysl se náhlit. Chvíli si dopřejeme oddych u vody. Při pohledu na naše těžké batohy závidíme dvojici, která tyto hory poznává pohodlně z koňského hřbetu. Rozhodli jsme se pro výstup na chatu Olperer Hütte (2 388 m). Zhruba 600-metrové převýšení zdoláme poměrně snadno, určitě snadněji, něž tomu bylo v první den našeho alpského putování. Přispívají k tomu i skvělé výhledy. Pohledy poutá zejména nejvyšší hora Zillertalských Alp Hochfeiler (3 510 m). Podle knižných průvodců výstup by měl zdatný vysokohorský turista zvládnout bez problémů. My to však časově nestíháme. Snad příští rok.

Na noc jsme si vyhlédli nádherné, romantické místo pod vrcholem Olperer. Z jedné strany stanu žblunká horský potok, kterého zdrojem jsou blízké ledovce, z druhé strany šumí asi pětimetrový vodopád. Ráno vystoupíme pod sedlo Alpeiner Scharte a pak traversem až do sedla Pfitscher Joch (2 246 m), kterým prochází rakousko-italská hranice. Stále jsme však v Tyrolsku, jen přejdeme do jeho jižné částí, která se po první světové válce stala součástí Italské republiky. Cestou vyplašíme skvostného a vzácného ptačího obyvatele hor zedníčka skalního. Mám to štěstí pozorovat ho po prvé v živote.

Ze sedla Pfitscher Joch scházíme do dědiny Stein. Kým přijde autobus, dáme si dvě malé piva a přes Sterzing (Vipiteno), Bozen (Bolzano) a Auer (Ora) se přesuneme do místa naše jablkové brigády - do Traminu (Temeno).

Letno-zimný návrat

První část naši práce v jabloňových sadech se skončila začátkem září. Před námi je zhruba dvoutýdenní pause. Protože máme platnou jízdenku, rozhodujeme se pro návrat domů, i když jenom na otočku. A opět přes Zillertalské Alpy. Vlaky a autobusy se přes Bolzano a údolím Ahrntal dostaneme do Kasernu. Chytila nás chladná fronta, dole prší, ve vyšších polohách sněží. Noc nás zastihla na salaši Kelher Alm, který je dnes restauraci. V této pozdní době však tady není živé duši, jestli nepočítáme poníky pasoucí se v ohradě. Zjistíme, že jediná místnost, která je otevřená, je čisťounké WC. Rozložíme karimatky a spacáky na jeho dlažbě, dáme si po panáku brandy a po plechovce piva a usínáme. Bylo to rozumné řešení, protože na chatu Birnlücken Hütte (Tridentina) bychom to už večer nestihli, navíc strmý chodník byl plný ledu.

Chata (2 440 m) a její okolí - i když je podle kalendáře ještě léto - svítí čerstvým sněhem. Dáme si čaj a poklebetíme s Mirkou z Prievidze, která tu prožila prázdniny. S pobytem i platem je spokojena, no těší se, že už zítra odchází domů. Pokračujeme v pochodu zasněženým chodníkem do sedla Krimmler Tauern (2 634 m). Staré fotografie nám ukazují, s jakou námahou kdysi místní horalé hnali své stáda krav přes zasněžené sedlo. To bylo ještě Tyrolsko jednotnou zemí, po rozdělení tu Italové postavili celnici, která však už také pozbyla své funkci.

Při sestupu údolím Windbachtal uvažujeme, kde se uložit na noc. Promočené boty rozhodují, že přespíme v nám už známe chatě Krimmler Tauernhaus. Cena: 21 €/os. včetně bohaté snídani.

Ráno scházíme dolu kolem Krimmelských vodopádů. Při příchodu z hor nemá kdo vybírat vstupné. Autobusem do Zell am See, po jednom pivu máme rychlík do Vídně, tam po půlhodině vlak do Bratislavy a tam o deset minut rychlík domů do Zvolena. Ideální spojení. Dva dni oddechu a vracíme se do Alp, tentokrát do Dolomitů.