Přírodní rezervací Oslava 1.část

Kam a jak jedeme?

Řeka Oslava, Nová Ves u Oslavan.
Brněnsko má skvělé širší okolí. Zejména na západě. Nejromantičtější místa jsou podél „trempských“ řek. Jsou to, bráno od jihu, Rokytná, Jihlava, Oslava a Chvojnice. Po půlce století se opět dostávám na řeku Oslavu. Pro naše ležení využíváme vybudované ohniště na udržované louce u řeky nedaleko Oslavan. Kousek proti proudu vyčnívají za stromy dvě bílá tee-pee skautského tábora.

Zatím se staví první dva stany. Musí se vyvenčit pes, tak jdu současně i na průzkum materiálu pro oheň. Odpoledne se ke mně přidávají ostatní. Po návratu už vyrostl třetí stan dalšího páru kamarádů, co dorazili později z jižní Moravy, odkud přivezli i obrovské bobule hroznů.

 

Za čím jedeme?

Předvečerem se připravuje maso na grilování a rošt. Dnes je odpočinkový den. Vzhledem k tropické teplotě na otevřené louce, mizí rychle zásoba vychlazených lahváčků. Ještě, že je tu na osvěžení navíc i ta proudící řeka.

Večer po bohaté hostině všichni postupně zalézají do stanů, já do spacáku pod širým nebem. Naprosté ticho netrvá dlouho. Hodně blízko zlostně poštěkává srnec. Podle hlubokého hlasu se jedná o pěkného macka, který už trénuje na blížící se podzim. Jeho klid, na který byl dosud zvyklý, tu ruší duo chrápajích chlapů. Nad hlavou monotónně blikající hvězdy pomalu uspávají.  Nakonec usínám i já. A z dua je tím pádem trio. Nespím však dlouho. Kolem půlnoci na můj odkrytý obličej dopadají drobné kapky jemného deštíku. Jen přes sebe přehazuji nepromokavou celtu a zaklapuji víka k pokračování chrápajícího tria.

Ráno se tu v údolí budí slunce trochu později. Po ranním protažení údů a snídani, se nalehko balím bez PETky s vodou a vyrážím na start do Senorad. Odtud mně žlutá TZ údolím Senoradského potoka přibližuje směrem k řece Oslavě. Ještě před ní, překračuji hranici Přírodní rezervace Oslava a údolí se úží.

U Šlapkovy skály míjím osvěžovnu Senoradská kantýna, kde mohou pocestní spláchnout prach cesty. Při odpovědi na můj dotaz ohledně značky pěnivého moku k doplnění tekutin nasazuji kyselý obličej. Bohužel na čepu jen to nejhorší, Starobrno. Vyzvídám tedy dále a vyloudím přiznání, že v plechovkách už došel Prazdroj, (není divu, kdo by pil ten lektvar z pípy). Po mém smutném žadonění nakonec loví poslední plechovku Kozla. Okamžitě poskočím a prosím uschování do trezoru do svého návratu. Šéfová mi to slibuje a plechovku ukrývá za nějaké chemicky barevné vody v chladící skříni.

Takto ujištěn, radostně nasazuji ostrý krok směrem k Oslavě. Za okamžik kráčím kolem řady chatek. Na některých je znát trempský původ. Posléze chatky končí, cesta se přibližuje k řece. Po chvíli se mírně zvedá a pokračuje průsekem mezi rozeklanými skalami. Vzápětí průhledem vlevo na druhém břehu zahlédnu trempský totem mezi dvěma chatkami.

Za zátočinou se proti mně na druhém břehu zvedá divoká vysoká skalní stěna. Patří už ke komplexu skal pod Levnovem. Na mém břehu pode mnou je krásná loučka se stanem a ohništěm. Nádherné místo, s hudbou zurčící řeky přes hráz z kamenů, pro klidné usínání, či jen denní relax.

O kus dál překračuji řeku po Mostě U Ketkovského mlýna. Ketkovský mlýn se ojevuje vzápětí. No ano. Starý dobrý Ketkovák. Za starým mlýnem se údolí osvobozuje ze zajetí skal a pod lesem po levici se rozkládá louka až k řece. Bohužel, mi to nic neříká. Snad jen zbytky hradu Levnova nahoře.

Celou dobu čekám, že se mi vynoří nějaká vzpomínka. Nic. To ten holomek Alzheimer. Zajímavé. Jak to, že některá místa na Chvojnici a Jihlavce si trochu pamatuji. A Ketkovák ne? Řekl bych, že tu byl občas i nějaký potlach. Možná bych si vybavil okolí Skřipského mlýna asi o 6 km dál proti proudu, kdybych až tam došel. Jenže to bych nestihl hřeben žluté, zpátky směrem k Nové Vsi.

No nic.  Za odbočkou cesty vzhůru směrem k Levnovu, u brodu přes řeku, otáčím. Ještě se ohlédnu na stožár, vyčnívající na vyvýšenině Dlouhé Příčky, za východním zalesněným hřbetem. Zprvu jsem myslel, že je to Vodanský vrch, dokud jsem nemrknul na mapu.

Cestou zpátky odbočuji na rozcestí Pod Levnovem doprava. Přes malý dřevěný můstek zdolávám Senoradský potok a poté se nořím do krásné divočiny. Úzká stezka je zde částečně vysekaná ve formě skalní římsy a dvakrát se překonávají nezajištěné vlhké kluzké kamenné schody. Naštěstí krátké. To by tady nikdo nečekal. Vlevo se opírám o skálu, vpravo skála padá kolmo pode mnou přímo do řeky. Žádné zábradlí, žádné lano. Křečovitě držím foťák, aby nepřišel k úhoně.

Pěšina končí na rozcestí před Senoradským mlýnem. Za ním, těsně za přítokem Chvojnice, přemosťuje řeku lávka, po které pokračují TZ červená a modrá. Červená přes Levnov na Ketkovice, modrá proti proudu Chvojnice na Kralice n.O.

Za lávkou opět otáčím a vracím se přes skalní římsu zpátky k rozcestí Pod Levnovem. Nevědomky zrychluji krok, neboť jako velbloud cítí vodu, tak já už přibližováním k hospůdce vím, že se tam také napiji. Potřebuji už v tom děsném tropickém vedru konečně doplnit tekutiny. Paní dodržela slovo a vychlazený Kozel do mě zasyčí.

Moc se nezdržuji, čeká mně ještě asi 7,5km hřebenem do Nové vsi. Kousíček zpět žlutá strmě stoupá vzhůru. Raději se v tom horku ani nedívám, kolik výškových metrů mně vlastně čeká. Hlavně, že jsem doplnil tekutiny s důležitými ionty draslíku a hořčíku, včetně vitamínů B, tolik potřebných při větším výkonu. Vedle pití jsem zároveň pozřel z tlumoku i pevnou stravu s dalšími kaloriemi nutnými pro výstup.

A skutečně. Letím nahoru a ani mi to nepřijde nijak moc namáhavé. Na první skalní vyhlídce samozřejmě zastavím a kochám se. Paráda. Je to první útes, porostlý borovicemi, s výhledem do údolí Oslavky. A ta borovicová vůně! Pod horkými slunečními paprsky se intenzívně uvolňují borové silice. Zhluboka je inhaluji. Údajně fungují preventivně proti rakovině. Cítím se nádherně. Rychlý výstup ve mně určitě vyrobil spoustu endorfinů, dopaminu a serotoninu. Kdo ví, zda za sebou nenechávám kaluže těchto hormonů.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Živili jsme se z vlastních zásob. Tekuté občerstvení navíc pak cestou v Senoradské kantýně pod Senorady.
Ubytování ve vlastních spacácích a někdo ve vlastních stanech.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Nádherná příroda, na části trasy pak přes plnou sezonu poměrně málo pocestných.
Nelíbí se snad nikomu, mino nepořádníků, odhazování odpadků a v suchém lese zakládání ohně.

Ostatní informace

Pivo Kozel v Senoradské kantýně 25,-Kč.