Ke Klopotskému vodopádu a na Českou bránu.

Kam a jak jedeme?

Výlet k umělému vodopádu a do málo navštěvované rokle Labských pískovců.

Za čím jedeme?

Vybrali jsme si hezkou trasu, ale ošklivé počasí. V Dolním Žlebu jsme vystoupili z vlaku do mírného deště. Ten nás pak provázel celou cestu.

Za nádražní budovou jsme odbočili Doprava mezi domy. Pískovcovými bloky dlážděná cesta mířila do zalesněného svahu. Okolo cesty se objevovaly ruiny domů dřívější části Dolního Žlebu nazývané Globt /Klopoty/. Po odsunu německých obyvatel po II.světové válce a zřízením hraničního pásma byla tato část obce v rámci vojenského cvičení zničena. Domy sloužily v padesátých letech jako dělostřelecké cíle pro střelbu z protilehlého břehu Labe.

Cesta vede ke starému mlýnu na Klopotském potoce. Potok tvoří státní hranici mezi ČR a SRN. Budova mlýna stojí na německé straně potoka a do poloviny šedesátých let sloužila jako pila. Dnes je budova opuštěná. Před mlýnem z cesty vede značená odbočka k vodopádu. Nenápadná pěšina se klikatí svahem mezi zbytky domů a velkými balvany k umělému jezírku pod kolmými stěnami pískovcových věží. Umělý vodopád a jezírko byly vybudovány v roce 1856 pro zajištění potřebné energie pro pohon mlýna.

Nádherné skalní zákoutí. Déšť nás ale brzy donutil k dalšímu pokračování. Strmá pěšina okolo hrany vodopádu nás vyvedla do úzkého skalního kaňonu. Pěšina chvíli vede po jednom břehu potoka, chvíli po druhém, místy i korytem potoka. Nádherná, ale náročná část cesty v mlžném oparu, tajícím sněhu a po kluzkých kamenech.

Po chvilce pak pěšina odbočila do svahu na tak zvanou vojenskou cestu na německé straně, která kopírovala tok potoka. Podél potoka ještě teď místy stojí betonové sloupky připomínající že zde stával hraniční plot. Po cestě jsme vystoupali na turistické rozcestí u České brány. Lesní cestou plnou vody z tajícího sněhu jsme se přebrodili na českou stranu, na silničku vedoucí k dalšímu turistickému rozcestí U Buku, odkud je možnost se vrátit zpět do Dolního Žlebu. Při zpětném pohledu z mlhy vystupovala nejvyšší hora Saského Švýcarska Großer Zschirnstein.

Nechtěli jsme to vzdát a tak jsme pokračovali po žluté TZ do Maxiček s nadějí, že se zde v hospodě ohřejeme a trochu oschneme. Ale měli jsme smůlu, hospoda byla ještě zavřená. A tak jsme pokračovali dál po silnici do okrajové části Děčína - Jalůvčí. V hotelu Zlatá Lípa nás uvítaly rozpálená kamna a dobré jídlo. Po ohřátí a částečném osušení jsme pokračovali do Děčína na nádraží.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Pěkné posezení a dobré jídlo v hotelu Zlatá Lípa.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Pěkné skalní zákoutí s vodopádem a následná část rokle.

Ostatní informace

Z rozcestí Česká brána doporučuji odbočit na stolovou horu Großer Zschirnstein. Je to jen kousek.