Klasicky krásné podzimní Jeseníky (Červenohorské sedlo – Červená hora – Kamenné okno – Vozka – Vřesová studánka - Červenohorské sedlo)

Kam a jak jedeme?

První listopadová sobota nabídla tak nádherné počasí, že na hory – nebo kamkoliv jinam do přírody – vyrazil snad úplně každý. Chvílemi jsme tak měli pocit, že i podzimní Jeseníky přilákaly snad všechny existující příznivce turistiky a možná i Turistiky. Náš pěší výlet začínal v 9,00 hod. ráno na Červenohorském sedle, kam jsme dojeli autem a kde vypadalo parkoviště už v tuto časnou hodinu tak, jako by zde právě vyrostl nějaký nový megamarket a první den se v něm vše rozdávalo zcela zdarma.

Vzhledem k tomu, že se ze Sedla vyráží všemi možnými směry, nebyl to nakonec úplně klasický „Václavák“, ale davy „poutníků“ snad všech existujících pohlaví a věkových kategorií zde proudily i tak mohutné a více méně trvalé. Protože jsme však zvolili trasu známou a oblíbenou, nebylo to pro nás žádné překvapení.

A hned na úvod musíme přidat ještě jednu krátkou informaci. Celý tento výlet – kromě cesty autem začínající někde na hodnotě 330 – se bude odehrávat v nadmořské výšce přesahující jeden kilometr.

Za čím jedeme?

Startujeme tedy na Červenohorském sedle (se svými 1013 m je to nejnižší bod, na který naše noha vstoupila), odkud se po červené hřebenovce - a kolem dřevěné kaple Obětem hor z roku 2013 - vydáme k 2,8 km vzdálenému rozcestníku Bílý sloup. Za ním odbočíme po žluté TZ doprava, spořádaně po turistickém značení podejdeme vrchol Červené hory (1333 m) a zastavíme se až po necelém kilometru na skalním vyhlídkovém místě nad Vřesovou studánkou. Tady se, pochopitelně, chvíli zdržíme a užíváme si nabízených výhledů.

Před námi je pak další kilometr, během kterého se zastavíme u oblíbeného a velmi fotogenického skalního útvaru Kamenné okno a který nás – stále ještě po žluté TZ - zavede k rozcestníku Sedlo pod Vřesovkou. V té chvíli jsme klesli na nějakých 1205 nadmořských metrů, což moc nepotěší, protože nás čeká zelená TZ a dalšího 1,7 km, během kterého musíme vystoupat ke skalám zvaným Vozka, nacházejících se v nadmořské výšce 1377 m.

Nadpoloviční část po zelené TZ je příjemnou – v této době ovšem vydatně rozblácenou - cestou po rovince, ale překročením potůčku, který se zanedlouho změní v bouřící veletok Hučivá Desná (v té chvíli jsme ve výšce 1203 m) začíná celkem brutální – byť jen několik stovek metrů dlouhé - stoupání, které je nepříjemné hlavně vodou stékající „z horních pater“.

Cestou si díky tomu opakuji v dětství často slýchanou legendu o vzniku názvu Vozka neboli Fuhrmannstein. Podle ní touto oblastí v dávných dobách projížděl vozka s povozem, který převážel pecny chleba. A protože jej překvapila bouře, změnila se pevná půda v nesjízdné bahno. Povoz několikrát zapadl a vozka to řešil tak, že jeho kola podkládal pecny. A protože je chléb božím darem, udeřil blesk, zaburácel hrom a celý povoz na místě zkameněl (pamatuji se, že mi vždycky bylo líto těch koní, kteří za nic nemohli). A když si skály na Vozkovi prohlédnete, ten tvar tam skutečně je … 

Odměnou pro početné skupiny dorazivších turistů jsou pak krásné výhledy z oblíbeného skaliska, na které se – na rozdíl od Petrových kamenů – ještě stále může. Podle „moudrých knih“ jsme dosáhli osmého nejvyššího vrcholu Hrubého Jeseníku (a druhého v Keprnické hornatině), ze kterého uvidíme nejen „celý“ Hrubý Jeseník, ale i Krkonoše, Beskydy a Tatry (o této možnosti jsme se dohadovali už u Kamenného okna).

Drtivá většina naší výpravy se oddá vrcholovému – ovšem podskalnímu – odpočinku (a nejsou zdaleka jediní), zatímco jen skutečné minimum nadšenců si také chvíli „zaskotačí“ na zdejších rulách a svorech. Ještě rychle pořídit bohatou fotodokumentaci a pomalu vyrazit na cestu zpět. Přece jenom jsou listopadové dny už tak nějak kratší a večery chladnější.

Čeká nás náročný sestup (docela závidíme desítkám psů, které potkáváme a kteří se – až na jednu nesenou fenku – tváří běhavě a spokojeně) a návrat zpět na Sedlo pod Vřesovkou. Zde se opět napojíme na červenou hřebenovku, která nás po necelém kilometru stoupání dovede na Vřesovou Studánku. V té chvíli jsme nejen na jednom z turisticky nejoblíbenějších míst Jeseníků, ale opět jen 10 výškových metrů pod třináctistovkou.

Je tady, pochopitelně, hodně přelidněno … a také my se zdržíme. Během pauzy povyprávím ostatním, jak jsem v časech dětství i mládí chodíval poměrně často na zdejší dřevěnou turistickou chatu (definitivně stržena byla až rok před „Sametem“) i o dřevěné kapli, která vyhořela pro změnu rok po konci II. světové války.

Dnes je „Vřesovka“ nejen Mekkou všech turistů, ale také významným poutním místem, ke kterému už neláká jen studánka v kamenné kapli z roku 1927. Od roku 2017 je zde totiž k vidění i nová oltářní kamenná mensa pocházející z dílny našeho významného sochaře Otmara Olivy.

Ještě nabrat vodu ze studánky, užít posledních výhledů a vydat se na zbývajících 3,9 km, během kterých sestoupáme zpět na postupně se vylidňující Červenohorské sedlo. Cestou nás překvapí dvě věci: absolutní absence cyklistů a fakt, že ani k horizontu se rychle blížící slunce naprosto nebrání dalším desítkám (a možná i stovkám) turistů ve výstupu k Vřesové studánce. Asi netuší, že Jeseníky umí být i pořádně zrádné …

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Vzhledem k tomu, že je naše republika už nějaký čas uzamčena na sedm klíčů, spolehli jsme se na konzumaci vlastních zásob. Různé druhy pečiva a masných výrobků doplnily oplatky a čaj. Chybět, pochopitelně, nemohla ani slivovice, tentokrát ovšem nahrazená destiláty z meruněk a obilovin.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Líbilo: Ano, moc. Více slov netřeba.

Nelíbilo: Snad jen blátivé úseky při výstupu na Vozku bychom si klidně odpustili a naopak inverzní bílé moře při výhledu z kapličky na Vřesovce pod námi přivítali.

Ostatní informace

Celá trasa měří necelých 15 km, celkové převýšení je okolo 1.100 m a protože jsme nikam nespěchali, mezi pořízením první a poslední fotografie uplynulo přibližně 6,5 hodiny. V každém případě je to krásný okruh, který lze každému jen a jen doporučit. Nejen předpojatí milovníci Jeseníků, kteří si s těmito místy spojují i své dětství a mládí, to jistě rádi potvrdí …