Zase kolem Chlumu u Třeboně

Kam a jak jedeme?

Pod vlivem vodáckých knížek pana Zdeňka Šmída jsem se prostě chtěl podívat na Majdalénu. To byl vlastně cíl našeho druhého výletu. Sešli jsme k Hejtmanu, navštívili informační středisko a vyšli po modré značce z Chlumu. Ještě než jsme z něj vyšli, zadrnčel mi v kapse telefon. Zajímavý rozhovor, volal táta. Začal slovy: „Všechno je v prdeli, jsi doma?“ Ujistil jsem ho, že nejsem a on to chtěl položit. Nakonec jsem ho u telefonu udržel a zjistil, že se nejedná o žádnou tragédii, ale o pokračování anabáze s prodejci „levnější“ elektřiny, které si nedávno pustil domů. Dořešili jsme to po návratu. Sám jsem s podobnými potom měl drobnější problémy.

Zatím bylo střídavě oblačno, na konci města jsme zase oba přehlédli neviditelnou šipku a pár desítek metrů si zašli. Ale všechno se rychle napravilo a po hrázích dalších rybníků, nejprve Točníka a potom Purkrabského jsme kráčeli už správnou cestou. Počasí se sice pořád ještě nemohlo rozhodnout, jaké vlastně bude, ale tuleni (odborný název pro cyklisty, zvířátkům se opět omlouvám) vycítili, že pršet nebude a houfně se vyrojili. A to opravdu ještě bylo pod mrakem.

Z asfaltové cesty vedoucí po hrázi jsme odbočili Doprava, na lesní cestu. Čekal jsem úbytek tuleňů, nebyla to cyklostezka, ale ten byl nepatrný. Dokonce první houby jsem tu viděl. Holubinek nepočítaně, sem tam nějaká babka, dokonce tu tam i nějaký hřib hnědý (borovák, modrák, jak se komu líbí). Zase jsme vyšli na silničku a cyklistů zase přibylo.

Ze silničky jsme odbočili na silnici (však jsme po ní přijeli) a provoz zhoustl ještě víc. Ke kolům se přidala auta. V osadě Kosky jsme zapadli do takové polozahradní restaurace. Byl tam i penzion, měli tu obrázky. Kuchyně byla pod střechou, místa k sezení pod přístřeškem nebo venku. Na poslední chvíli jsme si sedli, já obdržel polévku a pivo, Pavlína kuřecí řízek. Tedy ona by bývala chtěla borůvkové knedlíky, byla jejich sezóna (jak borůvek, tak knedlíků), ale nějak měla smůlu. Když je někde měli, nechtělo se jí jíst, pokud se jí jíst chtělo, měli tak akorát palačinky, právě jako tady. Dojedla rychle a šla si projít zdejší velmi pěkně zřízenou zahradu. Já dopil pivo a přemýšlel, jestli v tomhle provozu chci vůbec na tu Majdalénu dojít. Marné přemýšlení, definitivně vysvitlo sluníčko a vlastně to ani nebylo daleko. Kousek za Lužnicí.

Dokonce i veselo bylo. Před další místní hospodou parta cyklistů, jeden z nich, zvláště podařený, trčel batohem do silnice a ještě se komíhal. Projíždějícímu autu málem vcouval do cesty. Řidič trochu nevydržel s nervy. Podařilo se mu sice vyhnout, ale zastavil a začal nadávat. Ani jsem se mu nedivil. A tuleň ještě měl kecy. Už to vypadalo na střet, ale nakonec pán nasedl do auta a odjel.

My jsme došli do Majdalény, zjistili, že ten hotýlek, kam jsem taky chtěl volat kvůli ubytování, je zavřený. Ve vedlejší hospůdce jsme na chvíli zastavili a Pavlína sledovala, jak si důchodci s vnoučaty, kteří přišli po nás, dávají borůvkové knedlíky. Ani poloviční porci najednou nechtěla. Možná bych se o ni podělil.

Vrátili jsme se do Kosek a po zelené vyrazili k severu. Cesta vedla po lesní asfaltce, takže byla plná cyklistů, tutam i auto jsme potkali. Stromy zpevňující hráz rybníku Kukla byly ale pěkné. Následoval Nový Kanclíř a na jeho hladině ptáčci, které už jsem taky dlouho neviděl, párek roháčů.

Poslední kousek cesty jsme v opačném směru šli cestu, kterou jsme včera začínali. Jen cyklistů jsme se ani na úzké lesní pěšince nezbavili. V lukách před Chlumem jsem si vyfotil za lepšího počasí než včera louku, A dokonce lískové oříšky se povedly.

U Řezníka si dala Pavlína zmrzlinu a já oblíbenou zabijačkovou polévku. Kdoví, kdy se k tak dobré zase dostanu. Panu hostinskému jsem i podnik vyfotil se slibem, že mu ho dám na fotomapy. Slib jsem splnil hned následující den.

Cesta domů byla, jak už začíná být naším zvykem, deštivá. Vyčasilo se až u Berouna, potom už zase i pěkně bylo.

Za čím jedeme?

Šli jsme se vlastně podívat, jaké to vlastně je v místech, které popisují naše oblíbené knihy. A nebylo to tak špatné.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Ubytování v penzionu Dagmar v Chlumu bylo příjemné, naše občerstvení je již popsáno, nebylo zlé.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Je tu pěkně, dokonce houby začínaly růst. Jen je ten kraj moc rovinatý (což by mým nohám nevadilo) a tak je tu cyklistů víc, než je zdrávo. Včetně toho nemalého procenta těch, kteří jsou přesvědčeni o své nadřazenosti.

Ostatní informace

Vstupné se neplatí. Nikde, kde jsme se tu ocitli. Bylo tu fajn a ani jsme tenhle den nezmokli.