Praha: výstava Hrady a zámky objevované a opěvované aneb co všechno se vejde do hradní Jízdárny

Kam a jak jedeme?

Národní památkový ústav a Správa Pražského hradu uspořádaly v objektu Jízdárny Pražského hradu - rukou společnou a nerozlučnou - krásnou, zajímavou a velice přitažlivou výstavu. Už to je pěkných pár pátků, co jsme před nějakým hradním výstavním prostorem museli vystát několik desítek metrů dlouhou frontu. Do naší Matičky stověžaté jsme se vypravili vlakem a celá naše výprava tak trvala přibližně 14 hodin. Co to však je proti tomu, jaký časový úsek jsme urazili v „jedné větší místnosti“. Tato velkolepá výstava nás totiž provedla tisíciletou historií české země a seznámila nás najednou s nejkrásnějšími exponáty našich hradů a zámků, které – jak praví název výstavy – si každá generace musí nejprve objevit, aby je mohla následně opěvovat. Jako lokální patriot jsem byl navíc potěšen, že španělský kabinet z Velkých Losin se zde rozhodně neztratil a naopak patřil k těm nejfotografovanějším. A hned na úvod si prozraďme, že na výstavě, která je pořádána pod patronací prezidenta ČR, ministra kultury a pražského arcibiskupa, jsme strávili přibližně dvě hodiny, ale dalo se zde „pobejt“ určitě i podstatně déle. Ona dvouhodina je zřejmě tak ideální středovou časovou hodnotou, znám však dokonce jedince, který tuto výstavu pojal jako celodenní výlet …

Za čím jedeme?

Ve vstupní části – tedy v tomto případě prologu – se seznámíme s obdobím, které se nám dochovalo jen v mytologii a archeologických nálezech. A právě zde uvidíme takový klenot, jakým jistě je křivoklátská Kosmova kronika česká (ti šťastnější zde viděli i několik dní vystavovaný Budyšínský rukopis z 13. století). Mé nejmilejší období – tedy gotiku – zastupují například karlštejnské obrazy Mistra Theodorika nebo relikviář sv. Maura z Bečova (o tom jsem na Turistice psal samostatný článek, ale tentokrát jsem si ho mohl vyfotit v klidu a zcela legálně). Období renesance zastupují např. sbírky zbroje a pestrobarevná mříž ze zámku v Jindřichově Hradci. Baroko a klasicismus nám představí umělecká díla z tak významných památek, jakými dozajista jsou Zámky Kratochvíle, Český Krumlov nebo Lednice, historický romantismus například „cancáky“ Karla Hynka Máchy. Za modernu „nastoupili“ mimo jiné Oskar Kokoschka (obrazy z Hradce nad Moravicí) a Karel V. Schwarzenberg (automobil Benz Victoria z Hluboké).

Celkem se mi líbil jakýsi článek, který jsem si o této výstavě někde přečetl a který sděloval, že expozice v Jízdárně Pražského hradu nejen umožňuje vidět „tisíciletou historii země optikou vývoje šlechtických sídel“, ale že také „nabízí možnost zhlédnout na jednom místě na šest set nejvýznamnějších a nejkrásnějších exponátů z celé republiky“ a hlavně že „čeští návštěvníci díky ní možná poprvé na vlastní oči uvidí věci, o kterých se učili už na základní škole“ a také že „návštěvníci ze zahraničí zde mohou to nejlepší z České republiky objevit za jediné odpoledne“. Řekl bych, že je to docela výstižné. Vždyť zde opravdu mají zastoupení všechny „top“ hrady a Zámky u nás, tedy včetně Karlštejnu, (mj.. karlštejnský poklad a stará hradní vrata), Křivoklátu (keramické nádoby a dveře do stříbrnice s klepadlem ze 13. století), Hluboké (obrazy a mechanický vysavač), Českého Krumlova (oltář sv. Anny), Konopiště (zbraně a gotické obrazy), Kuksu (Braunova alegorie Pýchy), Jaroměřice nad Rokytnou (obrazy barokních mistrů) nebo Jindřichova Hradce (gobelíny a olejomalby). Zastoupeno je tady snad šedesát hradů a zámků. A komu nestačí běžná prohlídka, může se zúčastnit i té komentované (nutná rezervace).

Celá výstava je rozdělena do deseti částí, mapujících celé české dějiny od mýtické kněžny Libuše až po příchod 21. století. Jednotlivé části jsou pojmenovány tak, aby bylo zřejmé, co v tom kterém sektoru návštěvník uvidí (1. Prolog – Hrad jako místo i zdroj Slávy a Útěchy, 2. Útočiště slovanských kmenů a opory raného přemyslovského státu, 3. Symboly moci mezi vůlí panovníka a ambicemi šlechty, 4. Rezidence v proměnách životního stylu, 5. Hradní a zámecké chrámy, kaple a nekropole, 6. Zrcadla světa, jeviště reprezentace a rodinná i osobní útočiště, 7. Rodové památníky a ikony snů o národní minulosti, 8. Moderní život ve starých rezidencích aneb Pokrok nezastavíš, 9. Prameny dějin, cíle putování, národní i globální monumenty a 10. Epilog – Co šeptá anděl z hradu Karlštějna?). Všech deset sektorů rozhodně stojí za vidění, ale je pravdou, že přibližně šest stovek exponátů je dost a dost a v závěru už naše pozornost lehce ochabovala. Naštěstí je expozice řazena chronologicky a za všech okolností by byl můj zájem stejně soustředěn zejména na období, kdy světu postupně vládly románská jednoduchá krása, tajemně půvabná a temně hravá madame Gotika i všestranná paní Renesance.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Zatím ještě pořád nabízí naše hlavní město sdostatek různých podniků, kde se dá dobře najíst i napít, a to za velmi přijatelné peníze. Platí zde totiž často obrácená varianta rčení "Pod svícnem bývá největší tma". Mnohé příjemné a cenově přijatelné Restaurace a hospůdky se nacházejí na těch nejfrekventovanějších místech historického centra a naopak okrajové části mohou překvapit spíše nepříjemně.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Mezi šesti stovkami nádherných exponátů se těžko vybírá ten nej. Ve finále ale u mě stejně vždycky zvítězí hrady a gotika. Potěšily – samozřejmě – exponáty „od nás“, tedy z Velkých Losin a Bouzova. Obrazy Mistra Theodorika jsem již viděl hodněkrát, ale stejně jako Maurův relikviář („zlatá“ schránka ze 13. století, určená pro ostatky sv. Jana Křtitele, sv. Maura a sv. Timoteje, která byla do Čech poprvé přivezena až v roce 1889) se nikdy „neokoukají“. Takže krom toho „60 v 1“ mě asi nejvíce potěšil fakt, že se na výstavě mohlo fotografovat zcela neomezeně (tedy bez blesku, což někteří stejně nedodržovali a slepě házeli blesky na skleněné vitríny a kazili tím záběry ostatních slušných návštěvníků). Nepotěšila snad jen fronta, kterou jsme museli absolvovat (bylo to v sobotu kolem 11,00 hod. a naštěstí to celkem „odsejpalo“) a s tím spojený fakt, že pak byla vevnitř zbytečně vysoká koncentrace lidí, kteří tvořili fronty u některých vitrín a „zavazeli“ při focení. Ti, kteří výstavu navštívili ve všední den kolem oběda, prý tyto „problémy“ neměli. A komu se v minulosti nechtělo stát v nekonečné frontě na české korunovační klenoty (je zajímavé, že v jiných zemích, např. v Anglii nebo Rakousku, jsou vystavené vlastně pořád), může si zde prohlédnout alespoň repliku svatováclavské koruny z roku 1995.

Ostatní informace

Výstavní prostory jsou otevřeny každý den (ano, nevidíte špatně, opravdu včetně pondělí), a to od 10,00 do 18,00 hod. Základní plné vstupné činí 150,- Kč (snížené 80,- Kč a rodinné 300 Kč). Katalog k výstavě stojí 90,- Kč a díky této vskutku lidové ceně (ona to je jen taková brožovaná knížečka, ale zkuste pak chodit po Praze s mohutnou knihou, jako bývají např. katalogy ve Valdštejnské jízdárně – autor článku to jednou udělal a byl to strašný nápad) se bude zřejmě jednat o nejprodávanější výstavní katalog všech dob (skutečně si ho kupoval ke vstupence snad každý druhý). Pro nás mimopražské tak činí vždy největší náklady cestovné (ze Šumperka je to za 500,- Kč a lístky na MHD k tomu). Výstava byla otevřena 19. prosince loňského roku a potrvá do 15. března 2015.